Vážení přátelé, pokud vám už chybělo pokračování našeho lovecraftovského mystéria, vztahujícího se k chystané nové desce "MANTA" post-rockového projektu Postcards from Arkham, máme pro vás dobré zprávy. Další díl je tady!
Minule jsme navštívili ikonický Dunwich; dnes vám přinášíme další článek z pera Rogera J. Greevese o tom, co se dělo dále.
Jako obvykle tu máme jak originál z roku 1923:
Tak přepis pro snazší četbu. Přejeme podivné počtení a pokračování příště!
Na pokraji průlomu?
Indicie nalezené v Dunwichi
Vážení čtenáři, během své novinářské kariéry v Akrham Advertiser jsem přinášel zprávy z různých událostí. Některé byly fádní, některé stály za zmínku, některé byly dokonce i nebezpečné, ale žádná z nich se nemůže rovnat tomuto pátrání po Mantě
Primordialis a jejích následovnících. Nikdy bych netušil, že se z dopisu od profesora Downbarrowa vyklube pátrání, které mě zavede na podivná místa a do ještě podivnějších událostí. S největší pravděpodobností zacházím až příliš daleko. Pronásleduji síly,
které nechápu, ani nedokážu ovládat. A přesto, touha přijít tomu všemu na kloub, mě neustále nutí pokračovat.
A tak jsem se ocitl v Dunwichi, před starým srubem na úpatí Sentinell Hill, hodlajíc vstoupit dovnitř, ale ustrnuvší na místě, sledujíc pravděpodobně jakousi vizi toho, co se zde odehrálo.
Před očima mi vyvstal vnitřek srubu, zahalený závojem stínu a jakoby proměnlivý…jeho jednotlivé části vyvstávaly do popředí, jen aby záhy zmizely zpět do nezřetelnosti. Mezi nimi se obdobně objevovaly a zase mizely siluety postav. Některé z nich hráli
na různé hudební nástroje…jiné stáli bez hnutí jakoby ponořené do jakéhosi hlubokého meditativního rozjímání.
Pak tady byly zvuky…kytary a smyčce…hrající proti sobě, ale zároveň v souladu…symetrická kakofonie gradující k mysl drtícímu crescendu. Mohl bych ale přísahat, že jsem slyšel ještě něco…pod tím vším. Neurčitý šepot…opakující se…připomínalo mi to nějaký
rituální chorál. A ještě hlouběji…byla to snad flétna?
Stejně rychle jako se tato vize objevila, tak zmizela. Místo ní jsem měl před očima opět onen starý srub a svoji ruku na klice. Ačkoliv jsem byl otřesen z toho, co mě postihlo, rozhodl jsem se i tak vstoupit. Jak jsem poněkud očekával, uvnitř nikdo
nebyl a ani to nevypadalo, že by zde někdo nedávno přebýval. Tu a tam se válel tlející nábytek, pokrytý silnou vrstvou prachu a pavučin.
Začal jsem interiér prohledávat, ale zpočátku nemohl najít nic, co by mé pátrání posunulo dále. Ale pak jsem v jedné malé a téměř zcela rozpadlé skříňce v zadní místnosti nalezl starou knihu. Jeden pohled na přebal stačil, abych věděl, že jsem takzvaně
narazil na zlato.
Azathoth In Musica – stejně se jmenoval dokument, který se ke mně bůhvíjak dostal v Innsmouthu, a který mě vlastně přivedl na toto místo. Vypadá to, že to, co jsem považoval pouze za pamflet, byl ve skutečnosti pouze fragment mnohem
rozsáhlejšího díla, které jsem nyní držel v ruce. Bylo nutné ji pořádně prostudovat. Dokončil jsem tedy svůj průzkum, vrátil se do vesnice a odjel z Dunwiche.
Nečekané pozvání
Po návratu do Arkhamu jsem několik dní strávil studováním mého nálezu. Povětšinou se kniha zabírala věcmi, kterým jsem pramálo rozuměl. Psalo se v ní, že vše, co vnímáme, „úhelný prostor“, jak to nazýval autor textu, je pouze slupkou, za kterou leží
další prostory „modality a projevů existence“. Některé z nich jsou pro nás srozumitelné, jiné nikoliv. Dále se zde psalo, že ještě za těmito leží samotná podstata bytí – „Abstraktní Stroj: nelokalizovatelný, nedimensionální chaos, chaotická síla, spletitý
svazek odchylných linií, pro který měl šílený Arab jméno AZATHOTH, Pán Všeho; osídlený nekonečnými částečkami nehmatatelné hmoty, jejíž každé konkrétní nakupení je multiplicitou, stáváním se, segmentem, vibrací. A Abstraktní Stroj je průsečíkem jich
všech.“
Jak text knihy dále vysvětloval, „Abstraktní Stroj zná pouze pohyb a potencialitu. Je v nekončící fluktuaci a tím pohání své částečky v utváření náhodných korelací, ze kterých pak mohou vzniknout jádra individuace, čímž překročí sebe sama a vyzáří
dimensionální prostor horizontálních vrstev, vertikálních průřezů, nepsaných běžných linií a celkové zemské niterné síly.“
Nejsem z toho o nic moudřejší než pravděpodobně vy, drazí čtenáři. V každém případě kniha dále naznačovala, že na světě existují místa, kde je ona slupka natolik tenká, že z nich lze přejít do oněch jiných prostor existence. Pak jsou zde další místa,
která jsou natolik na prahu, že je zde možné „rozpoznat vibrace Abstraktního Stroje, slyšet Azathothovu kosmickou píseň, jíž je Velká Manta symbolem a průvodcem“, a uvedením se s těmito v soulad je možno zahlédnout Abstraktní Stroj jako takový. Je snad
toto cílem snažení Orfického sdružení?
Nicméně, než jsem se nad tímto mohl zamýšlet dále, našel jsem v poště velmi překvapující dopis:
„Pane Greevesi, od nešťastného skonu profesora Downbarrowa následujete v našich stopách, stávaje se tu a tam svědkem fragmentů naše Velkého Úsilí, které jsme přišli do Nového světa vykonat. Ačkoliv není nezbytně nutno působit v utajení, je to nicméně
rozumné, aby se předešlo zbytečným tragédiím, dokud Věčný monument nebude možno vyjevit otevřeně.
Jak jste mohl uhádnout, profesor Downbarrow nám byl známý od chvíle, co nás před několika lety vyhledal v Čechách. Byl spřízněnou duší, kterou fascinovala naše práce, nicméně později se rozhodl, z důvodů nám neznámých, proniknout za závoj vlastními
silami, ačkoliv nebyl připraven na to, co tam může spatřit. Byl to pošetilý čin, který ho stál život, načež jsme se snažili zmírnit Vaše vystavení se stejnému osudu, jak to jen bylo možné.
Avšak Vy tvrdošíjně vytrváváte a nyní se Vám dokonce dostal do rukou jeden z přeživších výtisků Azathoth In Musica, který Vám může otevřít cestu do pro Vás neprobádané země. Vybídli bychom Vás, abyste se odvrátil od tohoto počínání, ale jsme toho
názoru, že stejně nepřestanete. Vaše zatvrzelost je obdivuhodná, nicméně zároveň nás dostává do nechtěné pozice.
Aby tedy naše práce mohla v klidu pokračovat a aby vaše zvědavost byla bezpečně ukojena, je naším východiskem pozvat vás do Kingsportu, abyste se spolu s námi stal svědkem důležité fáze tvorby Věčného monumentu. Považujte to za možnost exkluzivní
reportáže.
Vyhledejte nás za týden na prahu. S úctou, Orfické shromáždění Manty Primordialis.“
Stopa záhady vede do Kingsportu
Vskutku pozoruhodné. Nikdy bych neřekl, že me OSMP takto kontaktuje. Je to snad nějaký pokus, jak zhatit mé pátrání, anebo jsem opravdu ve větším nebezpečí, než si uvědomuji?
Samozřejmě mám jisté pochyby, zda-li se vypravit, ale na druhou stranu to může být unikátní příležitost. Pokud pojedu, musím podniknout opatření. Naštěstí mám zhruba týden na přípravu.
Dále musím zjistit, kde v Kingsportu se s nimi mám setkat. V dopise stojí „na prahu“, což ukazuje na to, že jedno z oněch míst, kde je možno překročit hranice úhelného prostoru, je právě tam. Ale kde přesně?
Kingsport je starý přístav, který na rozdíl od Innsmouthu nebo Dunwiche nemám nikterak zvláštní reputaci. Mám ale své podivnosti. Tou první je poněkud výstřední postava, které místní říkají „děsivý stařec“. Tou druhou je malý domek, který stojí na
vrcholu gigantického útesu, jenž se zvedá z moře severně od města, kousek od ústí Miskatonicu. Nikdo neví, jak se k němu dostat, ale říká se, že je obývaný. Nazývají ho „podivný vysoký dům v mlze“.
Nejsem si jistý zda-li první z podivností má nějakou souvislost s Mantou Primordialis, nicméně jsem optimistický ohledné té druhé. Dům v místech, kde by žádný neměl stát, zní jakožto to pravé místo pro práh. Ostatně, brzy se o tom přesvědčím sám. Pokud
se mi tam podaří dostat…RJG
Přehled ostatních kapitol:
I - Černý den na Miskatonické univerzitě | II - Podivná seance na arkhamských
hradbách | III - Záhada se prohlubuje | IV - Innsmouth | V - Z Innsmouthu do Dunwiche | VI - Dunwich
