Viděl jsem tě v televizi,
hrála jsi tam jasně kladnou roli.
Žhavá těla v poezii,
ke které já těžko někdy svolím.
V té novele od Bocaccia
vedla jsi si také velmi zdatně:
Objímal tě statný bača –
nebyl na tom špatně.
Máme dva životy.
V jednom jde všechno hladce.
Ve výčtu hrdinů stoupáme stále výš.
Skáčeme přes ploty,
charakter chutná tak sladce.
Pražádné problémy, všude jen hladivá plyš.
Pojď ke mně zpátky a mysli si, že jsem to já,
kdo tě včera večer cítil vítězit.
Čas na pohádky, kde každý všechno zná,
utíká pod prsty jak sto let starý hit.
Obleč mě do dlaní, které tak dovedou hřát,
zapal se plamenem, rvi mě a trhej!
Dožijem svítání zničení tak akorát.
Abychom zjistili, že ještě žijem.
Máme dva životy.
V jednom jde všechno hladce.
Ve výčtu hrdinů stoupáme stále výš.
Skáčeme přes ploty,
charakter chutná tak sladce.
Pražádné problémy, všude jen hladivá plyš.
Svítá a odcházíme z postelí.
Zničení, skleslí a kyselí,
že do večera zbývá tolik času.
Svítá a stýská se nám po dece
jak starým úhořům po řece,
jak hřebenu po prameni tvých vlasů.
