Náš nejmladší song a hned nás donutil zalézt v krásném nedělním dni do studia a nahrát ho. Je to kontrastní, jarně laděná písnička. Kousek níže je pro čtivé osoby povídka, která se k němu váže… Važte, poslouchejte a nepište negativní kritiku, máme pak nízké sebevědomí :-D Díky, čau! :-) 

Na římsu začaly padat kapky, aspoň myslím, usoudil jsem tak jen podle zvuku, ven nevidím kvůli zataženým žaluziím. Řekl jsem si: „Je dvanáctého ledna a venku je tak mínus dvacet, co tam sakra může kapat?“ Má lenost mi zašeptala do ucha: „Ser na to a spi.“  Skoro jsem ji poslechl, ale příroda volala z venku, a zevnitř ještě víc, tak jsem vstal z postele. Po spláchnutí záchodu zbývalo už jen volání kapek z venku v mínus dvaceti. Přišel jsem k žaluziím a prudkým pohybem, jako bych chtěl někoho za nimi nachytat při nečestném činu žaluzie vytáhl. Pak si jen pamatuji brutální záři, která mě totálně zaslepila a způsobila mi pád na zem. Nevím, za jak dlouho jsem se probudil, ale probudil jsem se nejdříve v sobě, bylo to zvláštní, slyšel jsem z dálky hudbu, postupně jsem jí začal rozumět, zpívalo se tam: „Je to fajn, že takhle svítíš kámo, je to fajn, když probudíš jaro“ znělo to tvrdě, ale vzápětí na to zazněly cinkavé, melodické tóny. K nim se po chvilce přidal poklidný doprovod s ženským vokálem a mě pokrylo teplo zářícího slunce. Věděl jsem, že už je v mých silách otevřít oči, ale měl jsem strach, co uvidím. Překonal jsem ho a ležíc na podlaze jsem sledoval jarní záři slunce, které vévodilo čisté obloze za oknem. Postavil jsem se na nohy, abych viděl z okna dolů. Dole byl klasický obraz zamrznutého města, není se čemu divit, je dvanáctého ledna, teploměr ukazuje mínus dvaadvacet stupňů a slunce je za mraky… Byl jsem zmatený. Chtěl jsem si jít zpátky lehnout, ale postel nebyla prázdná, spal jsem v ní já. „Buď rád že spíš…“ pravil jsem apaticky mému spícímu Já a pokračoval jsem „Tohle bys asi nechtěl zažít... Vůbec nevím co mám dělat… Už to mám, asi Tě probudím na jaře.“