Včera ráno – asi tak o půl dvanáctý –
zdálo se mi dobrý zůstat tam, kde jsem.
Postel je dobrej přístroj domácí,
ve kterým se dá přežít nejeden den.
Natáhnu peřinu až někam pod oči,
kde se vzal, tu se vzal, mýval z ní vyskočí.
Beze všech skrupulí olíz mi obočí,
že se mnou v posteli pořádně zatočí.
Nebyl to mýval, byla to – do háje!
víla, co vždycky si se mnou tak pohraje.
Taková to ona podivná slečna je,
že ze mě udělá vždy svýho lokaje.
Dneska večer – asi tak ve čtvrt na čtyři –
