Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

Půlnoc psychedelic-rock / Praha

„Připravujeme další koncerty!“

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

  • 01 Podivná je podivná 3 588 ×
  • 02 Nikde Nikdo 2 228 ×
  • 03 Kanárek 2 144 ×
  • 04 Je to nebezpečný 1 762 ×
  • 05 Tygr 1 832 ×
  • 06 Dopis 1 526 ×
  • 07 Kniha noci 1 235 ×
  • 08 Hochu zlatej 1 360 ×
  • 09 Píseň pro Nico 1 197 ×

Členové

Kontakty a odkazy

Z důvodů ochrany proti spamu jsou kontakty skryté a chráněné captchou. CAPTCHA je většinou různě zdeformovaný obrázek obsahující text, který má ověřit, zda u počítače sedí člověk anebo jde o robota. Robot totiž nedokáže rozpoznat text, který se na obrázku nachází. CAPTCHA slouží k tomu, aby automatizovaní roboti neposílali nevyžádanou poštu (tzv. spam) na uvedené emailové adresy.

Zobrazit kontakty

Dodatečné info

Milan "Mejla" Hlavsa - music

Michaela Antalíková - vocal

Josef Janíček - keyboards, vocal

Tomáš Schilla - cello, vocal

Jiří Křivka - electric guitar

Petr Kumandžas - bass guitar

Jiří Michálek - drums

Bio a historie

Skupina Půlnoc obnovila svoji činnost koncertem k 10. výročí úmrtí Mejly Hlavsy dne 8. ledna 2011 v pražském Paláci Akropolis. Příprava vystoupení začala koncem roku 2010, repertoár Půlnoci tvoří výhradně Hlavsova hudba.

Ještě koncem liberálních šedesátých let založil Mejla Hlavsa kapelu, jejíž stigma ho provázelo doslova celým životem. Ta kapela se jmenovala The Plastic People Of The Universe a byla jednou z prvních, která vědomě vstoupila do psychedelických vod s takovou razancí, že získala brzo statut profesionálních hudebníků. Ovšem po okupaci se v roce 1968 všechny naděje rozplynuly a protože Plastici nebyli ochotni akceptovat požadavky doby, ostříhat se, změnit název a do repertoáru aspoň občas zařadit píseň sovětského autora, v roce 1970 ztrácejí statut profesionálů a namísto toho společně odcházejí do lesů, vydělat si na novou aparaturu. To se jim sice příliš nepodařilo, zato v lesích kolem Humpolce odehrávali zábavy, na které je následovalo jejich věrné publikum. Zatím skupina hrála především převzatý repertoár, ovšem skupin, které nebyly v Čechách příliš známé a patřily spíše k tomu náročnějšímu a nonkonformnějšímu i v angloamerickém zahraničí – The Fugs, Frank Zappa, The Velvet Underground. Ale několik zásadních změn čekalo na Plastiky v dohledné době: rozšíření nástrojového obsazení o skutečně atypické nástroje pro rockovou kapelu, jako byly např. viola, theremin či zběsilý, freejazzový saxofon, které učinily z jejich hudby na první poslech rozpoznatelný originální sound. Odklonili se také od tehdy módní angličtiny a – po setkání s poezií Egona Bondyho – přešli k českým textům. Samozřejmě, že opět nonkonformním. Ale zcela zásadní roli v hudbě Plastic People hrál Hlavsův unikátní kompoziční talent (Hlavsa totiž byl výhradním skladatelem jejich repertoáru), kterým dokázal vyjádřit – tehdy už ze společnosti mizející – omamný pocit svobody a vzájemné lidské pospolitosti. To vše podtrhoval temným, hypnotickým rytmem (tyhle vlastnosti byly ovšem pro Hlavsovu hudbu typické minimálně až do konce pádu totalitního režimu…).

Pro lidi takového smýšlení a stejných tužeb nebylo tehdy příliš podobných autorů, a proto se koncerty Plastiků stávaly řídkými, ale o to vyhledávanějšími slavnostmi svobodomyslných mladých lidí. Což komunistické moci samozřejmě nemohlo ujít a kolem Plastiků se začala utahovat smyčka. Poslední výstrahou kapele byl masakr jejích fanoušků v Rudolfově u Českých Budějovic koncem března 1974. Hudebníky sice ještě přímý policejní teror minul, ale celá řada návštěvníků koncertu – který byl ihned po samém začátku zakázán – byla zadržena, vyslýchána, studenti vyhozeni ze škol, za návštěvu padlo dokonce i sedm podmíněných trestů. Signál byl jasný: když se nepodařilo zastavit kapelu nepřímo, zastavíme ji skrze její příznivce. Kapela tedy omezila své vystupování jen na několik koncertů pro zvané příznivce, z kterých se pod tlakem okolního světa vytvořila uzavřená společnost, soustředěná právě kolem Plastic people.

V tomto ghettu se začínaly profilovat podobné kapely – i Hlavsa společně s Pavlem Zajíčkem vytvořil protipól Plastikům v disharmonických DG 307, vznikl svébytný básnický a literární okruh, intelektuálové byli postaveni na roveň s dělnickými příznivci undergroundu, všechny jako by pospojovala a bariéry odstranila láska k autentickému a osvobozujícímu umění. Ano, takhle vznikl proslavený a legendami opředený český underground. Ale odveta režimu na sebe za tuto „drzost“ nedala dlouho čekat! Po svatbě uměleckého vedoucího Plastiků, Ivana Magora Jirouse (známé dnes jako II. festival druhé kultury v Bojanovicích), kde asi pro 300 přátel vystoupilo několik kapel a sólistů z prostředí undergroundové komunity, následovalo počátkem roku 1976 hromadné zatýkání a soudní proces, který měl být exemplární výstrahou všem neposlušným mladým lidem. Z příslušníků českého undergroundu byly pro českou konzumní veřejnost mohutnou mediální masáží doslova vyrobeny prototypy odpadu lidské společnosti: narkomani, příživníci, blázni. O to cennější byl tehdejší postoj části české inteligence z disentu – v čele s Václavem Havlem – která se proti rozsudku veřejně postavila v zahraničních médiích a na podkladě této společné aktivity vznikla Charta 77.

Vraťme se však k hudbě, sám Hlavsa totiž nelibě nesl, když byli představováni více jako protirežimní než rock´n´rollová kapela. Plastic people do té doby vytvořili několik po domácku nahraných programů, jež i dnes působí neuvěřitelně nadčasově a mysticky. Od roku Charty 77 ovšem odehráli Plastici jen 5 vystoupení, všechna v utajení, pro nejbližší přátele a jen na soukromých pozemcích. Přesto, když v roce 1981 usedlost, kde se koncert odehrál, podezřele vyhořela, přestali Plastci koncertovat zcela a soustředili se jen na nahrávání. O rok později opouští nejen kapelu, ale po brutální sérii ataků StB v rámci Akce Asanace i rodnou zemi jeden ze stěžejních členů kapely, básník a saxofonista Vratislav Brabenec. V roce 1988 se Plastici rozcházejí, posledním titulem se stává album Půlnoční myš, na kterou vybírá texty Václav Havel. Hlavsa mezitím hraje na kytaru ve spřátelené Garáži, občas, „pro jistotu“ skrytý za plentou, také komponuje pro Garáž několik písní, které na rozdíl od repertoáru Plastiků postrádají typickou pochmurnost, ale jsou spíše ve svižnějším rytmu.

Nicméně záhy vzniká – na základech Plastiků, kteří tvoří takřka polovinu nového souboru – skupina Půlnoc. Ta může odehrát i několik veřejných koncertů a kupodivu se dostává na turné i do USA. Dodnes tato možnost vycestování za hranice vyvolává nejrůznější spekulace, snad se dá souhlasit s teorií, že StB měla touto cestou vyvolat rozkol mezi původními Plastiky, a nutno konstatovat, že se jí to i částečně podařilo. Nicméně Půlnoc odehrává několik málo koncertů zejména v Praze, první v červnu 1988, ale během listopadových dnů roku 1989 se samozřejmě všechno mění. Hlavsovi a jeho kamarádům z hudebního disentu se dostává satisfakce, hraje se v Lucerně, předrevoluční nahrávky vycházejí v tisícových nákladech, každého zajímá všechno „zakázané“, sedmý, „nehrající člen kapely“ se stává prezidentem. Půlnoc ještě do roku 2003 pokračuje, zlomem je možnost – jako snad jediné kapely z bývalého východního bloku – natočit v USA regulérní desku. Album City Of Hysteria vychází, ale Půlnoc se po jejím natočení pod komerčním tlakem takřka rozpadá, a po změnách v původním obsazení už nedosáhne dřívější přesvědčivosti.

Hlavsa po takřka čtvrt století opouští dlouholeté spoluhráče a zakládá, mj. s bratry Vozáryovými z elektro-popového Oceánu a zpěvačkou Jitkou Charvátovou, skupinu Fiction. Ačkoli Hlavsovy basové riffy jsou stále nezaměnitelné, přece jen je hudba o poznání melodičtější, písničkovější a je z ní cítit okouzlení novodobou technologií. Je rok 1997, 20 let od založení Charty 77 a na osobní žádost prezidenta Václava Havla se ve Španělském sále uskuteční pro chartisty a jejich přátele unikátní koncert obnovených Plastic people v původní sestavě. Z jednorázového vystoupení se po obrovském ohlasu všech přítomných stává jednorázové turné, na kterém se posléze stávají Plastici regulérní kapelou s pravidelným hraním.

Bohužel se uvnitř souboru objevují rozdílné představy o dalším hudebním směřování: zejména Hlavsa chce hrát jednoduché, rockové písničky, někteří by naopak raději navázali na původní tvorbu kapely vyznačující se spíše delšími, propracovanými kompozicemi. Hlavsa mezitím kompoziční přetlak ventiluje na svém prvním sólovém albu vycházejícím pod názvem Šílenství. Pomalu se rodí i základy nového alba Plastiků, vůbec prvního ve třicetileté historii souboru, které mohli hudebníci natočit v regulérním studiu a za profesionálních podmínek. Hlavsovi však tato možnost již nebyla dopřána a album Líně s tebou spím vychází posmrtně jen s několika fragmenty jeho písní. V roce 2000 mu totiž našli lékaři zhoubný nádor na plicích, který po pooperačních komplikacích přivodil, dva měsíce před padesátinami, Mejlovi smrt. Odešel tak, neskutečně brzo, člověk, který dokázal několika generacím posluchačů předávat své hudební poselství, které svědčilo mimo jiné i o tom, že pokud člověk má potřebu umělecky se vyslovit, lze tak udělat navzdory mnoha překážkám, vlastně i navzdory době.

Guerilla Lábus