JARODV Muž / Turnov

  Ahoj všem, kteří jste čistě náhodou zabloudili na tyto stránky. Výše uvedený cimrmanovský název zamená, že jsem se rozhodl sepsat paměti, dokud ještě nějaké jsou. Za několik let by již mohlo zůstat pouze u názvu. Všechno je psáno z mého pohledu a tudíž to může být zavádějící!!! :-)))

MŮJ PRVNÍ KONTAKT S HUDBOU

   Pokud nepočítám zpěv maminky na dobrou noc, hudební výchovu ve školce a škole (dost opruz učit se písně, které se jednomu ani nelíbily) a později poslech domácího kotoučového magnetofonu, první možnost věnovat se hudbě intenzivněji přišla asi v páté třídě, kdy do školy přišla učitelka z hudební školy vyhledávat talenty. Procedura vyhledávání spočívala v tom, že ona osoba hrála na piáno a úkolem každého jednotlivce bylo uhodnout, kdy udělala kiks. Brala nás po jednom. Usedl jsem na židličku a zaposlouchal jsem se do libých tónů její produkce. Napoprvé udělala chybu a řekla mi o tom. Pak pokračovala v produkci a já poslouchal. Vzhledem k tomu, že od narození trpím absolutním hudebním hluchem, nezdálo se mi, že by se v produkci objevily chyby. Poslouchám, poslouchám..... pak mi došla trpělivost - zdálo se mi totiž, že hraje nějak dlouho a povídám: "Teď". K mému údivu hledačka talentů povídá: "No výborně! Nechceš chodit do hudební školy na klavír?" Dodnes je mi záhadou, jestli opravdu zrovna v tu chvíli udělala chybu nebo to říkala každému ( byl jsem totiž první na řadě ), aby získala nějaké žáky. Bohužel ( z dnešního pohledu) jsem tuto lákavou nabídku nevyužil řka, že hraji fotbal a tudíž nemám potřebný dostatek času.
  Tak dopadl můj první kontakt s hudbou. Psal se rok 1974 - 1975 :-)

JAK JSEM POTKAL HARD ROCK

  Bylo mi asi 12 - 13 let. Byl to takový obyčejný den městského sídliště v Litvínově. Blbli jsme jako vždy mezi panelákama. Kamarád měl žízeň a že se jde domů napít. Šel jsem s ním. Když se napil, povídá, jestli si nechci něco poslechnout. V pokoji, který sdílel se starším bratrem, pustil jeho kotoučový magnetofon. Ozvala se hudba, která se mnou okamžitě začala šít. Krev přestala poklidně kolovat a začala divoce proudit. Pustil mi něco od "SLADE", "DEEP PURPLE" a nevím co ještě. Bylo to jako zjevení v mém dosud hudebně poklidném životě!! Doma jsem okamžitě, s nadšením sobě vlastním, vyslal dotaz rodičovstvu, jestli nemáme náhodou, na našem kotoučovém magnetofonu, podobnou hudbu. Po několika dnech opakovaných dotazů již mamka nevydržela a povídá, že takovou hudbu taky máme. Bohužel se potřebovala jen nadechnout pod tlakem mých dotazů (zkrátka jsem otravoval). Na podobnou hudbu jsem si musel ještě pár let počkat.
  Ale vyplatilo se. Psal se rok 1976 - 1977.   :-)

SRÁŽKA S KYTAROU

  Psal se rok 1978, bylo mi 14 let, a naše rodina se stěhovala z většího města Litvínov do malé dědiny Roudný. Prostředí to bylo známé, měl jsem tam babičku a kamarády. Jeden z nich, Jirka Pařízek, chodil tou dobou na střední školu v Jičíně. Chodil jsem k němu každý den, ale měl moc domácích úkolů a učení. Tak jsem většinou čekal, až bude hotov a půjdeme ven. Abych si zkrátil čekání, podal mi svoji kytaru a ukázal mi basovou figuru písničky KATAPULT od stejnojmené kapely. Tak jsem drtil ty tři tóny hodně dlouho než to bylo poslouchatelné. Následovala figura LESNÍ MANEKÝN a pak  další a další. Postupně jsem přešel k jednoduchým akordům a tak dál. Doma jsem tvrdil, že už umím hrát na kytaru a že by bylo dobrý mi nějakou koupit. A ejhle! Na Vánoce pod stromkem se zjevila moje první akustická kytara. Vydržela moje rozmary dlouhých 12 let. Pak jsem si z vojny přivezl jinou a vůbec si nepamatuju, kde skončila ta první. Takhle tedy začala moje hudební "kariéra".....   :-)

CESTOU ELEKTRIFIKACE

  Hrát na "španělku" byla zábava jen chvíli, zvláště když se jednomu libily zvuky rockových kytar. Chtělo to nějak vylepšit. Když si věčný kamarád Jirka koupil ke své akustické kytaře snímač a začal experimentovat se zvukem, byla cesta dalšího vývoje jasně osvětlená. Sice už nevím, jak, ale pořídil jsem si snímač, který se namontoval pod struny a uchytil šroubky ke krku. Tím pádem snímač bral zvuk pouze strun a ne kytary a proto po připojení do magnetofonu byl zvuk hodně podobný elektrické kytaře. Okouzlení elektrickým zvukem vydrželo jen chvíli. Další vývoj směřoval k modulaci zvuku. Zní to hodně vznešeně, ale v podstatě jsem začal vyrábět různé druhy zkreslovadel jako booster, fuzz a nevím, jak se to všechno jmenuje, ale jedno měli v té době společné - vždycky jsem je montoval do krabičky od mýdla, což byla nejrychlejší a nejlevnější varianta pro umístění takto vyrobených modelů. Zvukově to samo nic moc nebylo, ale nadšení z kazdého nového zvuku bylo až dětinsky upřímné. A nakonec musím říct, že na takto upravený zvuk zněly písničky Katapultu, Olympicu a dalších přeci jen věrohodněji. A to už byl jen krok k mé první elektrofonické kytaře.
  Psal se rok 1980 - 1981.    :-)

IRIS

  Kdo se někdy v rockovým pravěku zajímal o elektrické kytary ví, že výběr byl skromný, tady pokud nebyl "strýček" za kopečky. V podstatě se kolem roku 1980 vyráběly čtyři elektrické kytary:

JOLANA VIKOMT

JOLANA IRIS

JOLANA GALAXIS

JOLANA DIAMANT

  Z nich se mi nejvíc líbila "DIAMANTKA", ale cena pro mě nedostupná. Lépe řečeno, ono na ní nakonec bylo, ale zase jen na ni. A pak byl potřeba nějaký aparát a na ten by už nebylo. A jak název napovídá, nakonec to vyhrála "IRISKA", a to jen pro to, že to byla kopie kytary Oldy Říhy z Katapultu, kterému jsem v té době fandil přeci jen víc, než Olympicu. Ale Janda, z Olympicu, měl v té době podstatně lepší zvuk. 
  Takže jsem při jedné návštěvě, u babičky v Mostě, zašel do tamní prodejny hudebních nástrojů a kytaru koupil. Sláva veliká, babča hned chtěla, ať jí něco zahraju, jenže bez aparátu nehrála, tak jsem hladil struny " nasucho " a babča byla spokojená. Nejspíš si myslela, že špatně slyší.
 Tou dobou jsme už hudebně byli blízko založení první skupiny. Na skládce, která byla kousek nad Roudným, jsme našli staré hrnce. Byla jich tam spousta. Napadlo nás z nich postavit sadu bubnů. Postavili jsme asi čtyři sady. Každý jednu, ale hrát na hrnce nebylo ono. Pak jsme našli pár hrnců, které neměli dno. Přetáhli jsme přes ně igelitový pytel a zavázali bužírkou. Sestavili jsme z nich klasickou sadu bicích, včetně velkýho bubnu. Ten jsme zakopali do břehu, aby držel. Vyrobili jsme i šlapku na velký buben, celou ze dřeva, včetně vratné pružiny. Místo činelů byly plechy připevněné na klacku, zapíchnutém do země. Paličky jsme si koupili. Chodili jsme tam se španělkama a hráli několik skladeb. Další level znamenal elektrifikaci. Vzal jsem "irisku", doma jsem měl zhotovený boostrer na 9 V baterku, zesilovač s integrovaným obvodem MBA810, s výkonem 5 W, na dvě ploché baterky a bednu se dvěmi reproduktory o výkonu asi 20 W. Tahali jsme to na kárce na skládku a tam vyluzovali, pro blízko bydlící, neposlouchatelné zvuky, pro nás to už byl riff od Smoke on the water, něco od Kiss (Love gun) a samo "Kaťáky" a Olympic. Párkrát nám bubny, které jsme tam nechávali, rozkopali nejbližší sousedé po lese, ale hudba už nás držela naplno ve své náruči a nic nás z ní nemohlo vytrhnout. Hltali jsme každou rockovou novinku, každý nový zvuk kytary nebo bubnů prošel haldou zasvěcených debat, stále se dělo něco nového, co bylo potřeba vyzkoušet, i když z dnešního pohledu se nedělo prakticky nic, ale zase byl čas všechno prožít hlouběji a intenzívně.
  Psal se rok 1981 - 1982.   :-)

A JE TO TADY!!

  Byly prázdniny. Jirka Pařízek hrál v té době s kapelou "DANCE" už po zábavách. My s Radkem jsme jim chodili občas blikat světlama (pokud hráli v okolí). Na skládku jsme chodili skoro každý den. U bubnů seděl nějčastěji Radek, protože já už hrál na svoji elektrickou kytaru. Pak přišla zpráva, že Milda Mastník (dnes bubnuje v Angreštové Fošně a Zabeatu) prodává sadu bicích Amati. To byl ten "výstřel z Aurory", který nás postrčil mezi hudební soubory. Radek doma informoval, že si kupuje bubny, vybrali jsme "prasátka" a jeli za Mildou. Bubny byly super, hned jsme je koupili a odvezli na Roudný. Postavili je u Radkových prarodičů v garáži a začali trénovat, respektive Radek hrál a já mu počítal takty. Hned první skladba byla opět KATAPULT - Katapult. Radkova babička z toho rámusu nadšená nebyla, hlavním argumentem pro vyhoštění ze statku byl neklid dobytka a nižší počet nalezených vajec  na obvyklých místech. Nezbylo než vyhovět. Naštěstí se zrovna na Roudným stavělo silo. Stavbaři měli pro sebe montovanou boudu, která měla několik prázdných místností. Dohodli jsme se s nimi na využívání největší z nich. Hned jsme nastěhovali bicí a pokračovali v intenzívním tréninku rytmů. K založení kapely nám však chyběl minimálně jeden člen. Došli jsme za Jardou Brodským, jestli s námi nechce hrát v kapele. Nebyl proti, ale měl jednu podmínku - že bude hrát na kytaru. V té chvíli absolutního nadšení, že budeme hrát, jsem s tím souhlasil. Prodal jsem mu svou "irisku" a koupil si Galaxis basu. Pak jsem toho několikrát litoval, ale dnes je to v pohodě. Při návštěvě Mildy nás také informoval o tom, že prodává aparaturu na zpěv. Byl to zesilovač Music 130 - 100 W a dvě bedny asi po 40 W. To byl poslední článek, pak už jsme jen všechno nastěhovali do boudy a začali hrát.  Stavbaři si museli zvykat na rámus u oběda, ale byli tolerantní. Zkoušeli jsme celý zbytek prázdnin, každý den stále dokola: 
KATAPULT - Katapult; KATAPULT - Až; KATAPULT - Hlupák váhá.
  Musím zde zmínit ještě pomoc rodičů, bez níž by to určitě nedopadlo. Na zpěvový aparát mi půjčili peníze, které jsem jim vrátil, když mi Radek vrátil ty, které jsem mu půjčil na bicí. Tenkrát jsem to asi úplně nedocenil, bral jsem pomoc jako samozřejmost, ale dnes s odstupem času to vidím jinak. Nebýt této podpory, asi dnes nehrajeme. Na druhou stranu je pravda, že jsem si to "těžce" odmakal při pomoci s hospodářstvím.
Ale kapela byla na světě!!!!  Byl poslední týden srpna 1982. :-)

JAK DÁL?

 Prázdniny skončili a my museli do školy, ale celý týden jsme se těšili na víkend, až zase půjdeme do boudy zkoušet. Jednou na zkoušce jsme začali tak nějak nenápadně blbnout. Začal jsem brnkat dva tóny: D a A, přidal se Radek s rytmem i Jarda s kytarou. Hráli jsme ty dva akordy v takovém tom hardrock - pochodovém rytmu, tempo asi jako Až. Děsně nás to vtáhlo, zkoušeli jsme různé figury, vyhrávky, přechody až mostíky, ale pořád ty dva akordy. Ponořili jsme se do toho tak dokonale, že jsme úplně ztratili pojem o čase. Byli jsme děsně překvapení, když k nám vtrhli stavbaři a napůl prosíce, napůl hrozíce vystěhováním, nás vyzývali ke změně skladby, protože už nejmíň hodinu hrajeme to samé a oni toho mají plné zuby!!! :-)
    Zkoušeli jsme další a další písničky. Nejdříve instrumentálně, protože nebylo do čeho zpívat, pak si ale Radek koupil první mikrofón, ale jelikož šňůra mikrofonu byla krátká, zůstal mikrofón vepředu a zpívali jsme do něj já a Jarda Brodský. Najednou jsme zjistili, že pokud nechceme hrát jen písničky od Katapultu, musíme sehnat ještě někoho. Jednou jsem na zábavě na Špici potkal spolužáka ze základky Jirku Nejedla. Pokecali jsme a vypadlo z něj, že se začal učit také na kytaru. Slovo dalo slovo a pozvali jsme ho na zkoušku. Tak jsme byli čtyři a mohli hrát i Olympic a další skupiny.
  Jirka Pařizek nám v té době dost radil a pomáhal. Občas se zastavil, ladil nám zvuk, ukazoval jak co zahrát nebo zazpívat. Měl na to necelý měsíc než zmizel na vojnu. Ještě než odešel, stihnul prodat Jirkovi Nejedlovi svoji kytarovou aparaturu, která už obsahovala předzesilovač s boostrem. A tak se v naší kapele objevil poprvé zkreslený zvuk. To bylo u stavbařů radosti!!! Nemohli si tu změnu vynachválit, těšili se na každou sobotu, do práce, jako my. :-)))

PRVNÍ VYSTOUPENÍ!!

  Zkoušeli jsme asi tři měsíce, většinu písniček jsme zahráli dokonce od začátku do konce, kvalitu si musí každý domyslet sám, ale nadšení a elán nám absolutně nedovolovaly pochybovat  o tom, co děláme. Přibyl nám druhý mikrofon a jelikož jsem chodil již do třetího ročníku SPŠe Jičín, dokázal jsem vyrobit prodlužovací šňůru k mikrofónu a Radek, z plna hrdla, začal svoji pěveckou kariéru. Pak se objevil snad ještě jeden nebo dva další. Mezitím si Jára Brodský koupil reprobednu od, na vojnu, odcházejícího Jirky Pařízka, asi souběžně s Jirkou Nejedlem, a jelikož ten koupil zesilovač se dvěma kanálama, mohl Jarda hrát přes nevyužívaný kanál (zde se skutečně nejedná o kanalizaci, ale o stereo zesilovač pro dvě reprobedny). K tomu jako dárek dostal jeden ze starších modelů pro zkreslení kytarového zvuku, od Jirky Pařízka. To už byl slušnej hukot v boudě!!
  Tak nějak automaticky jsme se schovali pod zřizovatelská křídla SDP Roudný, dnes opět hasiči, když už byl otec tehdy tím předsedou, že. A jelikož byla doba výročních schůzí, podařilo se nám otce přesvědčit, že by se schůze měla zpestřit kulturní vložkou v podobě živé kapely. Myslím si, že nás do té doby nikdo z požárníků neslyšel, jinak bychom si asi nevrzli.
  A tak jsme slavnostně, v autě požárníků, nastěhovali všechny do té doby nahromaděné instrumenty a krámy, na pódium v KD Přáslavice. Schůze byla v klubovně a my tak trochu nervózně připravovali všechno k úspěšné produkci. Najednou jsme zjišťovali, že prodlužovačky na 220 V jsou krátké a je jich nějak málo, když chceme stát každý na jedné straně pódia, šňůry od mikrofonu to samé, Navíc jsme měli jen zpěv dopředu, ale ne odposlechy, to jsme ještě vůbec neznali. No, nějak jsme to zpatlali a to tak, že jsme vpředu s kytarama byli skoro všichni na jedné značce a Radek, když chtěl zpívat, musel se vyklonit z bubnů, jako mašinfíra z okýnka. Pak zase nemohl hrát přechody přes vzdálenější bubny a zadní činel.
  Schůze proběhla a otec nás přišel vyzvat k zahájení vystoupení. Opřeli jsme se do toho naplno, energií i hlasitostí. Najednou znělo všechno jinak než ve zkušebně, najednou jsne se necítili ve své kůži, trochu nám to začalo klopýtat, zpěv byl nějaký divný, nejspíš hodně mimo, ale snaha a nadšení byly maximální. Zasloužilí požárníci bleskově opouštěli sál, skupinka svazáků, která se přišla podívat na naši produkci ze své klubovny a schůze, to vzdala jako poslední, ale stejně dost brzo, vydrželi přibližně čtyři písně. Asi to nebylo vystoupení, které bychom si dali za ráměček, ale byla to dobrá zkušenost a ani nás to nějak nesrazilo z nastaveného směru, nepoškodilo to naše mínění o sobě samých, jen jsme věděli, že musíme udělat větší pokrok, abychom mohli znova na pódium.
  Blížil se konec roku 1982 a Vánoce. Co nám asi přinese Ježíšek?? :-))) 

CO JSME TO VLASTNĚ HRÁLI

  Co jsme se snažili hrát na úplném začátku už celkem víme, jak to ale pokračovalo dál s výběrem repertoáru? Byli jsme čtyři a každému se líbilo něco jiného. A tak kromě již zmíněných Katapult a Olympic tu bylo několik dalších adeptů na zápis do playlistu. Jarda Brodský byl úplný fanatik do tehdy dost populárních PUHDYS, Jirka Nejedlo mu přitakával. Mě to táhlo spíš k českým kapelám, zajména proto, že jsem rozuměl tomu, co zpívají. Ano, hádáte správně - naše jazyková výbava se skládala pouze z češtiny a "slovenčiny". Proto také zpěv, skladeb s cizím textem, podle toho vypadal. Jak to vlastně probíhalo: Každý z nás měl doma magnetofon, většinou kotoučový. Jeden se vždy nastěhoval do zkušebny (většinou jsem ho vozil já na kárce).

Na něm se přehrávalo, co bylo potřeba. Většinou, když jsme se na nějaké písni shodli, poslouchali jsme ji tak dlouho, dokud jsme nenapsali celý text, shodli jsme se na něm a dával smysl (pouze u českých). Pokud to tak bylo, jeden nešťastník si vzal text napsaný nanečisto domů a měl za úkol ho přepsat načisto. Texty se psaly doma na psacím stroji, většinou bez možnosti kopírovat, jelikož většina rodičů nebyla zaměstnána v kanceláři. Takže napsat texty pro všechny bylo dost práce. Nahrávky většinou nestály kvalitou za nic, byly to několikáté kopie a tak nebylo divu, že i u českých textů slyšel každý něco jiného. Kdybychom si napsali nový text, zabralo by to možná míň času. Kolikrát jsme se byli schopní do krve hádat o jedno slovo, každý si pevně stál za svým názorem, přesně jak nás k tomu strana vedla. Když jsme pak třeba někde zaslechli srozumitelnou verzi, mnozí z nás se divili, co byli schopní vymyslet. Anglické a německé texty se psaly stylem "jak to slikim, tak to piku" - tedy česky - jak to slyším, tak to píšu, což, jistě uznáte, bylo z dnešního pohledu velice směšné. Ale tenkrát jsme si hrdě stáli za svou pravdou a zplna hrdla ji chtěli hlásat do světa. Když to pak náhodou slyšel někdo, kdo ovládal cizí jazyk, dost se divil a my také. Vůbec nás nenapadlo třeba někoho požádat o napsání textu nebo přeložení, abychom měli alespoň mlhavé ponětí o tom, co vlastně zpíváme. Nejsem si úplně jistý, ale mám někde v hlavě uloženo, že jedna z prvních cizích byla skladba skupiny STATUS QUO - What You're Proposing. Text jsme dávali do kupy několik týdnů, doma i na zkouškách. Když si na to dnes vzpomenu, musím se smát, jak jsme zaručeně anglicky žvatlali "wap čauzy pausy" a tvářili se zcela určitě zahraničně.  

http://www.youtube.com/watch?v=PJ1-8I0zU2I

 :-)))))

NOVÁ VLNA SE STARÝM OBSAHEM

Vypuklo to asi dřív, ale než se to doneslo k nám do vesnice, byl už rok 1982. Najednou se začaly objevovat nové kapely, nová hudba, nové texty, nové účesy, nové kostýmy. Určitě i v zahraničí, ale o tom jsme se dozvěděli až za několik let. Radovali jsme se, že skončil monopol Katapultu a Olympicu. Prvními vlaštovkami byl Pražský výběr a hlavně ABRAXAS a jejich Box. Podařilo se mi nahrát celé album z oblíbeného pořadu Větrník a několik skladeb z připravovaného alba PV Straka v hrsti, které nakonec nevyšlo. Box nás chytil všechny. Bylo to celkem jednoduché, stačilo se naučit jeden rytmus, jednu basovou figuru, jeden kytarový riff a jeden slogan a skladba byla skoro hotová. U Abraxas to fungovalo náramně, horší to bylo s Pražským výběrem. Strašně jsme toužili hrát "Pražákům, těm je hej", "Na václavským Václaváku" nebo "Olda je přítel můj". Bohužel to bylo nad naše muzikantské síly. Tak musela pomoci náhoda. A náhoda tomu skutečně chtěla. Kupujíce si občas satirický týdeník Dikobraz, zjistil jsem , že mimo obrázků (nejlepší byly od Neprakty, protože obsahovaly často málo oděné děvy), tam byly jednoduché slogany. Zjistil jsem, že ty slogany jsou nejen velice vtipné, ale zároveň i dost úderné na to, aby se staly nosnou myšlenkou skladby, nejlépe refrénu. Koupil jsem tedy další číslo a netrpělivě začal hledat vhodný slogan. Jako obyčejně, když si něco takhle usmyslím, to nezafungovalo. V celém čísle jsem nenašel ani jediný vhodný veršík!! Naštěstí jsem to nevzdal hned, protože co si budem povídat, do toho časáku psali profíci. Ve třetím čísle se konečně na mě zašklebil nádherný slogan. Přesně to, co jsem hledal. Nosná myšlenka na celou skladbu, navíc jednoznačně korespondovala se stylem, který jsem chtěl hrát - S NOVOU VLNOU. Úplně mě to pohltilo, ve škole jsem se nemohl soustředit na nic jinýho, než na budoucí text první vlastní skladby pro celou kapelu. Než jsem dorazil domů, byl text hotový. Doma jsem vzal basu a hned začal hledat rif, který by seděl ke sloganu. Úplně jasně jsem věděl rytmus, celý den mi zněl v hlavě, když jsem psal text. Nakonec jsem to z hlavy dostal na hmatník, podařilo se mi poskládat dost tónů na to, aby byla kostra skladby jasná. Spát jsem vůbec nemohl, strašně jsem se těšil na sobotu. Hned druhý den ráno v autobusu jsem musel Radkovi nahlásit, co budeme v sobotu zkoušet. Přeneslo se to i na něj, těšili jsme se jako blázni. Konečně sobota, konečně zkouška, konečně to můžeme spustit! Vysvětlil jsem všem, co by měli hrát, každý si to začal zkoušet, aby zahrál co  je potřeba. Konečně jsme byli tak nějak připraveni. Radek to odklepal a spustili jsme to. Jasně, že to zpočátku nebylo úplně ono, ale tenkrát to nikomu nevadilo. Každý se snažil dostat se do tempa a do nálady. Když jsme si srovnali konečně krok a začalo to šlapat, jak bylo potřeba, mohl jsem konečně vypustit to, co zatím nikdo nevěděl. Mohl jsem začít konečně zpívat ten slogan, který jsem dosud musel držet v sobě. A tak se v té naší boudě, která nám byla zkušebnou rozezněl první text, který byl součástí první naší vlastní skladby: "PŘEJEL MI TRAKTOR, MŮJ RH FAKTOR"!! Skladba byla hotová za pár hodin a to možná doslova a všechny nás maximálně strhla, bavilo nás vylepšovat postupně krok za krokem aranže. Nadšení nebralo konce, bylo to naše první dítě. 
  Bohužel postupem času jsem zjistil, že ne všechny to baví stejně. Jako v každém kolektivu se názory měnily a nakonec se dá říct, že to byla jediná vlastní skladba, kterou tahle parta kdy udělala.  Když se na to podívám z dnešního pohledu, myslím,  že to byla chyba. Měli jsme vydržet a jít touto cestou. Stačí se podívat, kde je dnes například Visací zámek se svým traktorem, že.  :-)))))) 

http://www.youtube.com/watch?v=xEIKmLzVxlY

PUDOVÁ ZÁLEŽITOST

 S těmi vlastními skladbami je to taky taková zajímavá věc. Potkalo mě to asi tak rok po té, co jsem začal hrát na kytaru. To už jsem uměl zahrát všechny základní akordy včetně tzv. baré, kde položíte jeden prst přes všechny struny a z ostatních uděláte kombinaci příslušného akordu. Je to strašně jednoduché, ale jen když už máte netrénováno. Takže jsem již hrál i F dur a další akordy.
 Začalo to vlastně nehudební příhodou. Bylo léto, čas třešní. A jako každý rok i tentokrát jsme sklízeli na cizích stromech. Byly to třešně tehdejšího souseda na Roudným, Oldy Nespěšnýho. Načapal nás, ale nechyt. Adrenalin jako blázen, protože nás honil s gumovou hadící, kterou si přines z kravína od chlazení. Takže žádná hadička od pračky, ale pořádně tuhej a tlustej šlahoun. Naštěstí jsem s ní nikdy nedostal po hřbetě, takže nemůžu referovat, jak seděla na zádech, ovšen již z dálky budila neskutečný respekt. Nechyt nás sice, ale nehlásil to otcovi, což v konečném účtování nebylo tak hrozné, ale následkem byl zákaz vycházení z domu na dva týdny (netýkalo se školy a pomocných prací na hospodářství). Plus byl v tom, že jeden se mohl více věnovat kytaře. Co taky dělat celý den sám doma. Hrál jsem na kytaru i několik hodin denně a to se těch pár písniček, které znáte za chvíli omrzí. Tak si tak jednou sedím a koukám z okna, jak jdou kluci zase na sousedovy třešně. A v hlavě to začíná pomalu šrotit a převalovat se a naskakovat a vynořuje se to z mlhy a na pomyslném promítacím plátně se objevuje nápis: "Byl jsem na třešních, teďko jsem zas doma, soused mě načapal, dva týdny prázdnin mám". Jednoduchá písnička na dva nebo tři akordy, text asi není úplně přesný, ale takhle nějak to začalo. Hned jsem se dostal do toho tvůrčího transu, kdy vás najednou něco úplně pohltí, nevnímáte čas, nejste vůbec přítomni. Rodiče vám něco chtějí a vy automaticky odkýváte souhlas a hned je to pryč a stále se držíte směru, který snad vede k vytýčenému cíli. Jako v předchozí kapitole. Za několik hodin byla hotová písnička o třech slokách na téma třešně, soused a zarach. Bylo to poprvé a je to nezapomenutelné, a v podstatě kdykoliv to na mě příjde a do hlavy vletí myšlenka, ze které se něco urodí, je to jako poprvé. Nikdy se mi nepodařilo si sednout a cíleně napsat text nebo poskládat nějak smysluplně akordy. Vždycky to musí přijít "shůry", nejlépe po nějakém startovacím impulsu. Pak jsem dal do kupy ještě jednu písničku, už ani nevím, na jaké téma. Mohlo by se zdát, že obě tyto opravdu úplně první "vlastní" písničky upadly v zapomnění, aniž by je někdy někdo zaslechl. Naštěstí se však jeden interpret našel. V té době se na kytaru učili téměř všichni na Roudným, včetně Radka. Tomu jsem tyto dvě písničky určitě zahrál, jednu jsme dokonce hráli ve dvou, s nějakými jednoduchými aranžemi. Když potom jel v devítce na třídní výlet, hrál tam i tyto dva kousky. Dokonce mi tvrdil, že jednu holku, která tam taky měla kytaru naučil tu jednoduchou aranž a hráli to spolu. Na můj dotaz, jak se jí to líbilo jsem dostal zarážející odpověď. Řekla, že ty písničky jsou úplně blbé. Nemám tušení, jestli to řekla proto, že byly tak dobré a záviděla (což tvrdil Radek) nebo měla přeci jen pravdu. Přiznávám, že se přikláním spíš k druhé variantě. Přeci jen to byly první kousky velice naivního začínajícího autora. 
  Jak už to tak s mými díly bývá, za nějaký čas skončil sešit s těmito texty na dně šuplíku a po čase jsem si ani nevzpomněl, že jsem někdy něco napsal. Mám pocit, že se tímto přístupem k dílu můžu směle přiřadit k jinému českému velikánu, ale opravdu jen v tomto. Když jsme pak založili kapelu, po bývalých vlastních písničkách něštěk ani pes, že.    :-))))))))

KRIZE

  Neznám spolek, jakýkoliv, aby se někdy nedostal do krize. Byl to zrovna takový ten blbý čas, kdy zima už je dlouhá, radost z vánočních dárků dávno vyprchala, počasí je nevlídné a vy každý den vidíte ty samé ksichty. Nálada je pod psa a i mezi kamarády to začne skřípat. Navíc to byla doba, kdy mi bylo líto, že jsem přepustil post sólová kytara někomu jinému. Chodil jsem do zkušebny, pouštěl si od Motörhead Overkill a na půjčenou kytaru si zkoušel sólo. Hodně mě ta muzika tenkrát brala, ještě s Iron Maiden a dalšími kapelami NVBHM. Nebýt pořadu Větrník a pana Jiřího Chlíbce (dramaturg ČR), asi bych nikdy nezjistil, co je to Heavy Metall. Bylo to poprvé, co jsem slyšel někoho hrát na dva kopáky. Ta rychlost, energie, technika - hned jsem se pro to nadchnul, hned jsem to chtěl hrát. Nová vlna byla najednou neskutečně stará, úplně mi na několik týdnů vypadla z hitparády i playlistu. Bylo to opět jedno z těch zjevení, která udržíte v paměti i přes několik slušných úderů do hlavy pěkně těžkým předmětem.
 Takže jsem si brnkal a najednou vtrhnou do zkušebny Radek s Jardou B. Zrovna jsme se nějak nebavili, to víte krize. A samo, naschvál si začali pouštět úplně něco jiného na magiči, který si donesli. Prostě situace "na přes držku". Ale nakonec jsme se dokázali dohrabat k poznání, že tohle není úplně dobrý, že jít proti sobě nemá smysl a bude lepší dojít k nějaké shodě. Dokázal jsem oba přesvědčit, že budu určitě lepší kytarista než Jirka Nejedlo, který byl zrovna nemocný. A jak to tak bývá, většinou všechno odnese nepřítomný. Domluvili jsme se, že za ním dojedeme a dohodneme se na výmněně nástrojů mezi mnou a jím. Jak řekli, tak udělali. Sedli jsme na naše divoké oře, což byly Jawy 50 Pionýr, popadli moji basu pod křídlo a vyrazili. Byla zima, sněhu spousty, jen silnice byly naštěstí holé. Radek "pincka" neměl a tak jsem ho vezl. Normálně by to nebyl problém, ale zrovna ten den s námi můj stroj nějak nechtěl letět. Dusil se, netáhnl a vyloženě se coural. Proto si Radek přesedl k Jardovi. Tím se situace zlepšila, ale jen dokud byla rovina nebo z kopce, jak přišel kopeček byli oni dva o hodně rychlejší než já. Vůbec mi něšlo do hlavy, proč nejede. Konečně jsme dojeli k Jirkovi. Když jsme ho viděli, jak je skleslý až smutný z té nemoci, nějak jsme neměli moc odvahu mu řict, proč jsme přijeli. Ale přeci jen touha hrát na kytaru mě dokopala s tím začít. Tak jsem to zkusil a nastínil, proč jsme vlastně přijeli. Odpověď byla standardní: Když nebudu hrát na kytaru, nebudu hrát vůbec. Jasný, co s tím? Nakonec jsme se dohodli, že to ještě zkusíme, že všichni budeme víc cvičit, atd. Navíc Jirka už měl jít v pondělí do školy a tak se naskytla vhodná příležitost ke zkoušce. Rodiče jsme přemluvili, ať s námi Jirku pustí na zkoušku, že už je zdráv. Hned mu tváře zčervenaly radostí, energie nám všem začala proudit v těle mnohem vyšší rychlostí. Nasedli jsme a jeli zpátky. Tentokrát jsem musel Radka vzít chtě - nechtě, byli jsme čtyři na dva stroje. To se domů ale táhlo, jeli jsme těch necelých deset kilometrů snad půl hodiny, pro nás celá věčnost. Když jsme dorazili, hned jsme dali zkoušku, aby se dohnali tráty. Jirku zpátky naštěstí dovezl Jarda. Já se svým strojem začal zabývat až za několik dní. Nakonec jsem zjistil, že při jízde polní cestou jsem musel několikrát couvat a tím jsem si nabral sníh do výfuku. Ten se ucpal a pincek tím pádem neměl tah. Byl jsem šťastný jak blecha, že to není nic vážného.
  Tahle krize byla první a určitě ne poslední, zažil jsem jich nepočítaně, ale každá by měla mít na konci alespoň nějaké poučení. Tady jsem se poučil, že v hlubokém sněhu bych s Jawou 50 couvat přeci jenom neměl....
a taky, že kytaristou v kapele nakonec asi stejně nebudu.    :-)))))

http://www.youtube.com/watch?v=GlecTBevmzc

PRVNÍ BASOVÝ APARÁT

  Je to asi dané povahou, že se jeden stále podřizuje, obětuje, až ustupuje druhým, aby všechno klapalo jak má, popřípadě aspoň trochu. Skoro vždycky jsem byl první, kdo ustoupil, kdo pochopil, že je to potřeba a teprve potom, když už z toho nešlo vycouvat, si to vyčítal a třeba mě to i mrzelo. Začalo to tím, že jsem převzal basu, i když sny a představy byly úplně jiné, pokračovalo to dalšími drobnými ústupky ohledně chodu kapely a pak taky to, že jsem od začátku dával víc peněz do aparatury, kterou používali všichni, než do té své. Kytaristé už měli dávno svůj „cajk“ kompletní a já hrál stále do zpěvu. Ze začátku mi to vůbec nevadilo, byl jeden mikrofon a basa. Postupem času už však byly čtyři mikrofony a na zesilovači jen dvoje korekce. Měl-li být srozumitelný zpěv, musely se korekce nastavit na něj a zvuk basy už nebyl tak dobrý. To byla doba, kdy jsem si naplno uvědomil potřebu zakoupit si svoji první basovou aparaturu.
  Chodili jsme po okolních zábavách a dalších akcích a okukovali, co má kdo za nástroje a vybavení. Většina muzikantů měla dostupné české vybavení a podle toho to znělo, i když se našly i vyjimky. Lepší sorta bylo vybavení z tehdejší NDR. Byly to značky REGENT a VERMONA. Ty byly o třídu výš, ale z dněšního pohledu také nic moc. A pak byla třetí skupina, která se dokázala nějakým způsobem dostat k západním produktům. Mezi ně patřil i pan Fajta z lomnické skupiny Kantiléna. Myslím, že měl sestru v Kanadě a ta mu občas poslala nějaký ten kousek. Úroveň muzikantů v kapele nebyla oslnivá, ale zvuk měl tehdy jeden z nejlepších v okrese. Jednou přišel Jirka Nejedlo s tím, že Fajta prodává efekt ke kytaře, zahraniční. Značku už si nepamatuju, možná to byl BOSS, ale ihned zvědavost veliká. Jeli jsme tam snad všichni čtyři. Pan Fajta měl velice dlouhý monolog o efektu, kvalitě své aparatury, o dovozu aparatury a velice krásnou dceru. Pan Fajta přednášel a dcera chodila tak nějak stále okolo. Monolog přestával být zajímavý, zato dcera čím dál zajímavější. Po čase pan Fajta zjistil, že nás jeho hudební teorie nebere tolik, jako jeho dcera. Všichni jsme totiž hleděli na dceru a vůbec si ho nevšímali. Myslím, že se tím monolog výrazně zkrátil. Jirka efekt nakonec nekoupil a dceru jsem už v životě neviděl.
Tedy zpět k té basové aparatuře. Potřeba byla, nějaký kapitál jsem také měl, jen nebyla žádná pořádná příležitost ke koupi. Jako vždy pomohla náhoda. Jednou, ve škole, přiběhl o přestávce Radek za mnou ( chodili jsme spolu na průmku v Jičíně ) a povídá, že u nich ve třídě je jeden kluk, který hraje na bicí v kapele a jejich basák prodává zesilovač. Hned začal organizovat akci, neboli výjezd, a že se musíme na zesik jet podívat. Dokonce domluvil se svým otcem, že nás tam doveze, protože moji rodičové moc zájem nejevili. Drobný problém byl v tom, že jsem neměl potřebnou sumu a tak jsem musel přemlouvat mamku, aby mi opět půjčila. To, že nás vezl Radkův otec, se ukázalo nakonec výhodou. Jen auto zatroubilo před domem, nedalo se nic dělat, mamka složila peníze na stůl a mohli jsme vyrazit. Jeli jsme směrem na Jičín, měla to být snad první vesnice za ním. Jenže nebyla, ani první a ani druhá. Radkův otec znejistěl, jestli neprojíždí zbytečně benzín, který bohužel nedávno opět podražil. Nakonec to pojal rezolutně: „Pokud to nebude další vesnice, jedeme zpátky domů“. Co se dalo dělat, mobil jsme zrovna po ruce neměli a mapu také ne. Tak jsme přijeli do další vesnice a opět to nebyla ona. Hledáme místo, kde se otočit, přijíždíme ke křižovatce a hle! Tam cedule VOJICE – vlevo. No radost nevídaná, navigátor se musel samozřejmě pochválit a po několikerém dotazování jsme konečně zastavili před domem onoho basáka. Už tam na nás čekali trochu znervózněle a bylo vidět, že jsou rádi, že nás vidí. Zesilovač byla kopie anglické značky MARSHALL, klasický elektronkový, který v čechách dělal nějaký pan Kopálek. Podle jeho jména se jim přezdívalo. Vypadal dost dobře, jen měl malou vadu. Nápis MARSHALL byl slepovaný. Zdálky to vidět nebylo, jen zblízka. Trochu mě to mrzelo. Vzal jsem basu, zapojil šňůru, kluci zapli zesilovač, abych si ho vyzkoušel. Hrál celkem dobře i na tu moji Galaxisku. Nakonec jsme se dohodli, já dal peníze a zesilovač jsme odvezli domů.
S odstupem času musím říct, že na to jak divoká to byla koupě, jsem toho nikdy nelitoval. Vydržel mi asi deset let a když jsem k němu po čase koupil bednu s reproduktorem Elektrovoice, hrála ta aparatura úplně suprově i s Galaxiskou. Jednou jsem zaznamenal nečekaný úspěch s touto sestavou a to když nás na jedné zábavě nečekaně navštívilo pár muzikantů, které jsme nechali zahrát. Byl s nimi také Pavel Křelina, kdysi výborný basista u Diskantu. Chtěl mi prodat svoji basu Ibanez. Tak ji měl sebou a hrál na ni přes moji aparaturu. Chtěl, abych si na jeho basu zahrál. O moc lepší se mi jeho zvuk nezdál. Zdvořile jsem odmítl, stejně jsem neměl peníze a byla o dost těžší než Galaxiska. Dost bylo vidět, jak mým vybavením pohrdá a to mě trochu namíchlo. Aby viděl, že nejsem žádné ořezávátko, řek jsem si, že se uvidí. Když dohráli, šli jsme s klukama pokračovat. Měl jsem zrovna nové struny a on určitě ne. Nové struny udělají asi na dva týdny z neznícího nástroje úplně něco jiného. Hráli jsme od Judas Priest United, normálně jsem to hrál trsátkem, ale aby se vidělo, vzal jsem to palcem. Neměl jsem to nacvičené, ale tahle skladba není nijak těžká a je celkem klidná. Najednou šel z mojí aparatury zvuk „jako kráva“, najednou kouká zbytek kapely, co se děje, najednou kouká i mistr Křelina a já si to s potutelnou radostí, sobě vlastní, dokonale užíval.
  Kdyby mi na jedné akci do zesilovače nehodili limonádu, vydržel by mi určitě o hodně dýl, takhle byl poškozený natolik, že už nehrál jako dřiv. Proto mi ho Jirka Pařízek opravil, aby nějak hrál, a musel jsem se ho rychle zbavit. Naštěstí se našel jeden dobrák, kterému jsem ho v „akci“ střelil a tím začal cestu hledání další aparatury. Myslím, že ta cesta stále ještě neskončila. Ale o tom až jindy. :-))))

http://www.youtube.com/watch?v=dcHADonld-E

ŠARIK

  Jak už to tak bývá na začátku každé kvalitní literatury:
A bylo jaro. Všecko, všecičko kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci - ale ti se něco nacvrčeli!
  No a v naší kapele jelo všechno ve stále stejných kolejích. Přehrávali jsme každou sobotu ty samé písně, v té samé kvalitě, bez nějakých výkyvů a propadů, stále dokola. Občas jsme se pohádali, občas někdo z nás zaslechl nějakou muziku, která ho chytila, ale nedokázal ji prosadit přes obranný val, vytvořený z ostatních členů kapely, hlídajících, abychom nesešli náhodou z té správné cesty, nebo byla nad naše muzikantské možnosti a po pár zkouškách se ztratila v propadlišti dějin. Také jsme neustále obcházeli všechny možné hudební akce a pozorovali, diskutovali, vyvozovali, odhadovali, srovnávali a neustále snili o tom, že i my se jednou postavíme na podium a budeme na místě těch, které jsme pozorovali, diskutovali, vyvozovali, odhadovali a srovnávali.
  Jednou pořádal SDP (Svaz dobrovolných požárníků) Roudný akci nazvanou "POSEZENÍ PŘI MUZICE", což by normálně byla dechovka a tím pádem nuda. Ovšem stalo se, že otec, coby předseda požárníků, pozval kromě dechovky též muziku pro mladé, protože potřebovali zvýšit návštěvnost akce a zároveň si připsat body, u předsedy MNV, za akci pro mladé. Pozvaná skupina byla z Rovenska p. Tr. a jmenovala se PROSTOR. Ačkoliv působila jen pár kilometrů od nás, vůbec jsme ji neznali. Akci začala dechovka, aby náhodou starší ročníky nevzali roha hned na začátku a zábava se pomalu rozjížděla. Celkem nás to s Radkem nudilo a jak jsme byli zvyklí z autobusu, vyndali jsme karty a začali hrát Sedmu nebo Lízaný mariáš. Asi po hodině dechovka skončila, my si došli pro další pivo a kluci z Prostoru se chstali na produkci. Jak jsme s Radkem obcházeli všemožné akce, stali se z nás kritici, jak břitva, což v praxi znamenalo, že ačkoliv jsme sami své nástroje zvládali sotva, nebo spíš nezvládali, posoudit druhé nám šlo naprosto "dokonale". Takže kluci začali hrát a s námi to moc nehlo, myslím, že jsme ani tancovat nešli. Nějak nás jejich produkce míjela, ovšem jen do chvíle než začali hrát písničky skupiny Olympic. V té době totiž zrovna "frčel" Vlak, co nikde nestaví, Já a další skladby, které aby měly smysl a nebyl to trapas, potřebovaly sólového kytaristu, který to dá s přehledem, nebude škobrtat, zkrátka zahraje to jako Janda. A ejhle, oni ho měli!! Pivo nám zůstalo na půl cesty k hubám, když "ten" kytarista zahrál sólo od jedné z výše zmíněných písniček. To byla totiž ta hranice mezi dobrým kytaristou a výborným kytaristou a on byl nad ní. První, co nás napadlo bylo, že ho musíme mít v kapele. Bez něj najednou naše kapela neměla smysl, neměla kvalitu a hlavně nemohla hrát spostu písniček, které jsme hrát chtěli. Jenže tu bylo několik proti: Jednak hrál v jiné kapele a jednak my jsme měli dva kytaristy a tudíž plno. Nechali jsme to být, jediné, co jsme zjistili bylo jméno "pana" kytaristy.
  A z jara bylo léto a blížil se podzim a na jednu zkoušku dorazil Jarda B. s informací, že nastupuje na "vojnu". Málem vypukla panika, že je konec kapely, že najednou nemůžeme hrát 2/3 nacvičeného repertoaru a co budeme dělat?? Ovšem to bychom nesměli zároveň vědět, že kluci z rovenské kapely Prostor se rozpadají, protože jdou na vojnu také, skoro všichni, zůstává tu po nich jen torzo a ...
ano správně!! Zůstává tu i sólový kytarista, který chodí na vysokou a má ještě na vojnu čas. Jak jinak! Rychle získat informaci, kde že to bydlí, rychlá výprava za ním do Rovenska a rychlá dohoda o vzájemné spolupráci. A další sobotu to byl úplně jiný "fičák"!! Najednou to mělo jiné grády, najednou byla sóla úplně o něčem jiném, najednou se nikdo nechtěl nechat zahanbit novým členem, najednou byla snaha enormní, feeling maximální, nasazení neuvěřitelné - alespoň tak nám to připadalo. Navíc jsme na jedné zábavě potkali basistu skupiny Prostor Jardu Cillera, který nás informoval o tom, že ví, že jsme přetáhli jejich klenot, ale že proti tomu nic nemají, a že jsou rádi, že kolega bude dál hrát. Tak jsme se tak nějak uklidnili, přestalo nás  hryzat svědomí, z té krádeže - to víte bylo to poprvé, co jsme někomu přetáhli muzikanta - a mohli jsme si naplno užívat naši kořist.
 A přišel říjen, termín nástupu Jardy B. a dalších na vojnu, ale co to? Jarda jde, díky pomoci hodného strýčka, jenom do Turnova, do ruských kasaren stavět kotelnu. Takže co teď? Najednou máme tři kytary a nevíme, co s nimi. Nakonec se to nějak pořešilo, party se přerozdělily a přerovnaly a jelo se dál. Jenže, díky "panu" kytaristovi, to byl vyšší level. Hráli jsme spolu a ž do roku 1990, kdy nás z "rodinných" důvodů opustil a na 12 let pověsil kytaru na hřebík. Na obranu rodiny musím uvést, že to bylo s těmi důvody možná trochu jinak, ale do toho nevidím, tak to nechci soudit. Jen dodám, že vedle něj jsem měl vždycky trochu komplex méněcennosti, protože jeho instrumentální kvality jsem nedosáhl, ale hraní s ním mě vždycky bavilo a bavilo by možná i dnes, kdyby tak sveřepě neodmítal moje nabídky na společné hraní. Ale i tak bych chtěl říct: "ŠARIKU DÍKY MOC ZA SPOLEČNĚ PROŽITÉ ROKY"!! Užil jsem si to a doufám, že ty taky. :-)))
Podzim 1983.

http://www.youtube.com/watch?v=Lk2fmEUkC7E

NEJSLAVNĚJŠÍ NÁKUPY APARATURY

  Každá kapela, aky mohla vystupovat potřebuje, mimo nástrojů, ještě spoustu různých dalších verků, pomocí kterých vyluzuje hluk, obecně považovaný za hudbu. Žádná začínající kapela, složená z výdělečně nečinných, mladých jedinců, nesežene všechny potřebné věci najednou a proto se kupují postupně, dle možností finančních a dále podle jakéhosi pomyslného žebříčku důležitosti, který se velice pružně dokáže měnit a profilovat, podle názoru každeho jednotlivého člena uskupení, ale zároveň to velice často bývají neskutečně chaotické, mnohdy finančně nevýhodné, nákupy věcí, které ve finála k sobě kolikrát ani nepasují, mnohdy si protiřečí, to znamená, že například nehrají ve fázi, ale v protifázi, čímž se výsledná síla zvuku nenásobí, ale naopak dělí, rozpolcuje a navzájem mnohdy pohlcuje, o čemž začínající kapela nemá ani potuchy a nechápavě se diví názorům posluchačů, že tenhle zvuk se poslouchat tedy rozhodně nedá, neboť je:
- nesrozumitelný
- tichý
- rozplizlý
- zahuhlaný, atd.
  Jelikož byl v té době zoufalý nedostatek zvukařů, vybavených aparaturou, musela se každá kapela postarat o svůj zvuk a světla sama. Jak jsem již psal v předchozích kapitolách, nějaký základ jsme měli, zkoušet se dalo, ale pro hraní na zábavách nám chyběla ještě spousta komponentů. Jedním z nich byla basová bedna pod můj nový zesilovač. A opět se vše seběhlo díky záhadným náhodám. Jednou jsme opět zkoušeli a najednou přepadovka. Přijeli se na nás podívat kluci z kapely Experiment super rock, později přejmenované na ELEVACE. Prý si nás chtějí poslechnout. Věděli jsme, že hrají hodně Novou vlnu (Abraxas, Pražský výběr) a mají dost svých vlastních písniček ovlivněných výše uvedenými skupinami. Zároveň jsme věděli, že mají několik členů zrovna na vojně. Přijeli si nás prý jenom poslechnout. Vytáhli jsme proto náš nejtěžší kalibr "Přejel mi traktor...", kluci uznale pokývali hlavami a my se začali dmout pýchou, že to nebyl úplný průšvih a že jsme trochu zaujali. Zahráli jsme ještě něco, ale rozhodně jsme se nechtěli shodit produkcí typu Puhdys, Olympic nebo Katapult. Pak nám kluci navrhli, že si zahrajou s námi. Přijeli tři, Honza Mikyska - kytara, Láďa Vokřínek - kytara a Pavel Bádal - basa. Honza si půjčil kytaru, Pavel si půjčil moji basu, Radek bubnoval a já měl zpívat. Dali jsme něco od Abraxas, což jsme znali všichni. Pak jsme jen tak kecali, kluci nám, coby zkušenější, udělili několik dobrých rad a nakonec odjeli. Jen zaklapli dveře, Radek nás všechny překvapil radostným prohlášením a zároveň skoro dotazem, že pokud bude příležitost a on bude klukama z Elevace požádán o převzetí postu bubeníka v jejich kapele, že mu nebudeme bránit v odchodu a tím pádem ve štěstí. No jasně, všechny nás to dost zarazilo, ale nakonec jsme se shodli, že mu nejspíš bránit nebudem. Nechtěl jsem samo zůstat pozadu a tak jsem se vytasil také s prohlášením, že pokud mi bude nabídnut post zpěváka v té samé kapele, že mi ostatní také nebudou bránit. Tak jsme se dohodli s Radkem k úplné spokojenosti nás dvou, přičemž zbylí dva členové si asi museli pantomimicky ťukat na čelo a ani bych se jim nedivil, protože z dnešního pohledu byla tehdy Elevace o několik levelů výše a určitě neměla zájem svou kvalitu snižovat.
 Proč to vlastně píšu: Po nějakém čase se k nám donesla zpráva, že Pavel Bádal má doma basovou bednu, kterou již nepoužívá, protože má jinou. Sehnali jsme nějak jeho adresu a vyrazili na obhlídku. Tentokrát mě a Radka vezl můj otec, naší Škodou 100. Pavel nám bednu ukázal. Vůbec se mi nelíbíla, byla těžká, měla špatný tvar, reproduktory vhodné pro jiný nástroj, než je basa, vizáž naprostého amaterismu a byla dost drahá. Jenže už tehdy se objevila ona síla, která mi zabrání tu věc jednoduše pustit z hlavy a říct, že tohle rozhodně nechci, že se mi to nelíbí a nekoupím to. Najednou mi něco začalo našeptávat, že budu mít svůj kompletní basový aparát, lepší něco, než nic a jelikož i Pavel byl dobrý obchodník, nakonec jsme si plácli. Neměl jsem v té době koruny, ale bony, připravené na nákup nějakého reproduktoru z tuzexu. Takže jsem za bednu, kterou jsem nechtěl vyplatil bony, naložili jsme ten krám do auta a zjistili, že my už se tam oba nevejdeme. Pavel, který bydlel nad Mašovem, nám řek, že odpoledne hrají čaje v nedalekých Modřišicích. Tak jsme poslali otce s bednou domů a pěšky vyrazili do Modříšic. Jelikož jsme tam šli poprvé, musel nám Pavel vysvětlit cestu. Po cestě jsme živě diskutovali o nové bedně a já Radkovi říkám, že se mi nelíbí a že jsem ji neměl koupit, načež mi Radek povídá, že si myslel, že ji nekoupím a dost se tomu divil, že jsem za ni ty prachy dal. To byla pro mě dost rána, najednou jsem věděl, že jsem si koupil něco, co jsem určitě nechtěl a ten dobrák mi nepomohl se tý koupi ubránit. Diskutovali jsme tak živě, že jsme úplně zapomněli odbočit na Podháji směrem na Modříšice a došli jsme až na Všeň. Tam nám nějak došlo, že jdeme blbě a vrátili jsme se do Modřišic. Když jsme tam došli, sedli jsme si a sledovali klasicky vybavení kapely, Kluci s námi občas prohodili nějaké to slovo a mimo jiné se divili, že nás cestou nepotkali, protože nás chtěli svézt. Tak jsme jim to vysvětlili. Kluci nám dali aspoň každýmu pivo, protože jsme nějak neměli sebou žádné peníze. Dali jsme pivo a sledovali přípravy na produkci. A tehdy nám to asi poprvé došlo, co všechno je potřeba k tomu, aby kapela mohla hrát. Elevace totiž již tehdy používala k ozvučení kapely třípásmový PA systém (to jsou ty reprobedny před kapelou, rozdělené na basy, středy a výšky) a my se s ním v podstatě poprvé v životě potkali. Navíc jsem uviděl bednu Pavla Bádala a mé pochyby o koupi se dorovnaly na 100%, protože on měl bednu s jedním reproduktorem o velikosti 15", tehdy to byl výrobek z NDR o výkonu 50 W. Kluci měli ty reproduktory i v PA systému, v basech a středech. Nejednou se mi tam ani nechtělo být a tak když za námi přišli pořadatelé s kasou a chtěli vstupné, sebrali jsme se a šli domů. Šli jsme z Modříšic až na Roudný pěšky, protože jsme neměli ani na vlak. Byl to jeden z mých nejhorších obchodů, za dobu po kterou hraju. Nakonec jsem se toho krámu, do roka a cirka do dne, zbavil, prodal jsem ji asi za polovinu.
  Abych to trochu odlehčil, musím napsat, že na bubny pak hrál v Elevaci Láďa Brodský alias Zelenec a zpíval Leoš Gerlich, který hrál původně na basu, ale ta byla obsazená a tak zpíval místo Honzy Hlůžeho, který byl na vojně. Tudíž naše debata o možném působení v Elevaci byla naprosto mimózní, neboť naše kvalita byla v té době o hodně níž, než jejich. A co se obchodů týče, měli jsme podobných případů také dost, jedním z exkluzivních byla koupě našeho prvního echa. Přines nám ho ukázat Pavel Hlavatý, který v té době hrál ve skupině Doctor Q a bydlí na Volavci. Hned jsme se do té krabičky zbláznili, museli jsme ji mít. Chtěl za ni 7.000,- Kčs a ty jsme dávali hodně těžko dohromady. Nakonec jsme po dlouhé době zjistili, o kolik nás natáhnul, ale to už nám bylo celkem jedno, protože zpívat s echem bylo něco úplně jiného. Nakonec jsme byli rádi, že jsme tu krabičku vnutili Láďovi Kabátovi, z Veselých pozůstalých, asi za 1.500,- Kčs.   :-)))

VYSTOUPENÍ ČÍSLO 2

  A zase bylo jaro, kapela pravidelně zkoušela, pomalu jsme se blížili k dostatečnému počtu skladeb nutných k přehrávkám, což byly zkoušky skupin před porotou, složenou vesměs z odborníků okresního formátu, v jejímž čele neochvějně seděl již zmiňovaný pan Fajta z Lomnice. Aby skupina mohla absolovovat tuto zkoušku, potřebovala někoho, kdo má tzv. kapelnické zkoušky a může tudíž dělat kapelníka.My jsme ve svém středu nikoho takového neměli a tak jsme se začali rozhlížet po okolí. Našli jsme několik vhodných kandidátů, ale žádný do toho nechtěl jít, protože neměli jisté, že po dobu jejich nepřítomnosti se nestane nějaký malér. Kapelník totiž nemusel nutně být členem souboru a tudíž mohl být zastupován na akcích některým členem skupiny. Jenže pak stačila třeba málá rvačka (podstatně menší než ta v roce 1985 v Rovensku na náměstí) a popotahován byl kapelník. Proto se do takového dobrodružství chtělo jen málokomu. Nezbylo tudíž, než vylosovat jednoho nešťastníka z našeho středu. Volba byla celkem jednoduchá, jelikož jediný, kdo z nás uměl noty a chodil do LŠU na klarinet byl Jirka Nejedlo. Zhostil se svého úkolu zodpověďně a zkoušky udělal napoprvé. Mezi tím náš zřizovatel SDP po roce opět pořádal akci zvanou "POSEZENÍ PŘI MUZICE" a jelikož skupina PROSTOR již neexistovala, měli jsme je nahradit my. Poté, co jsem tuto radostnou novinu zvěstoval na zkoušce, polovina souboru propadla panice, tvrdíc, že nemáme natrénováno, zatím co druhá polovina to viděla tak, že jsme možná již přetrénovaní. Nakonec jsme se shodli na tom, že tréninkové dávky měnit nebudeme, abychom se zbytečně neznervózněli.
  Nastal toužebně očekávaný den. Dopoledne jsme si nechali, autem požárníků, dovézt všechny věci na sál do Přáslavic, rozložili se na pódiu a pilně zvučili a ladili a zkoušeli a vůbec dělali vše pro to, aby se nám akce vydařila. Při vší té činnosti jsme trochu zapomněli na jednu podstatnou věc.
  Večer jsme se vrátili do Přáslavic na pódium a zjistili, že na něm nebudeme sami. Úplně nám vypadla z itineráře informace, že tam s námi bude též dechovka. Takže jsme s dost velkou nevolí museli uvolnit polovinu pódia. Nakonec jsme se tam nějak srovnali, ale nesli jsme to těžce. Ovšem to, jak jsme se na naše vystoupení těšili, nás zase rychle dostalo do pozitivnějších nálad, některé až do budovatelského nadšení. To se ovšem netýkalo těch, kteří si připouštěli něco jako trému, s těmi tedy sranda rozhodně nebyla. Akci musela začít dechovka, protože mládí má sice zelenou, ale stáří na svá místa, že... Dechovka začala, lidé se bavili a my tak trochu opovržlivě sledovali "kolegy", jak hudlaj. 
  A konečně byla úvodní hodinka za námi, konečně jsme mohli vzít do ruky nástroje a ukázat, co v nás je, co jsme se naučili, co nás baví a co máme rádi. Tak jsme vzali nástroje do ruky, poslední kontrola naladění a nějaké to úvodním slovo. Jako první skladbu jsme měli připravenou "pecku" od Puhdys Sturmvogel. A tak jsme to spustili, na plné pecky, dali jsme do toho maximum možného, hráli jsme jak nejlépe jsme dovedli a po očku sledovali, jaká bude reakce. Ta byla vskutku nečekaná, najednou sledujeme starší ročníky, jak nevídaným tempem mizí ze sálu, jak si zacpávají uši, jak se derou zmateně ven ze dveří. Také jsme sledovali naše kamarády ze SSM, co oni na to a jejich reakce také nebyla taková, jakou jsme čekali. Tak jsme odehráli první asi tři písničky, načež na nás nastoupili pořadatelé, že děláme hrozný kravál, že se to nedá vydržet, že jim takhle půlka návštěvníků uteče a ať to koukáme dát potišejc, na půlku že to bude úplně stačit. Trochu jsme na to koukali, jako blázni, máme 2 x 40 W, nehrajeme naplno a je to nahlas? Když si to srovnám s dneškem, kdy je na takovém sále naskládáno 2 - 5 kW, nechápu, jak jsme to dokázali. No nic, ubrali jsme, jednu bednu otočili na sebe, abychom se vůbec slyšeli a přemýšleli, co dál. Pořadatelé chtěli, abychom hráli nějaké písničky, které by se líbily i starším, jenže se to moc neslučovalo s tím, co jsme skutečně chtěli hrát. Navíc nás podpořili svazáci, že půjdou na druhou sérii určitě tancovat. A tak jsme se nedali přesvědčit, druhou sérku odpálili písničkou "Muž, co se podobá odvrácené straně měsíce" a dál si šli za svým. Nakonec to dopadlo celkem dobře, určitě to nebyla ostuda a bylo to mnohonásobně lepší, než naše první vystoupení.
  Druhý denjsem jel s otcem pro zbytek našich věcí, které se v noci nevešli do auta požárníků. Jeli jsme Š1203, do které jsme to naložili. Cestou od rybníka nahoru hájem se vzadu začala kývat moje basová bedna a začala bouchat do okýnka za námi. Oba jsme se s otcem podívali, co se to děje, bohužel to bylo zrovna v té dolní zatáčce. Jak otec zatáčel a zároveň koukal dozadu, zatáčel trochu dýl. Měl co dělat, aby srovnal kola a zastavil dřív, než s námi auto sjelo ze břehu do lesa. A tak jsem čekal u auta, až sežene někoho, kdo nás vytáhne na silnici, protože kdyby to zkusil sám, mohlo by se lehce stát, že auto spadne z výšky asi tří metrů do lesa, který je pod silnicí. Nakonec nás vytáhl pan Najman z Roudnýho družstevní Pragou V3S a my dovezli auto i aparaturu v pořádku do cíle. Bylo to o fous.    :-))))