I přesto, že všichni sborově žerem activii co to dá, aby se náš metal-bolismus vyčistil od všech nepříjemnejch nemocí a strastí, který nám osud resp. pár jedinců postavilo do cesty, vliv na naše hudební trávení to nemá zatím žádnej, než ten, že máme furt akorát sračku. Co to znamená? Že se snažíme dělat co to dá a co je v našich silách, ale furt se ne a ne zbavit všech těch klacků pod nohama kterejm čelíme. Ještě nějakej čas potrvá než se z toho bahna, který nás totálně utopilo vyhrabem a postavíme pevně na nohy. 

A co na to pan Miyagi...