„boulíc se mi zbytek v hnět, V koulí leb mi hnis,
Mám prázdno, snáz nevědět, I šťouchem doň ex-vtis…“
Mám-li být omámen, stojí-li to zato,
Dřít a hnít pro hlavu, prý jen pro všech zlato,
O zlato národa, bijí se, čpí z nich vztek,
Já bych s tím „sakrbléé……“ pro jednou sek.
Jak prasata na honu, jak čpoty všech šelem,
Nenasytných, přežraných lží zradou a nenávistí,
Jen koryta chybí, jak nasytit hlad,
Vždyť tahle rádoby pohoda mění se v svrab.
Uhnívá společnost leností prostou,
Každý je sobec, hubu má sprostou,
Chlastem ji vypláchne, ulehne do hnoje,
Umyt a nakrmen zaujme postoje.
Doba je plesnivá-hermadůr jest,
Buď syt a říhni si, buď na tom lépe,
Schovej starou dobrotu za velkou zeď,
Co nejdříve, kdy, jak, proč? Teď hned-HNED TEĎ!!!
