Na nohou sotva stála si,
když klíč chrastil v hotelovém zámku,
stovky plků o počasí,
před postelí, co neslouží ani trochu k spánku.
Už není vůle odejít,
záchranná brzda je více mrtvá nežli živá,
teď musíme potmě jít,
začít hrát hru „samá voda přihořívá…
hoří.“
jenže nehoří nic,
ač máme každý v ústech tak kilo troudu,
a nevzeplálé knůtky svic,
jsou jen blesky v hnízdech strakapoudů…
Kdo to říká ten to je,
k čemu tyhle prostoje?
S hlavou tvou na ramenou,
z televize, stává se teď hladomorna,
co prodává nám pod cenou,
malé dávky pančovaného porna.
Víno dávno, zhořklo v žilách
víno co nás dva tu svedlo dohromady
jak dva zoubky na dvou pilách,
co proti sobě řežou tytéž klády. Suchý
Pily, co blíže k sobě krotnou,
a drží je dřevorubci bezhlaví,
a ze chvíle, kdy se protnou,
zůstanou jenom zvuky skřípavý.
Kdo to říká ten to je,
pomiluj mě ve stoje.
Náhle máme na očích,
z temnoty svý vystoupilo axis cundi,
celej svět se v něm točí,
tam a zpátky během jediný sekundy
Nechci být tvý alterego,
ale snad bych s tebou ještě rád posnídal,
nebo jindy, skládal lego,
ale raděj‘ bez jediný deci vína.
Bez vína co navzdory barvě svý,
dalo nám bez váhání zelenou,
rozřezat na malé kousky přátelství
propojit je spolu tupou migrénou.
Kdo to říká ten to je,
nemůžeš mít oboje.
