Cosi se ztrácí
v podzimním větru
nejsou to ptáci,
ani díry ve tvým svetru.
Zazpíval kámen,
v opukovým lomu,
zpívá si zmámen,
píseň o tom jaké to je být vyhnaný z domu.
Zmaten si zpívá, přitom se dívá,
jak kolem něho maltu patlají,
dvounozí tvoři, co tváře jim hoří,
když jej do zdi vkládají,
a přitom si zvláštní píseň zpívají:
Ref.:
Skončil čas hrdinů,
nač brousíš dlátem kámen,
nač do něj vrýváš svoje jméno,
stejně jej smyje voda, vzduch a nebo plamen,
Nech duši být svým králem a jméno ať je její léno.
Cosi se ztrácí
v podzimním dešti
nemají práci,
králové čeští,
déšť maltu smývá,
z obory Hvězda
kámen si zpívá
píseň o tom, zda se raděj‘ nevzdá,
Nevzdá se radši,
poměrům hladším
a náletům japonských ajfounů
jako kůl v plotě tu kámen ve zdi v zoufalství propuká,
už nějaký pátek pod salvou z kanónů, nepuká opuka,
ani pod salvou veršů žádné srdce už nepuká.
