Otevřela oči, hleděla na ní, byla chladná jak bílý sníh.
Oči skelné a výraz němý, v chladícím boxu, jak ranní sníh.
Zavřela jí oči a zvedla jí ruku, vzala ji do dlaní a stiskla ji.
Poslední dotyk, venku je sníh, vzpomínky zmrzly v umělý smích.
Tak přece přišla ta krásná změna, její masku z kůže si nasadí,
Byla její celá a tvář je živá, nosí ji v srdci, maska jak stín.
Je tolik krásná, mladá a živá, žili spolu dlouho, i smrt je zblíží.
S maskou je jiná, bílá a chladná, za oknem padá sníh zmrzlý.
Leknín, pár slov a ví že je ona, teď s ní mluví jak řeka čirá.
Plující leknín má její tvář a ví že je, že je ona.
