Šel jsem ve snu cestou dlouhou,
cestou, co hvězdám náleží.
až jsem znenadání vyšel,
na prapodivném pobřeží.
Ač byla noc, tak bylo světlo,
avšak slunce kdoví kde.
A v tom tichu vítr nevál,
vlny byly poklidné.
Příliv zvolna doprodával
poslední lístky na stání.
Já jsem hledal moře klidu,
našel oceán hledání.
To pobřeží bylo pusté
a já věděl, že jsem tam sám.
Zvláštní pocit visel na mých ústech,
když bezhlesně jsem zavolal.
„Oč tu běží? Co tu dělám?
A proč jsem tady takhle sám?
Kdo jsem já? A kdo jste vy?“
však ten hlas se ze mě nikdy nedostal.
Jen pěna válí přes oblázky
sobě písně na přání.
Já jsem hledal moře lásky,
našel oceán hledání.
Jenom maják,
sluha starý,
na úpatí smutně stál.
Vršek se mu v rytmu moře
jak plamen svíčky mihotal.
A já věděl, že nebýt světlo,
ten maják lodě zachrání.
Však nepluly tam vůbec žádné lodě
na tom oceánu hledání.
