Vysoké číslo
Jestli vysoké číslo znamená to samé jako dlouhá doba, jestli ženuška čůrá jako podrážka bytu a teď brečím, tak mi ukaž, že nejsem sám. Lehni si ke mně a sahej mi tam. Pamatuji si, jak jsi poprvé upadla. Byl jsem jako by mi narostla ještě jedna. Máme se
tu všichni zle, máme to, co jsme si nejvíc nepřáli. Dělat šílený chlupy ve smyslu nelitovat sebevraždy. Kdybych toho chtěl litovat, tak to neudělám. Přijdu kudy půjdu, postávám u samopalu. Spálím se. Tak tu stojím a hýbám prstem, stojím a předstírám
čekání, přitom čekám, až to skončí. Špiním se zevnitř. Přestávám být a schovávám se v ostří sekyrky. Jdou tudy a smějí se mým směrem. Pamatuji si, jak si poprvé usnula. Oni tudy jdou a mrzí mě, jak to je. Ti, kteří tě vzbudili, mi nosí šípy, darují mi je
skrz napnutý luk. V den, kdy se zrodilo překvapení, jsem si přisedl čumák a darované šípy si tasím z hrdla jako vrabčák v šuplíku. Tak stejně, jak ten vrabčák, který v šuplíku lhal o výtahu v tělíčku. Černá esa a to jsme my. To, co muž zahodil, si žena
sebrala a snědla a během vysokého čísla jsem se stal členem. To je to čití. Čití! Chorobu si svedu ozdobit, plácám se ostrýma. Pokřik se dožadoval stvořitele. Seznamte se s ním. Je to malý tlustý muž s obličejem šelmy. A co myslím tím muž s obličejem
šelmy? No prostě chlapík s ksichtem vlka. Vracel jsem se z domova, popíjel paruku a najednou se mi v oku šťourá chlapík s ksichtem vlka. Tak jsem si svázal nohy a takovým patetickým tónem mu navrhuji zástavu. Dedukuje. Vraždí významy nemocných, popírá
systém pistole. Oba si prozpěvujeme. Vzájemně se slyšíme a moc se nám líbí tyhle chvíle, kdy si věda rozebírá sukni mnohoznačným jekotem. Asi ho odvezu na chatu a mrknu se mu do pusy. Tenhle chlapík dobře ví, proč si vybral zrovna mě. I mně je jasné, proč
jsme spolu. Oděv ze mě slezl a plně se koncentruji na ten vlčí ksicht. Takto lykantropicky směrované pochoutky mě naposled obelstili v dobách zmlácených tanečnic, když jsem švíkal slzy v domnění, že jsem jediný. Sám a popraskaný se vrhám do toho chlapíka
a ani den ani jeho zvířecí tvář mi nepoví kdy přestanu. Stávám se dioptrií muskulatury, protože sotva se zamračím, už mi padá jazyk do klína a je to hovno, kdo se nesmí řechtat. Tam se krájí studené a ověřuje bolavé. V divadle se pláče a naříká, jde o
scénky ze života mrtvých. Mrtvý kamarád a muž s obličejem šelmy se dlouho nemohli seznámit a najednou jim na hlavách narostly takový bubliny a šlapáním po paprscích jsme si zamkli dveře. Najednou těmi dveřmi prošel muž s obličejem šelmy a jeho mrtvý
kamarád ještě naposled otevřel kvůli mně. Rozhodně se trápím, vždyť jsem od narození nepřestal brečet. Vycpal jsem se a vlezl dovnitř. Nabídka se třásla k několika krokům na tom místě, kam už se mi nikdy nechtělo. Druhá strana, kdyžtak trochu určitě jsem
tady. Přísahal jsem na krev, nevlezu sem. Ač zde málem klesám, hodí se kohokoliv přízeň. Zvláště pak chlapík s kamarádem jsou-li částečně mými, připadá mi marný klid. Miluju každé vysoké číslo. Loupím důvěru v útrobách povrchu, zbytečně se schovávám. Už
se o mně ví. Obličej šelmy se o mně opakovaně zmínil mezi ostatními tradicemi krvácejícího světla. Polykám výkaly cestou pryč, avšak se znovu vracím, abych nezůstal nezodpovězen. Odpovědi mě líbají zezadu, teď je tak snadné zvracet špendlíky. Momenty se
dějí tak, až se mi kůže mění v léky. Tak se léčím. Sedím tu a sám se léčím, chlapík s ksichtem vlka o mně vymýšlí fóry a těm se směje jen jeho zesnulý kolega. Vím o co jde, chtějí mě psychicky uškvařit. Není moje chyba, že nic není tak jak to vypadá. Ani
setmění jsem nezavinil já a ačkoliv to zní šíleně, nejsem odpovědný ani za obecný úpadek zájmu o kousání rtu. Život je nejpomalejší a nejbolestivější způsob umírání. Udělal jsem všechno, co mě napadlo, abych neskončil potrestán vlkem, abych ho
nedoprovázel. No a teď tu stojí a pravda se oblékla jako šašek, kterému utekl čas příliš rychle. Chladnější než led, ale žhavější než plamen. Tak mi je. Pomalu si klekají, už to začíná. Zmatený už jsem byl, ale tohle je extrém. Jsem připraven přivítat
tesáky v mém srdci. Chtěl bych jít domů, ale nevím kde to je. A ten chlapík s ksichtem vlka mě objímá, brní mě lebka. Dnes tu umřu, vděčím za unikát. Bolest o které se nesmí mluvit. Bolest, před kterou i chlapík s ksichtem vlka zalézá do kanálu. Přál bych
si ještě jednou svačit koště, ještě naposled si sednout a přemýšlet, čím je podmíněn zkrat lidu a jestli to za to vůbec stojí. Věk se naplnil a vlčí smích mi ukázal cestu. Klaním se věčné temnotě a už už klepu na vrata. V poslední chvíli mi drápy projeli
chřtánem a k velkému údivu přihlížejících jsem opět otevřel oči. Někdo mě tu asi ještě potřebuje. Chlapík se dlouho nepodceňoval a chtěl to všechno napravit. Říznul mě. Jak tam tak visím a bojím se, vylézá zevnitř spravedlivý závěr. Jsme tu a přítomné
honí postrach, kolem býval. Flušu to, co nikdo neměl vidět. Jedí vidno ale já vím, že by to tak nikdy nemělo být, mám ovšem jisté vize.
