V Krčmě,
co se krčí v přístavu,
kam jsem
doplul v zápalu
svý touhy obeplout svět,
krčím,
svoje obočí,
tužka papíru tlumočí
adresu korespondenční,
kam dostal bych rád zprávu Tvou.
Na báru se mnou sedí jeden Zemněměřič,
na čelo si ťuká v rytmu Verdiho Othella.
Podivným lidem se smutky se snáze svěříš.
Jediná Kafka podzim přece nedělá.
V Krčmě,
co se krčí v přístavu,
kam jsem
doplul v zápalu,
svý touhy obeplout svět.
Krčím
nad tím rameny,
snad už prý jsem dospělý,
abych v náruči jiné ženy
zkrátil čekání na loď svou.
Kolik mil trvá než tě šedé mraky zmohou?
Kolik tak váží duše bez půlky duše?
Domu je to dálka a ke dnu dostaneš suchou nohou,
pročpak být sám nejde tak jednoduše?
V Krčmě,
co se krčí v přístavu,
kam jsem
doplul v zápalu
svý touhy obeplout svět.
Krčím
svůj nos nad cárem,
co jsem dopsal nad ránem,
a že nespokojím se s málem,
váhám, zda je ten dopis o nás dvou.
Při jasném snění jen málokdy se věci plní.
Kdo dá ti vědět, že jsme se z chladných vod vrátili?
Jen moře umí vyprávět příběhy lidí,
co se na něm navždy ztratili.
V Krčmě,
co se krčí v přístavu,
kam jsem,
doplul v zápalu,
svý touhy obeplout svět.
Krčím
se skryt před večerem,
prosím vrchního se džberem,
ať pomůže mi s výběrem,
zda ty nebo ta loď bude mou...
...pak řeknu mu jen: „Triple whiskey to go!“
Když na hrot tlačíš, propíšeš příběh na dalších stránkách.
Z papíru vyčteš i letokruhy sekvoje.
Má milá malá, když nežijem‘ v omalovánkách,
a když nejsi malá, zůstaň aspoň trochu moje.
