To mam pro tebe dobrou zpravu, chlapce. Smoke nic nezrusil, jen se dostal na dalsi level. Na level MANIPULATORA.... MANIPULATORA VESMIRU !
POSTMODERNISMUS STRIKES BACK!
I když tyto stránky pravděpodobně nikdo moc nesleduje, dlužím některým jedincům trochu vysvětlujících postřehů z toho, co se zde děje.
Slavoj Žižek, The Cure a Pulp Fiction…
Přibližně před půl rokem mě silně zasáhla postmoderní tendence v umění. Na ploše svého PC jsem měl Mondrianovo nejslavnější dílo, jedním dechem jsem hltal knihy Mitchella a Rusdieho, donekonečna jsem sledoval nejvýraznější filmové a televizní postmoderní počiny především 90. let.
Poté, co jsem se namlsal postmodernistických lahůdek, začal jsem přemýšlet, jak bych si mohl tento úchvatný umělecký směr vyzkoušet v praxi. (A také jak bych si mohl vyzkoušet nový hardware ve svém PC)
Jediné, co jsem kdy stvořil a co bylo alespoň minimálně známé (alespoň v okruhu mých přátel) a co by se tedy dalo pro podobné účely použít, byla píseň I Say…, kterou jsem napsal pro MASTERPIECE, a kterou jsme v roce 2005 nahráli na album Time To Go. Nesmyslně klišoidní píseň o lásce k dívce, která mě nechce, s jedním absolutním rýmem, byla tehdy věnována…ano jisté J.S…. Trapný pop-rock, který v okamžiku kdy slyším, mám ruměnce ve tvářích. Ideální materiál pro daný účel…
Geneze
Jistá zahořklost, která ve mně pochopitelně zůstala, byla už jen posledním impulsem k tomu, stvořit Aj Sej II. S absolutním nadhledem, bez přehnaných emocí, jsem v domácím studiu nahrál opak I Say… Aby byl kontrast co nejznatelnější, odprostil jsem se od svých pop-rockových kořenů a celou píseň jsem postavil na elektronice a jedné rytmické kytaře. Aby však vše nesklouzlo do už absolutní hudební lacinosti, groove jsem piplal přibližně měsíc (ačkoli už je očividné, že je to přeplácané). Do toho jsem absolutně pofidérním zpěvem nakdákal vcelku vtipný text (tedy z mého pohledu) s emočním prožitím, za které by se nemusel stydět ani Láďa Křížek. Bez patosu, klišé milostných písní a když s metaforou, tak alespoň lehce originální. V postmodernistickém intertextuálním duchu jsem před druhou sloku ještě vložil poslední větu z Kubrickova Mechanického pomeranče (I was cured alright!) a hurá na web.
Do biografie jsem naflákal očividné bludy s odkazy na popkulturu a aby byla sebereflexe co nejpatrnější, vložil jsem nejšílenější fotku jakou jsem doma našel. Pak jsem odkaz poslal přátelům a známým a čekal na reakce…
Reakce
Aj Sej II. se však ukázala jako lehce pochybná postmoderní píseň, především díky nefunkčnímu dvojímu kódování. To by mělo fungovat na principu: neznáš kontext - skvělé, znáš kontext - ještě lepší, protože dokážu ocenit jednotlivé aluze. Reakce na Aj Sej II. popíši na následujících skupinách:
a) absolutně nezasvěcení – v záplavě magorů jako je Chlapíksxichtemvlka se ničemu nepodivují a Aj Sej II. přehlížejí. Emoce zůstávají stranou.
b) širší okruh přátel nezasvěcených do problému – přijde jim především vtipný projev zpěvu, smějí se primárně tomu, co za kravinu si ten kokot zase vymyslel.
c) užší okruh přátel chápající kontext – smějí se, přesto nechápou sebereflexivní nádech písně. Stále je pro ně nejdůležitější zvuk a melodie (takže na hovno). Text písně zůstává vedlejším prvkem celkového projevu.
d) přímý zúčastnění a nejužší okruh – soustředí se na text, který vzbuzuje přehnané emoce (buď pozitivní, nebo negativní). Až na výjimečné případy není pochopena reflexe původní I Say… a celkově ani snaha o vytvoření amatérské postmoderny.
Aj Sej II. nefunguje především kvůli faktu, že píseň sama o sobě nemá v prvním plánu dostatečné kvality a zvuk. Pro sekundární čtení je pak možná až přespříliš útočná.
Resumé
Právě teď, v momentě, kdy si vyslechla Aj Sej II. skupina d) a velice vtipně na ni reagovala, je nutné napsat skutečné záměry a cíle. Nemůžu samozřejmě tvrdit, že je The Otoman čistě programovou záležitostí, na to jsem stále ještě docela impulzivním a emocionálně založeným jedincem. Aj Sej II. je především vyrovnání se s vlastní nesoudností a fanatičností a výsměch tomu, že jsem kdy stvořil něco tak přiblblého, jako je I Say… Zároveň byla vytvořena z neuvěřitelné zvědavosti, jak na něco takového moje okolí zareaguje. Musím tak popřít nařčení ze snahy o vyrovnávání se z minulostí (myšleno J.S.), na kterou nemůžu zapomenout a která mě stále drásá.
Sorry Jano, lásko, z tohohle mráčku už neprší… (emotikon dávivého smíchu)
Co se týče případného nařčení z nemorálního vyobrazení, musím argumentovat zcela subjektivním pohledem na celou věc. Pochybuji, že by si průměrný inteligentní člověk bral mé názory za své. To by musel být zcela zaslepen, nebo by to všechno musela být pravda…
Otoman Král
P.S.: To je furt keců o nadhledu, sebereflexi a sebeironii, ale v momentě, kdy se taková věc dotkne přímo nás, bereme ji neuvěřitelně vážně. Budiž toto tvrzení alespoň minimálním přínosem jinak absolutně bezvýznamného projektu rádoby postmoderního onanisty.
P.P.S.: Popřípadě, že by se nějakým zázrakem někdo prokousal až sem a přitom neznal kontext, tady je I Say...
