Podobné kapely
Podobnost se určuje podle počtu společných fanoušků.
Vláďa Čáp folk-blues / Berounskej ďolík
Playlist kapely
-
Duch placa (CD Písně rozverné i usebrané)Nezařazeno
-
Cokoli (CD Písně rozverné i usebrané)Nezařazeno
-
K padesátinám (CD Nam-brr-tůů)Nezařazeno
-
Manon blues (CD Nam-brr-van)Nezařazeno
-
Všivý blues (CD Nam-brr-van)Nezařazeno
-
Horní brána (CD Nam-brr-van)Nezařazeno
-
Hladová zeď (CD Kašpaří písně)Nezařazeno
Členové skupiny
Kontakty a odkazy
Dodatečné info
VLADIMÍR ČÁP (*1949) - textař, skladatel a kytarista, vysoký muž důstojných šedin a skromné kštice, leč letory pohříchu mladé. V jeho muzice zaznívají ohlasy písní žákovských a truvérských, také šanson, a v poslední době i blues. Jeho suverénní, osobitá kytarová hra doprovází hlas, který si hned tak s jiným nespletete. A pokud si oblíbíte smutný, občas i trochu hořký humor jeho textů, pak zřejmě také proto, že se nevysmívá, natož aby zlořády tepal! Ne, Vladimír Čáp se jenom chápavě ušklíbne, nejčastěji sám nad sebou.
Jan Velíšek
Bio a historie
Ročník 1949, rodiště a současné bydliště Beroun. Písně začal psát ve druhé polovině let šedesátých, inspirován středověkými trubadúrskými zpěvy a renesanční poezií. V roce 1968 zvítězil v celostátní soutěži o nejlepšího amatérského zpěváka roku (Mladá píseň Jihlava). Vítězné písně Tři ořechy a Konec trubadúra vydal o rok později na singlu Supraphon a tehdejší hudební redaktor Čs. rozhlasu J. Navrátil započal s přípravou společného LP, na kterém kromě Čápových měly být písně Merty, Kryla a dvojic Hutka – Kalandra a Paleček – Janík. K realizaci však už nedošlo. Zúčastňoval se prvních folkových přehlídek konaných převážně v Praze, na nichž kromě již zmíněných písničkářů účinkovali všichni tehdejší představitelé žánru (Třešňák, bratři Mikoláškové, Veit, Neduha, Lorencová a další).
V roce 1969 nastoupil základní vojenskou službu. Díky jihlavskému úspěchu byl přijat do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, kde při Jazzovém a tanečním orchestru Pavla Bayerleho účinkoval, za tehdy stále ještě poměrně uvolněné atmosféry, jako první a zároveň poslední písničkář souboru. Do této doby se datují jeho první pokusy vymanit se z „trubadúrské“ škatulky, a to především vojenskými (či spíše protivojenskými) songy.
Z vojny se vrátil již do tuhých normalizačních poměrů, nepodařilo se mu složit ani nejzákladnější amatérské zkoušky u některé z uměleckých agentur. Jeho příznivci z medií byli dílem propuštěni a dílem, vystaveni existenčnímu tlaku, přeorientovali se na jiné, „méně závadné“ žánry. Přestal úplně koncertovat a střídal zaměstnání, většinou v ekonomických profesích – v duchu svého středoškolského – ekonomického vzdělání.
Nadále ho však oslovovali jeho přátelé – výtvarníci z rodného města – s prosbami o účinkování při zahajování výstav. Neodmítal, ve druhé polovině sedmdesátých let začíná znovu psát a jeho tvorba dostává postupně svoji dnešní podobu. Tvoří písně, které jsou v textech i projevu emotivními šansony s prvky sebereflexe, ale i takové, v nichž nechybí ironie, nadhled a humor. V roce 1996 vydal své zatím jediné CD Kašpaří písně, příznivě přijaté jak posluchači, tak odbornou kritikou.
Rozhovor J. Leitnerové pro noviny ECHO
Vladimíra Čápa jsem poprvé slyšela hrát na kytaru a zpívat někdy po roce 1981 v tehdejším Literárním klubu při Městském kulturním středisku v Berouně. Od té doby sleduji jeho vystoupení na vernisážích výtvarných výstav a příležitostně i koncerty. Muziku nikdy neopustil, i když někdy o něm bylo slyšet více, jindy méně, protože svůj zájem přesunul například na tvorbu loutek. Vladimír Čáp letos oslavuje 40 let muzikantské činnosti. I když jsme si za léta, co se známe, povídali o ledačems, spoustu věcí o berounském muzikantovi ještě nevím. Tak jsem se na ně zeptala.
Pocházíte z hudební rodiny, podědil jste talent po předcích?
Táta učil hudební výchovu na základní škole, bratr a jeden strýc jeho maminky byli vojenští kapelníci a druhej strýc - Rudolf Zamrzla to dotáhl až na dirigenta v Národním divadle. Můj starší brácha Jan je klavírista, hodně dobrej. Pražskou konzervatoří prošel za tři roky, vyhrál nějaký dost důležitý klavírní soutěže a v šestašedesátým odjel studovat piáno do Moskvy. Jenže přišel srpen 1968 a on emigroval. Nejdřív do Anglie, později se přesunul do Irska. V Corku na konzervatoři dělal až do nedávna ředitele klávesovýho oddělení. Pořád učí a jezdí po světě s klavírním triem. Mě ale tohle rodinný hudební dění v dětství a dospívání nijak zvlášť nepoznamenalo, leda snad v záporným smyslu.
Jak to myslíte?
Když jsem vídal bráchu den co den od jeho šesti let vysedávat u piána s tatíkem za zády, bylo mi ho líto. Lítal jsem s kamarádama kolem našeho baráku, z kterýho přes zavřený okna zněly do nekonečna opakovaný etudy a stupnice. Brácha byl jinej než já. Cílevědomej, talentovanej. V rodině se traduje, že ještě neuměl mluvit ani chodit a už si prej v kočárku broukal melodii Nad Berounkou pod Tetínem.
Vás otec nenutil hrát na žádný hudební nástroj?
Jednou za mnou přišel, jestli bych se nechtěl začít učit hrát na housle. Bylo jsem poslušný děcko, a odkývalo mu to. Táta, celej rozradostněnej, běžel koupit takový ty úplně nejmenší housličky pro prvňáky a poslal mě s nima v Loděnici za učitelem hudby. O tomhle kantorovi se po vsi šuškalo, že je vegetarián. To slovo znělo nám vesnickejm dětem stejně strašidelně, jako kdyby se řeklo lidožrout. Ještě ke všemu to byl takovej dost nevzhlednej člověk, odulej jakoby celej tvarohovej. Pamatuju se, jak mě začal učit volný tahy smyčcem, jak to skřípalo a jak se mi z toho dělala husí kůže. Pořád mi všelijak šteloval do správný polohy prsty ruce a lokty, braly mě křeče, bál jsem se ceknout. Pak někdo zaklepal. Llidožrout-vegetarián vyšel na chodbu a s někým se tam čtvrt hodiny bavil. Celou tu dobu jsem stál s houslema pod bradou s nasazeným smyčcem a neodvážil se pohnout. Víckrát jsem tam nešel. Chvíli jsem chodil „za housle," všelijak mlžil, ale brzy to prasklo. Naštěstí byl rozumnej a k dalším hodinám mě nenutil. Takhle skončila moje slibně započatá houslová kariéra. Byl jsem pak už jenom pasivním posluchačem všech možnejch klavírních děl, který brácha, coby žák hudební školy a později student konzervatoře, nacvičoval. Vlastně si teď uvědomuju, že celý dětství a dospívání, až do bráchovýho odjezdu do Moskvy, mám spojený s klavírní hudbou. Často jsem ji už ani nevnímal.
Kdy jste vzal muziku na milost?
Já proti hudbě proboha nikdy nic neměl! Rodinný klima mě naučilo mít ji rád. Byl jsem jenom línej naučit se na cokoli hrát. Koneckonců i ve škole jsem se hrozně nerad učil.
Jedinej nástroj, kterej jsem byl v pubertě ochoten akceptovat, byla kytara. Naši byli naštěstí, co se hudebních rekvizit týká, vstřícní a jednu mi koupili. Naučil jsem se tři akordy v dur, tři v moll a do těch narval všechno, i ty nejsložitější písně. Trempský, americký lidovky, Suchýho-Šlitra, Beatles, a tak různě, co tenkrát frčelo. Pak jsem začal chodit na Střední ekonomickou školu, spolužák se kterým jsem seděl v lavici hrál taky na kytaru, na rozdíl ode mě - dobře. Ještě s některejma dalšíma kamarádama jsme chodili zkoušet na Venedik, což tehdy bylo kulturní zařízení, patřící berounský eternitce. Byl to ale spíš bigbít, a to mi moc nesedělo. Někdy v tý době jsem začal psát texty. Klukům se sice líbily, jenže zas nepasovaly k tomu jejich, takže jsem si to začal zpívat sám. No, a jednou jsem doma ležel s angínou a napsal jsem takovou písničku - Konec trubadúra seš to jmenovalo.
Vzpomenete si, kdy to asi bylo?
To muselo bejt už někdy na začátku roku 1968. Kamarád Ivan Havránek a nezávisle na něm paní profesorka Velíšková mě zlákali k účasti v soutěži Talent 68. Dneska se těmhle soutěžím směju, ale tehdy to byla jedna ze dvou cest, jak prorazit. Ta druhá vedla přes nějaký to divadlo malejch forem. Nejlíp Semafor, nebo Rokoko. To ale by znamenalo jit do konkurzu a na to jsem se necítil. Šel jsem do týhle soutěže, zahrál svýho angínovýho Trubadůra a postupoval s ním až do finále, který se konalo v Český Třebový, točila to televize, skončil jsem, tuším, pátej. Vyhrála to Valerie Čižmárová - pozdější členka Rokoka i Semaforu a výbornej, teprv sedmnáctiletej Řek, jménem Spiros Kuluris, kterej ale záhy s rodiči emigroval. Porotci mi mluvili úplně do všeho - do textu, do projevu, do výrazu, byl jsem z nich na větvi. Naštěstí za mnou do zákulisí přišel takovej chlápek v pomačkaným baloňáku, jak inspektor Colombo, a že prej je ňákej Navrátil, redaktor z rádia a že se mu líbí jak to dělám a abych si do toho nenechal kecat. Tenhle Jaroslav Navrátil se pak ukázal bejt vůbec tou nejdůležitější osobou v mým dalším snažení, protože mi zařídil účast v soutěži Mladá píseň Jihlava, což byla tehdy vůbec nejvyšší amatérská soutěž v republice. Navrátil tam seděl v porotě, zřejmě ji musel nějak ovlivnit, ukecat, co já vím, protože jsem vyhrál. Kromě Trubadůra jsem zpíval ještě Tři ořechy, což byla píseň podobnýho ražení - ve středověkým trubadůrským stylu.
Vyhrál jste tehdy hodně populární soutěž. Co to pro vás znamenalo?
Jedna zbrusu nová agentura - Parkcentrum se jmenovala - mi nabídla smlouvu. Podepsal jsem ji, a stal se profesionálním zpěvákem. Měli se mnou plno plánů. Chtěli abych jezdil po hradech s nějakou skupinou historickýho šermu, Divadlo hudby v Opletalce se chystalo nacvičovat za mojí účastí pásmo renesanční poezie, rýsovaly se nějaký vystoupení na Slovensku, a tak dál. Neuběhlo 14 dnů a Parkcentrum bylo z rozhodnutí vyšších instancí zrušeno Bylo to možná moje velký štěstí, protože já měl pořád jenom tyhle dvě písničky a nic jinýho. Pochybuju, že by se mi povedlo v krátkým čase napsat dalších deset, či patnáct písní, na kterejch by se dal postavit třeba dvouhodinovej koncert.
Ty dvě písničky ale vyšly, tak jste měl položený základ.
Ono mělo původně jít o společnou dlouhohrající desku všech pěti či šesti tehdy existujících písničkářů. Kryla, Merty, Hutky s Kalandrou, Palečka s Janíkem a mojí maličkosti. To byl nápad zmíněnýho Jaroslava Navrátila, kterej ji měl taky produkovat. Hledal pro ni název, folk byl tehdy ještě nevynalezenej pojem. Nakonec vymyslel titul „Trubadúři a krajánci." Sešli jsme se u něj v rozhlase na Vinohradský. Kryl, jakmile to slyšel prohlásil, že on tedy rozhodně žádnej krajánek není, a odpochodoval. Z projektu nakonec stejně sešlo, fungovala už zase cenzura a podmínky se kvapem zhoršovaly. Navrátil se pak rozhodl vydat mi alespoň singl, ale z výsledku jsem moc nadšenej nebyl. Hudební realizace se ujal jeden aranžér a dirigent na volný noze, rozepsal ty písníčky úplně nesmyslně, snad pro patnáct, nebo dvacet nástrojů, jenom proto,aby si jeho kamarádi, taky muzikanti na volný noze, trochu přivydělali. Byl jsem devatenáctiletý ucho a netroufal jsem si všem těm profíkům co se motali kolem rádia a Supraphonu jodporovat. Ale kupodivu, kritici desku tehdy přijali vlídně. Konkurence bylo málo, dneska už by neměla šanci. Natáčela se přes rok, a vyšla, až když mi bylo 21 let.
Vy jste šel na vojnu a co bylo dál?
Nakonec jediný, co jsem ze svýho jihlavskýho prvenství vytěžil, kromě zmíněnýho singlu, byla vojna strávená v ausu, s jazzovým a tenečním orchestrem Pavla Bayerleho. Moje působení v něm spočívalo ve zhruba patnáctiminutovejch vstupech uprostřed každýho koncertu. Báječný dva roky s báječnejma lidma. Po vojně jsem se pokoušel o alespoň amatérský přehrávky u některý pražský agentury, jenže bez úspěchu. Systém byl paranoidní, jednotlivec na pódiu se v kultuře stal podezřelým jevem, a to i kdyby zpíval jenom Šla Nanynka do zelí a Ovčáky čtveráky. Neměli totiž jistotu, co tam v Horní-Dolní na jevišti mezi Nanynkou a Ovčákama lidem vykládá. Kontroloři nemohli bejt všude. Ani dvojice se nechytaly, ale tři, to už byla jiná. Přesně podle pořekadla - dva jsou rada, tři - zrada. Ve větších uskupeních už většinou Velkej bratr nějaký to svý oko a ucho měl. Redaktoři, kterejm se i po politickejch prověrkách podařilo v rozhlase udržet, se přestali písničkářům věnovat a vrhli se na míň závadný žánry. Jaroslav Navrátil, například, se dál věnoval už jenom country.
Čím jste se živil, kde jste byl zaměstnaný?
Dělal jsem zásobovače v Mototechně, výtvarníka v Kulturním domě Plzeňka, pak znovu zásobovače v Drůbežnictví Chrustenice a v Okresním podniku služeb, mistra hospodářské správy a vedoucího ubytovny u Železničního stavitelství Praha .
Muziku jste ale nikdy neopustil
Koncem 70. let za mnou přišel kamarád, malíř Jirka Kreissl, abych mu zahájil výstavu. Vernisáží berounskejch výtvarníků přibývalo a mě bylo trapný hrát pořád to samý dokola a začal zase psát. Pak přišla generace písničkářů kolem Plíhala, Nohavici, Janouška a dalších. Začalo období takovejch těch poloilegálních, často dělenejch koncertů, s většinou těch kluků jsem někdy někde hrál. V roce 87. se mi povedlo udělat profesionální přehrávky u Středočeský kulturní agentury, i když na tom nejnižším - dvoustovkovým ohodnocení, ale i tak to byl pokrok. Zhruba od tý doby se taky datuje moje spolupráce s Milošem Kebrlem, kterej mi sjednával vystoupení. Musel jsem jich odehrát minimálně pět za měsíc, abych o licenci zase nepřišel. Vydržela mi až do revoluce, pak ztratila smysl.
Takže došlo k nějakému zlomu?
Těsně před převratem v roce 1989 jsem dostal příležitost si zazpívat v Semaforu. Tehdy tam dělal dramaturga Otomar Dvořák, Konala se tam tzv. Nocturné, do kterejch si členové divadla, kteří ten kterej večer moderovali, mohli pozvat koho chtěli. Vystřídalo se nás tam na jevišti víc, vzpomínám si ale už jenom na Františka Nepila, ten tam čet ty svoje legrační věci. Úspěch jsem měl slušnej, jeden „semaforák" za mnou přišel a pozval mě na poradu do svýho domku v Černošcích, já tam druhej den přijel, on mi vykreslil světlý zítřky naší vzájemný spolupráce jak v Semaforu, tak mimo něj, mě se to moc zamlouvalo. Nějak jsem si tohle divadlo představoval, nevím proč, jako jednu velkou ,tvořivou, spolupracující, milující se rodinu. Pak bum, za pár dní se všechno otočilo. Semafor přestal ve svý normalizační podobě existovat a z Černošickýho skorokolegy se vyklubal estébák jak poleno, dostal padáka a zmizel v propadlišti dějin.
Kyž o tom teď přemýšlím, dá se říct, že jako písničkář jsem dojel jak na rok 1968, tak i na ten sametovej - devětaosmdesátej.
Jak to myslíte?
Po ruský okupaci propukla na plný pecky normalizace s cenzurou a se vším, co už bylo x-krát popsaný, takže nemá cenu to rozebírat. Tenkrát mě přestalo vymýšlení písní bavit, protože mi u všech přehrávek tvrdili, že to co píšu a zpívám je nepřijatelný. Po revoluci mě taky přestalo zpívání bavit, i když z jinýho důvodu. Všude kolem se tenkrát děla spousta daleko zajímavějších věcí, najednou se mohlo podnikat, cestovat, žít a vymýšlení písní mi přišlo nějak zbytečný. Navíc do divadel, ani na koncerty lidi skoro nechodili, sály zely prázdnotou. Občas jsem, pravda, někde zahrál,ale jinak jsem se zabýval jinejma věcma. Pět let jsem nenapsal ani řádku. Teprve když euforie opadla, jsem se k tomu zase vrátil.
V roce 1996 vám vyšel kompakt Kašpaři písně.
Ve vlastním nákladu ho vydal Miloš Kebrle, malíř Jirka Kreissl mi udělal obal .
Připravujete další?
Člověku, kterej nemá páky na nějakou silnou agenturu, která by ho tlačila do médií, se nevy-plácí vydávat oficiální a nákladný CD. Při dnešní technice se dají nosiče vyrábět v malejch nákladech, pouze pro prodej na koncertech. Technika neuvěřitelně pokročila, v kdejakým městečku, či vesnici najdete někoho s potřebným technickým vybavením.
Rozhlasový vysílání (o televizním nemluvě) funguje dneska úplně jinak, než tomu bylo v šedesátejch letech. Všechno je byznys, hvězdy se často vyrábějí uměle. Za každou zahranou písničku jdou peníze do autorskejch a interpretačních svazů, častější hraní znamená zisky agenturám, autorům a interpretům a znamená taky vyšší prodej nosičů. Takže o vysílací časy se bojuje, a to jakýmikoliv prostředky. Vzpomínám si na jeden rozhovor kterej jsem dělal, na nejmenovaný rozhlasový stanici, a kterej měl propagovat moje Kašpaří písně. Nejdřív pustili pět sekund z mýho cédéčka. Pak proběhlo interwiew rozkouskovaný mezi reklamy a písničky H. Vondráčkový A na konci zase já, a zase pět vteřin. Přitom do éteru to šlo ve tři ráno.
Naštvalo vás to?
Otrávilo. Zbytečná cesta, zmarněnej čas, nemluvě o pocitu ponížení. Takže od tý doby dělám už jenom „samopaly" a je klid. Mám dva, chystám třetí.
Počítáte se mezi písničkáře nebo folkaře?
V mým případě to nazývám autorský zpívání. Je to asi víc šanson, než takovej ten klasickej folk. Píseň považuju za dokončenou, teprve mám-li promyšlenou imterpretaci. S formou se někdy dost natrápím.
Co u vás vzniká jako první text nebo melodie?
Většinou mi obojí vzniká v hlavě souběžně. Často přijde dřív nějaká melodická fráze, do který se snažím vymyslet slogan. Povede-li se to, začne píseň růst oběma směry, což je spíš instinktivní proces. Mozek mám po těch čtyřiceti letech v tomhle směru dost vytrénovanej, akorát mi dává čím dál větší práci ho nastartovat. Chtělo by to novou baterii. Ale ať přijde dřív slovo, nebo nějakej sled intervalů, vždycky je nejdůležitější první nápad. Pak už se toho ujme ten jednostranně vyvinutej komputer v mý palici. Říká se, že potřeba psát ve verších je druh obsese. Asi jo. To samý nejspíš platí o potřebě producírovat se s tím před lidma.
Nikdy jsem nedokázal psát na zadaný témata, a obdivuju lidi,co to dovedou. Nejvíc jsem se asi napřemýšlel, při psaní Pisoáru na Montmartru, protože reálie v něm uvedený jsem si musel nastudovat a zjistit, jestli se všechny ty postavy o kterejch tam zpívám mohly potkat. Obsah šansonu je ovšem čistá fabulace.
Píšete texty na papír nebo do počítače?
Posledních deset let si píšu píšu rovnou do hlavy. Alespoň v první fázi. Na papír to dávám až když to potřebuju nějak uspořádat, zpřeházet sloky, a tak. V autě nemám rádio a motiv, kterej mě napadne, si během jízdy pořád opakuju, přidávám a ubírám slova i noty, až z toho něco vyleze. Nejčastěji z toho nevyleze nic, leda chrapot.
Nebojíte se, že na jevišti zapomenete slova?
To víte že bojím. Snažím se na to nemyslet. Když se to stane, je nejlepší z toho nedělat vědu. Občas mi taky napoví někdo z publika. Těmhle oknům se nedá zabránit, pokaždý přijdou jindy. Pomáhá jedině klid, jenže toho si člověk na pódiu moc neužije.
A jak si zaznamenáváte melodii?
Muziku nosím v hlavě, nebo, chcete-li, v uších. I poezii odjakživa vnímám líp sluchem.
Vždycky jsem ji raději poslouchal než četl. Mám rád příjemný školený hlasy. Dost lidí nemá uměleckej přednes v lásce, vadí jim, když jim někdo vnucuje o básni svou představu. Mě to nevadí.
Máte spočítané písničky, které jste vytvořil?
Já myslím, že není důležitý, kolik jsem toho za život nadrápal. Určitě to nějaká ta stovka bude. Podstatný je s kolika písněmi jsem v současný době schopen, či lépe řečeno ochoten vyjít na veřejnost. Blbostí jsem napsal mraky. Myslím si, že těch, za který se až tak moc nestydím, by mohlo bejt tak kolem padesáti. Takže vlastně nic moc.
