Zouváci boží se zouvají podruhé - recenze
CD Zouváci boží: všechno, co si na světě můžemenejmíň přát, je láska..., 2009
Je něco Symbolického vtom, že kapela, která si říká Zouváci boží, začíná své druhé a um (se zcela neobchodnim názvem "všechno, co Sina světě můžeme nejmíň přát, je láska. . .") výpůjčkou z dávného hitu Nancy Sinatra These Boots Are Made For Walkin (známé
v českém podání Yvetty Přenosilové jako Boty proti lásce). Text však začíná něčím úplně jiným: „Ve stodole visí chlap...“ a neptejte se, proč tam visí. Kontrasty, překvápka, legrácky - leckdy pěkně černé, žerty hudební i slovní, to jsou Zouváci boží,
které vede zpěvák a hráč na baskřídlovku Kamil Foit, autor většiny textů.
Druhou důležitou figurou hos-podsko-popově punkového šramlu je Milan Noha, zrzavý Irčan s harrnonikou tahací i foukací, který k Foitovým slovům o Vinnetouovi a Podzimu přidal muziku, s níž by Zouváci mohli z hospody vyrazit do kterékoliv televizní soutěže. Šok diváků by byl dokonán při pohledu: na mandolinistu Aama Jindru, vystupujícího zásadně v pyžamu, případně bubeníka Lud'ka Konečné ho či kontrabasistu Vladimíra Dudka, dělící se o zbytek melodií (V bookletu kolektivně označených Zouváci boží). Takovou partu, která ze všech sil usiluje o to, aby se nestala suprovitou stár, ještě neviděli.
Nadsázka je snad nejvyšší Sázkou kapely. Nonšalantní krádeže ve stylu Arsena Lupina (v bookletu desky poctivě přiznané) začínají u Michaela Jacksona a Quincyho Jonese, aby bez varování přeskočily k Prodané nevěstě. Vladimír Dudek si zahraje na Stinga (taky začínal jako kontrabasák ve skupině Police), v převleku za česače bavlny se přivlní zestárlá Macarena na a nakonec si Kamil vybere to nejlepší od newyorských klezmer bluesmanů Hazmat Modine (Možná se pletu, ale tipnul bych si, že ho tenhle soubor uhranul stejný večer jako mě: před dvěma roky V náměšťské zámecke jizdárně na Folkových prázdninách.) A pak je tu druhá skupina inspirantů: vedle světových hvězd kamarádi z třebíčské hudební scény od reggae pdravu zaniklých Crime and... (Afrika) přes parodii Cirkusu Mrodry Ublues (Písnička, kterou mám rád) až po srandičky Jiřího Vyorálka (Manželky) a Václava Bartoše (Už mi to nedávejte).
Dlouho jsem neviděl někoho,kdo toho udělal tolik pro to, aby byl primitivní, nemoderní, nehvězdný, outsiderský (a ještě z toho měl radost), ale zároveň chytrý, vtipný, originální a uvolněný (a taky měl radost...) Teprve potom se stane, že mezi všemi těmi humory zazní opravdu pěkná písnička, už zmíněný Podzim, kdy „vlaštovky na drátech dělají. noty, v sandálech po ránu zebe...“, jak na Nohovu melodii zpívá Kamil Foit. Jeho nápaditě texty baví od prvního verše a úplně ho vidím, jak ,,Z postele šel kotrmelcern, kafe nosem polykal jsem“, což si předepsal do veselého Kouzelníka .“
Konec chvály, neboť by se mohlo stát, že třeba taková pís-nička, kterou mám rád (nevím jestli víc parodie na dechovku nebo trampské Songy) by se dostala do rukou bratřím Nedvědům a ti by byli schopni udělat z ní celonárodní hit. A protože mám Zouváky rád, takový konec jim rozhodně nepřeju.
Milan Zeibert
