Podobné kapely
Podobnost se určuje podle počtu společných fanoušků.
Black Noise post hardcore-screamo
Členové skupiny
Kontakty a odkazy
Dodatečné info
Plný výčet členů:
Michal (krk)
Marcin (buben)
Gomez (kytara)
Štěpán (basa)
Michal (kytara)
Bio a historie
AM-DF-BN dvojkoncert 8-9/2/2013 (očima miguela)
Dlouho jsem nepsal a chci chytit ty dva dny, který nás potkaly – někdy si prostě nejde pomoct… V pátek vyrážím ve 13:30 z domu a beru to na zkušebnu v Piensku: jsem tam první a když zvedám ředitele výpravy Marcina (buben DF), tak se ukazuje, že veškerý domluvy z předchozích dnů jsou změněný: mým autem jedou kompletní Dr. Fleischman a Black Noise (až na basáka Lukasze z BN, který dorazí na koncert vlakem… krása anachronismu spojená s praktickou časovou tísní, kterou přímý vlak řeší)… do vozejku pak musíme naházet komplet cajky.. Přijíždí Jacek (basa DF) s manželkou Eluňou, skuhrá na práci a šéfovou, která mu nacpala na dnešek odpolední směnu, ačkoliv jí slušně a včas žádal o vstřícnost.. Rozebíráme bicí, nosíme jak magoři ve dvou vybavení a když máme všechno vynošený z podzemní špeluňky do přízemí přes troje dveře, 60m chodbu a 23schodů, tak se zjevuje Marcin se svým novým poloopraveným autem (podle nálady vozu zhasínají kompletní světla). Když je všechno naložený na vozejk, tak se dostavuje na místo setkání Michal (kytara DF) s otcem, vhazuje svou taštičku a kytárku a že jako můžeme vyrazit… Jedeme pro Pawelka (kytara BN), nakládáme nezbytné kraviny jako spacáky, projektor, piwo apod. a opouštíme Piensk a po 16:15 se stáčíme podivnými stezkami (na mapě víceméně žluté označení) na jihovýchod ku Gryfowu.
Šuňo (buben AM) a celá gryfowská Amanita Muscaria jsou připraveni, do vozejku nakládáme jejich boxy a hlavy a drobnosti k bicím, na místo spolujezdce dostávám Mokrého (basa AM) a provázeni šerem, houstnoucími mraky a provozem to bereme směr Wolów.
Jsem lodivod a sleduje mne Lejči (kytara AM) se svým obstarožním VW Polo. Cesta nestojí za moc (žlutá je naše barva, sv. Kryštofe ochraňuj nás), občasné telefonáty s majitelkou klubíku z Wolowa, která nás popohání (neb máme cca hodinu zpoždění proti časovému plánu) na pohodě nepřidávají, ale piwo a cigaretky konají zázraky a je nám vlastně dost věcí skupinově ukradených…
Klubík a zároveň pizzerie se solidně plní 39 platícími + několika neplatícími, což je podle mne 70% možné prostorové kapacity. Uvědomuju, že sem tady už byl (odhadem před 5ti lety s Amanitou jako jejich řidič) a narážím na dva známý ksichty: nevoholenej vlasatej bubeník kapely Zlodzieje Glow (hrají vůbec ještě?) a kudrnatá zrzavá sexy servírka.
Živý hraní začínáme s BN a je to nátěr pro (d)uši neuvěřitelnej, protože Pawelek si půjčil celej kytarovej cajk a místo prdítka se do nás z metru opírá silným, kulatým zvukem a mne dochází, že druhou kytaru snad ani do kapely nechci. S jedním drobným zaváháním zvládáme celý dvacetiminutový set s hrdostí, několik lidí zvedáme ze židlí a podlaha začíná být lehce mokrá a kluzká.
Druzí nastupují Dr.Fleischman, ale nemám sílu je poslouchat a zatahuju se do druhý, klidnější části klubu a povídám si s místňákama o Čechách a fetu a jazykových bariérách a pozoruju místní kočičky, který – jako na každým koncertu v Polandu – jsou přítomny a ready to flirt.. Dostávám radu, abych neplýtval talentem a koukal si udělat nějaký papíry na tlumočení, že prej mi to jde (tvrdí poloviční Jugoslávka). Na stole přistává velmi dobrá vegepizza a já velmi jemně porušuju pravidlo, že po 18:00 se prostě nežere, což mnohem hůř než moje břicho nese hubeňour Lejči, kterej mi to několikrát za večer otočí.
Po DF jde lidi dorazit AMANITA MUSCARIA, kterou se pokouším celý večer nepříliš úspěšně přejmenovat (např. Amanda Mysterica, Minda Eterica). A jde jim to: uz při třetí písničce mají oba kytaristi omlácený klouby na hmatníkuod tanečníků, Mokrymu se kývají zuby, ale je legrace, pivo teče po podlaze a lidi se v tom válejí… Radostná divočina…
Po koncertě balíme věci a přejíždíme cca 50km do Wroclawi, kde máme domluvený spaní v hostelu Mleczarnia (jde o objekt, ve kterém se kdysi zpracovávalo mléko). Auta musíme nechat na ulici, která ač osvětlená, není nejbezpečnější pro cajky a funkce spícího hlídače se ujímá Jacek. Což znamená, že nás nechává odejít od auta, zavrtává se do mýho spacáku, zamyká se zevnitř a chrápe, až se hory zelenají.
Zbytek tlupy jde na hostel a tam se dělíme – já jsem sólo na pokoji s cizíma, ostatních 8 hlav se stlačí na jeden pokoj. Cca ve 3:30 zavírám oči a doufám, že mne nechají aspoň do 8:30 vyspat….
V 6:00 se ozývá zvonek z mobilního telefonu. Následuje zle vyřčená hláška „Žalmy boske“ z druhé strany pokoje. Žádný jiný pohyb se nekoná… Zavírám oči a ještě jednou umírám… V 7:30 ten IT maniak, kterej při svítání vykřikoval božský hlášky, vstává – což znamená, že se oblíká, otevírá okno na ulici a odchází z pokoje pryč. Venku je -5 a já začínám s jinovatkou u huby mírně nenávidět. V 8:15 vstávám do mrazu, zavírám okno a bos – avšak v apartních trenýrkách - vyrážím na obhlídku hostelu. Okamžitě potkávám dvě Japonky, mírně mi dochází nevhodnost mého sexy oblečku a zkracuji obhlídku na minimální okruh, na pokoji se oblíkám a jdu vydrbat zuby/ksift/podpaždí, což při neobsazenosti řeším bleskovou sprchou. Když vykukuju ze závěsu, tak u umyvadla stojí divná ohnutá postava se strašně starým vrásčitým obličejem. Při třetím pohledu mi dochází, že to znám: Mokry. Jenom silně ojetej…
Vyrážím k autům, neboť od 9:00 se na ulici platí parkování (automat požaduje i SPZ auta), budím hlídače Jacka a vedu ho do hostelu, aby ze sebe taky udělal člověka. Levou zadní procházíme kolem hlídačky u vchodu, Jacek mizí v koupelně (místo Mokreho už tam ve sprše číhá můj boha vzývající IT) a já s Mokrym v kuchyňce vytváříme kávu/čaj pro pomalu se budící partu. Sedíme, kecáme, pomalu se pije a kouří – zjišťuju, že kmet Šuňo je nejvíc zasaženej facebukem a že Tymek AM a já jsme podle názoru na tenhle vynález největší zpátečníci. /Kde jsou ty časy, kdy se koncerty domlouvaly dopisama a fungovalo to?/
Kolektivně přemýšlíme, co budeme celý den dělat – večer hrajeme ve vedlejší čtvrti jenom asi 5km od hostelu a nějak nevíme, co s těma volnejma hodina. Ve finále jdeme na pozdní snídani ke klukům, který dneska večer pořádají koncert a pak se plán činnosti zvrhává k neuvěření: pojedeme tramvají do zoo.
Wroclawska zoo je pěkný místo (u vchodu dostavame diky doporuceni hlídačky skupinovou slevu) na povídání a tak krome koukani po zubrech, tygrech, surikatkach a motylech, taky couram s Tymkem AM a taham z nej rozumy, jak se mu dari na rodinne konske farme a co se deje v jeho casti Polska a co se chysta kolem AM. S ostatníma clena BN taky kujeme nejaky spolecny plany, pac bez planu není progres. 3h v zoo jsou diky zime vyzivny i na teplotu organismu a pritomne automaty na horke napoje z nas mají velky pozitek (bufet se v cele zoo nekona mimo hlavni sezonu kupodivu zadny, mel by z naší chuti na pivo a vege párek velkou tržbu).
S padající tmou se stahujeme do klubu Strefa Zero. Zvukar je divnej a dost silne ušně zdeformovanej, takze podle mne to zvukove není krasa vesmírná, ale ja sem hluchej amater, takze dost mozna nemam pravdu. Do klubu si nachází cestu asi 60 divaku – část z nich dobře zname (kamaradi z Pienska, kamaradi z Broumova resp. Prahé, potenciální kamaradi z Wroclawi, kamarádi kamarádů z Broumova) a je příjemně zaplněno. BN začínají a s odstupem viděno, to nebyla taková řežba jako na patečním mejdanu, ale šlo to. Pak naskakují DF, který to dávají velmi solidně a mají hezkou odezvu. Večírek doráží AM, což jim jde velmi velmi velmi elegantně a dělají to zjevně rádi, lidé tančí, pijí, zpívají – takže účel večer naplněn.
Po koncertě se ani spicím (Pawelek BN) ani žijícím nechce nic, ale přesto musíme: balit cajky, nosit nahoru do patra k autům a vyrazit na cestu… Objevuje se jeden výrazný problém: u vjezdu do dvora, kde se Strefa Zero (a další 2 narvané hospodo-kluby) nalézá, nám komplikuje úzký výjezd kombinace ITALský řidič s velkým kombíkem a WARSAWský trouba s malým autíčkem, což má za následek, že mezi jejich plechama neprojedu dodávkou s vozejkem za zadkem ani omylem. Plašíme s chabou italštinou po všech klubech – marně. Plašíme s perfektní polštinou všude možně – výsledek nula. Nakonec po 45 minutách organizuji osmihlavou jednotku rychlého nasazení a Italův zadek přenášíme o 2m dál a vítězství je naše! Ted´ už jenom nahnat Jacka DF a Michala DF do auta – zaplašit podavače teplých pokrmů a malých studených nápojů od auta (kde se pořád tyhle lidi berou? Jednoho odeženu zlým pohledem a na druhý straně auta číhá druhej a třetí) a můžeme vyrazit na noční štreku k domovu. Vyrážíme ve 2:00 na cestu….
Z města W cestu a následnou dálnici znám dobře, provoz je nula, přede mnou jede Lejči AM, poslouchám francouzský metaly a je mi unaveně blaženě. Sjíždíme z dálnice na Zlotoryja a silnice se horší, kroutí a začíná padat sníh – pohoda skončila. Do Gryfowa už dorážíme neprohrnutou silnicí a mám solidně staženej zadek, kluzba nepěkně sílí. Vysypat věci AM, olíbat, osahat zadky, podat ruce a zase na cestu směr Piensk. Tentokráte volím cestu po hlavním tahu na Zgorzelec a volím dobře – cesta je místy posypaná a uklizená a já jedu jako noční bůh cesty, což chrápající zvěř v zadní části vozu neocenila potleskem ba ani zvýšeným chrochtotem – hovádka ožralá. V Piensku sem něco málo po páté, věci do zkušebny seskákaly asi nějak nějak, rozvézt místňáky k domovům a pak už mi zbývá jenom 55km k domovu – chuťovka na závěr.
Jedu chytře po německé straně hranice, ale musím 4x stavět a strčit držku do čerstvýho sněhu, hlava mi padá a začínám vidět v lesích kolem cesty duchy, což je znamení, že šílenství je už blízko. V Hrádku uklidit vozejk a spustit se z kopce k řece a domů: tam jsem v 7:25.. No pěkný, asi se stanu specialistou na noční přejezdy a odpírání spánku…Unavenej, šťastnej a vděčnej za hezkej víkend. Děkuju.