Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

Vacek Muž, 26 let / Praha

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

Playlist je prázdný :(

Fanoušek Vacek si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.

Blog

Mnohem víc pomeranč - Hlava 1

Pokud jste se prokousali texty (především) z desky Focus, asi víte, že přes všechno bláto a sračky jsem optimista. Věřím v nádherný svět, kde je pro každého místo.

Věřím v lidi. Věřím tomu, že jsme schopní úžasných věcí a že jsme slušné, inteligentní a citlivé bytosti, které to občas jenom úspěšně maskují.

Tohle je Mnohem víc pomeranč, zápisky ze života, ve kterém masky potkáváme na každém kroku.

Za pět měsíců pouličního hraní v Athénách se mi jednou stalo, že by mě někdo nějakým způsobem poučoval o tom, co že to dělám špatně, když drnkám na kytaru a vyluzuju různé hrdelní zvuky. Byl to policista a měl naprostou pravdu - vlastní nepozorností jsem se s kytarou ocit' přímo před ambasádou nějaký ropně-velbloudí velmoci. Přesto dotyčnej přišel, počkal až dohraju písničku a pak mi s úsměvem anglicky řek', ať si seberu futrál a odporoučim se vo padesát metrů jinam. Naprosto pohodovej zážitek, co jenom dokresluje atmosféru v hlavním městě Řecka, kde se na vás jinak lidi usmívají, děti trsají a pokud se někomu nelíbí co busker dělá, bude ho nanejvýš okázale ignorovat. To je fér.

V neděli jsme měli v Plzni zkoušku, druhej den ráno nás pak náš nejnovější přírůstek do rodiny - saxofonistka Verča - hodila do Prahy kde pracuje a my jsme tam měli na večer naplánovaná nějaká setkání. A protože jsem s sebou měl kytaru, rozhodli jsme se plonkové hodiny vyplnit kratšími akustickými sety.

Pro neznalé pravidel buskingu v Praze - existuje naprosto šílená městská vyhláška z loňskýho roku, podle který je např. saxofon žesťový nástroj, na který nutno hrát s dusítkem, hoboj umí 'vyluzovat vysoké tóny' a proto je zakázán pro jistotu úplně a celkově se v něm dá najít spousta důkazů toho, že úředník co ho napsal možná slyšel nějakou písničku v rádiu, ale rozhodně nedisponuje znalostí daného problému tak, že by si jeden řek "jo, to je von, buskerké vyhlášky šampion".

Mimo jiné smíte hrát na levém břehu Vltavy (včetně mostů a ostrovů) pouze v každou lichou hodinu, na pravém pak v ty sudé. Pokud se tedy hraním na ulici nechcete jenom bavit, ale zároveň tím platit složenky, nezbývá než se každých padesát minut spakovat a švihnou sebou přes řeku. Ale to není všechno.

Protože jsem předem tušil jak se věci mají a taky se to dá do jisté míry dohledat na internetu, měl jsem ponětí, kde se hrát smí a v kolik hodin. Ale protože online mapa míst (neoficiální, vytvořená nadšenci, zároveň ale do té doby jediná, co fungovala) mi pravděpodobně vinou mého obstarožního telefonu nešla načíst a chtěl jsem to mít pro jistotu po ruce, kdyby nás navštívil příslušník Městské policie, začalo naše pátrání po bájné mapě Zakázaných míst.

Kdybych do Prahy dorazil jen tak s kytarou a neznal to tu vůbec, mé kroky by jako první pravděpodobně vedly do informací na Staroměstském náměstí:
"Dobrý den, delší dobu jsem tu teď nebyl a chtěl jsem se zeptat - máte pořád ty mapy s vyznačenými zónami, kde je zakázáno provozovat busking?"
Žena s copem v přibližně Kristovo letech byla očividně nerada, že jsem ji odtrhnul od Candy Crash ságy:
"Bus...co? To je nějaký...co je to?"
"To je pouliční performace - hudební, divadelní, prostě nějaká..."
Na mě se dívala spíš tak z povinnosti, pravděpodobně se ani neobtěžovala zmáčknout Pause:
"To nevím, já myslela, že takové věci jsou tu zakázané." to mě zaskočilo, ale dobře:
"No právě zatím úplně nejsou. Podle vyhlášky z loňského dubna je to zakázáno na určitých místech pro všechny buskery, na jiných pak jenom pro ty, co dělají hudbu. A ta mapa byla k dostání, s oběmi zónami vyznačenými, jenom si nepamatuju, jestli jsem to dostal od vás, nebo někde jinde."
Doufal jsem že tohle upoutá její pozornost, ale pak to smetla s tím, že:
"O žádné takové mapě jsem neslyšela." a protože to považovala za odpověď erudovanou a naprosto dostačující, vrátila se pohledem zpátky k zářící obrazovce a nevypadalo to, že by na tom chtěla dál cokoliv měnit.
"This is ridiculous" vysvětlil jsem Nanně třemi slovy, co se zrovna událo a už mažem' dál. Paní by mi možná byla schopná poradit, kdybych hledal Orloj.

Naše další kroky směřovaly na magistrát hl.m. Prahy na Mariánském náměstí.
Tam nás na informacích uvítala příjemná a stylově upravená dáma ve středních letech.
O mapce nevěděla, ale ochotně našla originál vyhlášky, ze kterého však vyčíst daná místa jest úkolem hodným zkušeného geografa. Poradila nám zajít na Městskou policii, tam že by ji prý mít mohli, popřípadě pak ještě za - jak jsem si poznamenal - panem Urianem, kancelář č. 411 ve vedlejší budově magistrátu na náměstí F. Kafky. Ten že prý měl s danou vyhláškou osobně něco do činění a tak snad on...

Na pobočce městské policie potvrdili existenci mapy, jejíž domněnku už jsem pomalu začal připisovat své bujné fantazii. Bohužel jim došla pár měsíců po té, co vyhláška vešla v platnost a jejím dotiskem se nikdo neobtěžoval. Starší pán, pravděpodobně ten, co to tam má pod palcem, nám řekl: "prostě buďte mimo ty hlavní ulice".
Na otázku jestli je Židovská čtvrť oukej, protože většina jejích ulic v seznamu ve vyhlášce není, odpověděl že "tam zrovna asi ne". Ale jistej si nebyl.
Jeho mladší kolegové venku nám pak řekli, že se to snaží posuzovat citlivě případ od případu a zopakovali, že pokud je to mimo ty hlavní ulice, mělo by to být v pohodě.

Počet nových informací po návštěvě třetí zodpovědné instituce: 0

Zkusili jsme tedy ještě pana Uriana. Na dveřích jeho kanceláře jsem zjistil, že roky strávené v hlasitých zkušebnách si pomalu vybírají daň, jedná se totiž o p. Buriana. Ten tam ale stejně nebyl, ačkoliv podle ostatních úředníků na patře tam onoho dne být měl. Čekali jsme asi dvacet minut, pak nás celý proces přestal bavit a šli jsme to prostě zkusit.

Pro někoho, kdo si nikdy nestoupnul na ulici se svým představením nutno dodat, že najít dobré místo je docela zásadní. My tak performujem' občas, spíš pro zábavu než s vidinou Porschů a Prad, ale stejně je fajn, když aspoň pár lidí okolo projde, člověku se pak prostě líp hraje. Zároveň hledáte místo, kde nejezdí moc aut v bezprostřední blízkosti, kde je na chodníku dost placu pro vystupující i ty, co jen procházejí...zkrátka je lepší toho obejít víc, pozorovat provoz a pak to někde rozbalit. Jestliže je ale v dané lokalitě většina ulic zakázaných + nutno připočíst 25 metrů od daných ulic (dle vyhlášky), možná už chápete, proč by bylo jednodušší mít mapku, zabodnout prst do prostředka nějaké větší povolené zóny a jít tam.

Maiselova, Široká, Dušní, Kozí, U milosrdných - žádná z výše uvedených se na Zakázaném seznamu nevyskytuje. Free zóna jak kráva, jdem' tam. Když jsme pak viděli zástup turistů před sochou F. Kafky, věděli jsme, že jsme našli. Ani ne tak kvůli zmíněným turistům, jako z důvodu, že jsme se po dvou hodinách na úřadech dozvěděli totální hovno. Za sochou byl menší hluk než před ní, šli jsme tedy do Dušní, odkrokovali povinných 25 metrů od kostela, asi abychom náhodou nerušili boha během dopolední kocoviny a konečně jsme mohli začít. Bohužel bylo 10:50, takže jsme zahráli dvě písničky a kvůli pravidlu pravého/levého břehu to museli zabalit.

Dali jsme si kávu, posvačili a ve 12 jsme byli připraveni. Bar naproti nám otevírá až večer, v bezprostřední blízkosti tak bylo celkem mrtvo, s výjimkou náhodných kolemjdoucích. Konečně nás to začalo bavit, občas se někdo zastavil, prohodil pár slov mezi jednotlivými skladbami, jinej se usmál, další tam něco hodil a někdo nás okázale ignoroval. Potud super.
Najednou k nám rozhodným krokem přistoupil pán, zhruba 35 let a začal na nás mluvit uprostřed poměrně dlouhého songu. Snažil jsem se naznačit ať počká až dohrajem', což se dělá blbě když hraješ a zpíváš. Třeba se chce ale jenom na něco zept...

Týpek mi rukou zatlumil struny u krku kytary. Z desítek kytaristů co znám, by mu zhruba polovina dala v tu chvíli do držky. A někteří z nich hodně. Na nástroj se cizím lidem na ulici prostě nesahá. Já patřím do té druhé poloviny, mezi flegmatiky co se v podobné situaci dokážou akorát zeširoka usmívat. Do příběhu nám teď vstoupila hlavní postava, tak pokud jste to dočetli až sem, už to nevzdávejte!

Nanna něco rozčileně namítala anglicky, tu ale ignoroval, když zjistil, že mluvím česky. Já jsem se zmoh' jenom na něco ve stylu: "to snad nemyslíte vážně", přesně nevím, protože vše přebilo jeho představení se:
"Rušíte mě a já jsem právník."
Absurditu jeho sdělení jenom umocňovala naše současná zakafkazská poloha a naše dopolední eskapády. Stejně tak si nedovedu představit, že by někdo podobným způsobem přišel a svoji pozici obhajoval slovy: "Rušíte mě a já jsem oceánograf!"
Navíc se během chvilky vyjasnilo. Pán neměl o vyhlášce, kterou jsem mu odcitoval, sebemenší ponětí. Opakoval, že ho rušíme, že "to nesmíme dělat " a že tu "provozujeme byznys".

Ani jsem se nesnažil mu vysvětlit, že jestli tady někdo někoho ruší, tak spíš on nás a že co předvedl se dá považovat za napadení, na které mám svědky. S tímhle chlapem se nedalo diskutovat. Zkoušel jsem mu říct ať si to teda vygooglí a pak se o tom můžeme bavit. Zkoušel jsem mu říct, že kdyby za námi slušně přišel s tím, že má třeba ve druhém patře spící děcko, půjdeme o kus vedle. Nic. Vlastně něco. Začal vyhrožovat. "Tohle je první varování " jsem od něj za tu chvíli slyšel asi pětkrát.

Pak volal na policii.
"Blablabla...provozují tu hlasitou produkci...blablabla...ruší mě to...berou za to nemalou úplatu..." následovala chvilka, kdy mluvila druhá strana a já nerozuměl, ačkoliv tuším, protože týpek pokračoval: "Busking? Co to je? Mě to nezajímá..."

Počet protimluvů za 4 minuty: 3, slovy tři.
Hodnocení verbálních schopností frajera co se pantem živí: 4-
Dal bych mu za 5, ale uměl říct, že je právník. A to dokonce několikrát.
Mimochodem nemalou úplatou myslel 25 Kč, co jsme tam v tu chvíli měli hozeno od kolemjdoucích. Je to teda asi taky chudej právník, když tohle jsou podle něho těžký love.

Bylo vidět, že hovor s policií neproběhl úplně podle jeho představ. Když to položil, nereagoval na moji otázku, zda tu s námi chce počkat, až jím přivolaná hlídka dorazí, Nannu ignoroval dál a neprohodil směrem k ní jediné slovo. Jenom dál vyhrožoval ("Tohle je první varování!" čísla osm až jedenáct), zpoza stěn svojí bubliny předkládal argumenty postavené na "mě to ruší", na policajty nepočkal a odešel.

Pokračovali jsme v produkci a asi za 15 minut přijela dodávka. Pánové se mě zeptali co že tu proběhlo a já vynechal jenom to, jakým způsobem se domáhal komunikace - ještě by z toho ten vystresovanej chytrolín mohl mít nějaké problémy, najít ho by byla hračka, když ty cajty sám volal žejo... Kontakt na paní, co to celé sledovala, jsem si ale předtím pro jistotu vzal. Ještě se ujistili, že vím taky o pravidlu pravého/levého břehu (o 25m od kostela asi nevěděli, takže přeměření neproběhlo), řekli "za nás dobrý " a popřáli jsme si hezkej den.

Pokud se s pánem nepotkám znovu v podobné situaci (Tohle je první varování!), nemá cenu rozpitvávat jeho osobu, i když bych dal dohromady jeho přesný popis. Ale chtěl bych všem buskerům vytipovat celkem fajn místo, už máme potvrzeno od hlídky městské policie, že je to tam v cajku. Pán tam má pravděpodobně někde kancelář a tak by bylo fajn mu tam jít čas od času zahrát něco veselého a rozjasnit tak jeho černé dny. Šťastný člověk se nesebere a nepůjde vyhrožovat lidem na ulici, kteří nedělají nic nezákonného.

Tohle nemá být křižácké tažení proti právníkům. I mezi vámi mám kamarády a to co člověk dělá za zaměstnání samozřejmě nedefinuje jeho osobnost. Tohle má být zrcadlo. Pravý i levý hák ingoranci a egoismu.
Každého z nás něco sere. Mě osobně serou reklamy na každém kroku. Prodejci pravých staročeských (přitom maďarských) trdelníků. Profesionální lháři a podvodníci. Náboženství s domnělým patentem na to, co je Láska. Lidi, co pro pár milionů v podobě barevných papírků, jedniček a nul zkurví tolik, co za život stihnou. To ale neznamená, že za nimi po jednom poběžím se Svojí Pravdou.

Rád bych žil ve sluníčkovém světě, kde se všichni nějak dohodnem'. To je ale zatím nereálné a proto tu máme zákony. Občas jsou pitomé a nesmyslné, ale jestli někdy dospějeme do fáze, kdy potřeba nebudou, za našich životů to bude sotva. Mnohem důležitější, než soubor těhle nesourodých nařízení, je ale obyčejná slušnost a respekt. Pokud bychom tyhle vlastnosti akcentovali ve svém každodenním jednání, posunem se zase o kus dál směrem ke společnosti, ve které nás toho bude srát minimum.

A když už dostanete nutkání někoho poučovat o tom, co dotyčný/á dělá proti vašemu přesvědčení, zastavte se na moment.
Nádech-výdech...pořád?
Dobře, jděte na to, ale zjistěte si nejdřív z dostupných informací, jestli máte v dané situaci doopravdy pravdu.
A to i jestli seš třeba kominík.

Zobrazit všechny články »

Poslední přidané obrázky

Zobrazit všechny galerie

Poslední názory

Zobrazit všechny názory