Chce se ti brečet nad tvým životem,
ale voda stále teče a my se jenom litujem.
Co bude dál, se ptám. Nikdo mi nevěří.
Já smíchu snad se vzdám a schovám ho do peří.
Proč mám chuť psát básně a říkat je do vánku?
A usínat bez bázně, že tě aspoň ve spánku
budu mít u sebe.
Proč ještě dýchá zloba a umírá naděje?
Za to přece nemůže doba, nechme ji tam, kde je,
zavřenou na zámek.
