Punk´n´ Roll Fusion Party
13.12.2006 - Kvůli plánovanému pražskému vystoupeni Glena Matlocka s kapelou The Philistines jsme posunuli termín oslavy mých narozenin v klubu EXIT Chmelnice o jeden den. Matlock však nepřijel, protože se prodalo málo lístků a 13.12. vystupovala v Praze popová hvězdička Pink a Laibach! Pepíček Přib, kterého jsem jako legendárního zvukaře první sestavy Zikkuratu pozval na akci, se omluvil, že jde s dcerami na Pink. Spolužáci ze všech škol C. a K. mocnářství zase seděli doma a tak potvrdili, že této generaci sluší "poetický" název Dead Generation. Ještě že mi je teprve 22 a půl. Že není mrtvej, dokázal jenom Tony Škrášek, který si s námi zazpíval set parádních pecek z doby, kdy se vlasy česaly nahoru. Namátkou - It´s Allright, Little Sister nebo I Got My Mojo Workin´. Měl narozeniny zrovna před tím. Jenom to pořadí o nějakých pár desítek let vyšší. A tak dostal dárek - DVD s televizním záznamem Gene Vincenta v provedení "Black And White", tedy černá a bílá a nic mezi tím, jak se na 50. léta sluší. K tomu věnování Za zásluhy o rozvoj rock´n´rollu v ČSR, ČSSR a ČR. Tonda to komentoval jenom větou "Všechno jsem zažil!"
Naše vystoupení jsme ale nejdřív začali směsí funku a bluesových dvanáctek, na které jsme si pozvali Milana Špačka. Přijel se svou šestistrunnou kočičkou PRS Custom až z Přelouče. Rád jsem Milana představil lidem, kteří ve středu přece jen přišli, už proto, že večer s ním vždycky stojí za to. Dodnes máme v archívu živou nahrávku tria Bluesbirds (Milan, Marky a já), kterou jsme natočili v karlínské Černé kočce. Milan to rozjel hned zkraje jako ďábel a nevadilo mu, že jsem u první věci zatajil tóninu (sorry Milane). Mně se naopak podařilo několikrát zničit stojan na klávesy Nord Electro, které se asi třikrát poroučely k zemi. Lidi řvali nadšením (plech se naštěstí dal vyklepat a přežila to i elektronika). Zbytek koncertu pak byl postaven spíš na rytmu než na harmonii. Milan po své části show odcházel na nádraží, kde ho čekal poslední rychlík a ukláněl se bouřícímu sálu ještě ve dveřích.
Prvních deset odvážlivců, mezi kterými byli i účinkující, jsem potom pozval na pódium a každému předal jedno z 10 vlastnoručně podepsaných CD. Vydáno nákladem vlastním, v počtu celkem 22, 5 ks (to poslední samozřejmě celé, nepřepůlené). Tonda Škrášek si vyžádal CD s magickým číslem 7. Jirka Tomášek, žijící pamětník první sestavy, mi předal originální rukopis textů od Sex Pistols, které jsem kdysi stahoval poslechem z desek a Tomáš Havrda krasopisně přepsal na formát A4! O přesně třičtvrtěhodinové intermezzo se postarala skupina Stereo Sisters (abychom naše příležitostné seskupení odlišili, ohlásil jsem nás a Milana jako Mono Brothers). Sestry jsem pozval, když vypadla liberecká skupina Pech, která utrpěla nějakou zlomeninu. Jejich příprava trvala snad půl hodiny a tak bylo čím dál tím jasnější, že budeme hrát poslední. Neměl jsem střelnou zbraň, ale kluci dohráli poslední věc jak slíbili a tak se mi nakonec podařilo na pódium přivést i Blanku Šrůmovou a připomenout jí naše profesionální začátky. Blanka mi s kytarou zazpívala k narozeninám několik songů s neotřelými obraty v textech. Díky Blanko, budu přemýšlet, jak jsi to poselství myslela :-)
Pódium pak patřilo kamarádům z M.H.D. a jejich čím dál drsnějšímu zvuku. Taky měli důvod k oslavě, mají za sebou snad 100 koncertů. Přišel i Honza Slaba a konečně jsme si udělali fotku sestavy z roku 1999, kdy jsem s M.H.D. hrál na bicí (a po jedné ze zkoušek skončil - v márnici nemocnice v Obloukové s malým zápalem plic). No, a pak zahrál Zikkurat a zazvonil zvonec. Byl konec a něco kolem půl třetí ráno. Na parketu zbylo jen pár nejtvrdších rockerů, ale v uších mi znělo pár slov, které mi Blanka řekla na rozloučenou. "Dokázal jsi to!" Byla to moje akce a tak jsem se bavil nejlíp. Nebylo to taky zadarmo. Zatančil jsem si pogo s dřevěnou lavicí nad hlavou a málem odepsal nástroj. Jimi Hendrix kytary zapaloval, pokud je rovnou nerozmlátil. K bigbítu nějaká ta destrukce občas patří! Další na řadě by mohl být Lee, ten zatím nic neroztřískal. Akce byla rozhodně lepší, než program všech TV stanic v naší banánové kolonii. Jenom ta účast "dobrých přátel" stála za nic. Zapomeň na Prahu, řekl mi jednou Vláďa Švanda. Asi věděl proč.