Uprostřed vesmíru, kde se vše proměnilo v nekonečné ticho. Uprostřed prázdnoty, kde se zrnka prachu rozplynula v nekonečnu. Uprostřed hlubin, kde se vše zdálo býti tmou a temnotou jsem stál a plakal. V ruce držíc rozkvetlou květinu, která během jedné minuty upadne v zapomnění a mne po ní zůstanou jenom okvětní lístky, uschlé a bez života. V místech, kde stačí pouze zavřít oči a poslouchat tlukot vlastního srdce. V místech, kde s rozumem přichází fantazie, jež nemá konců. V místech, kde se rodí hvězdy a zanikají veškeré lidské představy a touhy jsem snil o světě, o tom, co je vepsáno do mapy minulosti a budoucnosti, o tom, co je ideální. Zde umíralo vše živé, jen já jsem zůstával. Zde odplouvaly výzkumy vědců a rozum se rozplynul v nedohlednu. Zde mne stékaly slzy po tváři hledíc na vzdalující se planetu myšlenek a života. Přál jsem si zachránit to, co ve mne ještě alespoň na okamžik připomínalo něco z člověka. Přál jsem si zanechat v představách tu jedinou kapku bytí. Donekonečna jsem si přehrával mé dětství, kde vše nevinné bylo podstatou každodennosti, kde slovo strach neexistovalo, kde slovo život přinášelo úsměv. Stále jsem slyšel příběh mého mládí, které odvál čas. Potřeboval jsem pouze naději, kde nic není nemožné, malý kousek něčeho, co by mi dalo chuť otevřít novou stránku knihy. Držel jsem ve dlaních něco tak křehkého, krásného a oslňujícího. Avšak dostal jsem strach, jenž byl mojí noční můrou. Raději jsem tě vhodil do prázdna, abych tě neviděl umírat ve svých dlaních. Raději jsem pozoroval, jak tvé okvětní lístky lemují stopy temna v propasti pod mýma nohama. Nechal jsem tě pohltit a nyní umírám a lituji. Prosím, vrať se zpět…Zachraň mě…