Další pokus, jak jednadvacet let vměstnat do tří až sedmi odstavců.. Pravdou je, že podobná činnost může znamenat cestu k sebepoznání, a to skrz sebelítost k výslednému sebestřednému vyprávění. Pokusím se o věty s hlavou a patou, s mámou a s tátou a se
všemi patřičnými náležitosmi jakkoli úzce a jakkoli široce souvisejícími se mnou. Tolik k počáteční vatě.
Datum svého vzniku si troufám odhadovat na říjen léta páně 1985, ovšem nemohu se vyhnout případným spekulacím, neb jsem byl přítomen pouze coby malý vrcholek velké lásky ( jak doufám ). S jistotou lze tvrdit, dle slov maminky a zápisů matriky, že více
méně devítiměsíční pobyt na trůně v lůně byl násilím ukončen 15.5. 1986 v třinecké nemocnici Sosna, a to v 15:15 místního času, podle rozhlasu. Máma křičela, já křičel, co vám budu povídat..nebyla to sranda, ale už jsem se z toho dostal. Jistou magii ten
patnáctý květnový den ale měl a má dosud, tedy, pominu-li, že každoročně připisuje vrásku na mém čele..od mého narození ten den ještě nikdy ne nepršelo(!).
Taky vám to nahání hroší kůži?
Dost ale tmářství..
Díky národnímu výboru jsem se stal Občánkem a jal se objevovat jevy dříve nevídané. Okouzlilo mě první jaro, první léto, okouzlil mě první podzim i první zima. Toto okouzlení se s menšími obměnami objevuje dodnes a jsem tomu rád, i když bych se dalším
variacím nebránil..
Naučil jsem se trošku chodit a hodně padat. Táta mě naučil lyžovat a máma mluvit. První slovo bylo tuším tradiční „mňam“. Těsně před přiíimačkama na základní školu jsem byl schopen přečíst „ i n v e n t u r a “ na výloze městského obchodního centra
Styl, což mělo styl. Máma měla z této mé přednosti radost, táta taky a snad právě proto se rozhodli, že mě přihlásí do hokejové přípravky. Půl roku jsem však nebyl schopný zastavit se jinak než o mantinel, tudíž bylo na důrazné doporučení trenéra
rozhodnuto.. prý co se hokeje týká, čeká mě maximálně slibná kariéra puku. Jágr tedy zůstal bez konkurence. O rok později se mě rodičové pokoušeli zbavit na dovolené v Chorvatsku. Na rybářské bárce „Jadrana Nadraná II.“ jsme vypluli vstříc obzoru, ale
když mě plni očekávání vhodili vstříc hlubině, překvapil jsem je a dokázal doplavat zpátky na břeh. Po čtvrtém neúspěšném pokusu a jednom zápasu se žraloky se rezignovaně rozhodli to se mnou risknout, a já se tak stal živým členem plaveckého oddílu TjTž
Třinec.
Nutno podotknout, že jsem měl na rodičovstvo nebývalé štěstí. Stejně tak je důležité připomínat, že oni měli nebývalé štěstí ve mně . V rozmezí svých deseti let jsem zcestoval nemálo zemí, zdolal nejednu horu a skálu a sjel nejednu a nedruhou
sjezdovku.
Kdekoli se dělo cokoli, vždycky tam byla hudba. Táta hrál, máma zpívala, já jedl. Objeli jsme snad všechny možné a dva nemožné hudební festivaly – především teda folkové. Tudíž mé uši již od útlého věku navštěvovali Kryl, Nohavica, Plíhal a
ukolébávacím evergreenem byla žalmanova Ho Ho Watanay. Českotěšínský koncert v tělocvičně jedné zdejší základky mi umožnil zažít doposud nezažité. Myslím, že to byl podzim 1995, koncert Jaromíra Nohavicy a neuvěřitelná síla, která mě, teprve devítiletého,
téměř neviditelného pohltila natolik, že jsem tuhletu rodinnou hudební vášeň pochopil-( do té doby jsem ji bral, jako brávají devítiletí bradla, či operu). Tajně jsem začal tátovi zneužívat ( poznamenaná dodnes) kytaru a na struně E začal skládat své
první písně, tou dobou ještě beze slov, ale zajímavá disharmonická stavba provokovala sousedy k nadšenému aplausu.
První koncert jsem uskutečnil 18.6. 1995 v pokoji panelového domu v Palackého ulici, č.p.433, kde mi jako předskokan hrál kamarád Lukáš, který už tou dobou znal akord C a já mu přes všechnu svou skrytou závist dovolil předvést se před četným
plyšovým publikem. Záznam byl pořízen na zánovní magnetofon značky Panasonic a existuje v jediné kopii, uschován na půdě mezi umlčenými pudy. Tolik k počátečně ambulantním ambicím talentované třinecké mládeže.
( To, že naše kytarové duo má na svědomí hity jako „Telefonní sluchátko“, či „Hlava učitelky na tyči“, které dodnes s nemalým úspěchem v různých, především textových, úpravách znějí na vlnách komerčních stanic, by nemělo zůstat utajeno. Ale
ještě je čas, než přijde čas vše správně načasovat, pak se vyčasí a blýskne na lepší trasy. )
Dalších pár let se neslo v poněkud podivné náladě..z mamči se stal rodič-obojetník.. A ze mě puberťák. Dodnes ještě nedokážu vyslovit takové Děkuji, které by obsáhlo všechen můj obdiv a vděčnost za to, jak to všechno zvládla. A je pravdou co napsal
André Maurois: „Bez rodiny se člověk chvěje zimou v nekonečném vesmíru“, neb i pro mě byla rodina vždy peřinou a já můžu s úlevou říct, že vím kdo jsem, vím kam patřím a komu patřím, a že rozprší-li se na mě svět, nemusím se bát, že není kdo by mi přinesl
deštník :o).
K plavání přibyla atletika, prostě proto, že jsem chtěl. Kde se vzal tu se vzal, u bazénu stál nový trenér a ten mi řek: „ Nechceš dělat Moderní pětiboj?“ a já mu řek: „Co to je?“ a on řek: „Uvidíš“.
Tak jsem se pět let koukal a bylo to příjemné pokoukání.. . Díky pětiboji jsem poznal další řadu nových krajů, frontu nových lidí a zástup nových různorodých vítězství. Dokonce i toho evropského z Francie. „ To byly časy“, řekl by klasik a já to říkám
taky. Ale každá doba má své Něco, svého Někoho a vždycky je na co se těšit i čeho se bát. Tím si svět zařídil alibi pro ty, co tvrdí, že znají nudu.
Sport mě dostal do Prahy a Praha k hudbě, respektive k umění jakožto života v něm. Patnáctiletý já jsem byl uvrhnut v neúprosnou metropoli a nejlepším přítelem se mi stala kytara ( ano, taky se mi to zdá smutné, ale je to pravda jen z půlky ). Trpělivě
naslouchala všem mým samotám a láskám a měnila je v první písně(*), v nichž se již vyskytnul text. Začínaly mě mrzet skutečnosti, které mě dopOsud nemrzely, zajímat okolnosti, které mě dopOsud nezajímaly, začal jsem si všímat lidí, kterých jsem si dopOsud
nevšímal a vážit věcí, které jsem dosud(u) nezvážil..Možná jsem se stal jiným, ale možná ne. Píšu tohle zamyšlení se proto, že všechno tohle zajímání se o svět kolem mělo za následek koketérii s myšlenkou, že je třeba rozhodnout se mezi sportem a
„uměním“. S každým klubovým vystoupením ( jinak to pojmenovat nejde ) se frází obalená miska vah převážila na stranu možnosti „B“.
( * prostor pro patos )
Až to přišlo, relativně nečekaně..probuzením, jednoho dubnového rána ( měl jsem zrovna zlomenou ruku po pádu z koně, pamatuju si to, protože ten kůň měl hnědou barvu a nemluvil ). Skončil jsem a skočil tak rovnýma nohama do nového začátku, podoben
ošklivému káčátku. Skok do „věčné nejistoty“ jak kdosi vtipně (haha) poznamenal. Zjistil jsem, že všechny ty prosportěné roky byly skvělou přípravou na tenhle svět plný prázdných sli(b-p)ů. Obrnil mě trpělivostí a jednou vcelku důležitou vlastností – „
hned se ze všeho nepodělat “.
Na návrh třídní středoškolní profesorky jsem se přihlásil na DAMU ( doslova řekla: „Buďto budeš komediant nebo nevím“, což považuju za zajímavé přinejmenším proto, že doposud jsem měl s divadlem společného pouze nic ). Pravdou je, že mé ústní zkoušení
často připomínalo tragédii a komedii zároveň, což později využil Victor Hugo ve své Hernani, jakožto dobrý nápad jak zbourat klasicistní ideály.. ( kde se to ve mně bere? ).
Administrativní chyba, či chvilková indispozice přijímací komise však způsobila, že jsem se vskutku stal vysokým školákem. Na jak dlouho a na jak široko se prý ještě neví..
Podobná shoda náhod zapříčinila i můj výskyt v novém seriálu Hop nebo trop pro Českou televizi,
ale mám vizi, že má role
ovace nesklízí a že lepší bude,
když nebude
a zmizí.
Nicméně role to není věru velká,
tak to snad zmákne i vaše telka..
Čistého času v obrazovce strávím asi 279 vteřin, ale to mi nebrání v nadšení z mého vnitřního obohacení, o nějž se postaral štáb i příležitost „být v tom“. Ač oni sami zůstali o obohacení ochuzeni, neb prozatím nemám co
nabídnout.
Co se bude dít dál. Jestli budu já pořád já nebo znova někým jiným. To ještě uvidím. Ale rozhodně bych chtěl pokračovat v psaní dalšími odstavci a vyhnout se zbytečným stávkám osudu.
Tom.
