Petr Vořešák indie / České Budějovice

Ptáci, ptáci,
letíte od země,
ptáci, ptáci,
vemte mě ode mě,
na křídlech z prken a vosku, za sluneční stín.

Ptáci, ptáci,
kroužíte na nebi,
ptáci, ptáci,
zde rezavý hřeby,
co zbydou ze starejch kukaček,
obroste blín.

REf.:
Kolikrát, chtěl by ses vznést,
od skleněných vrat, od prachu z cest?

Ptáci, ptáci,
vysoko nad mraky,
ptáci, ptáci,
neznáte pytláky, bolesti, pušky a pistole, svůj vlastní stín.

Ptáci, ptáci,
k paprskům slunečním,
ptáci, ptáci,
pohybem bezděčným,
co paprsky rozdělí na tisíce tisícin.

REf.:
Kolikrát, chtěl by ses vznést,
od skleněných vrat, od prachu z cest?
Jenže máš ruce těžký jak trám
a k tomu všemu, tam stojíš tak sám.

Ptáci, ptáci,
modravou hlubinou,
ptáci, ptáci,
tam stíny zahynou,
tam skryješ se dokonce před stínem svým.

Ptáci, ptáci,
být lehký jako vy,
ptáci, ptáci,
nechal bych okovy,
ve skříni, kde mám své kravaty,
to dobře vím.

REf.:
Kolikrát, chtěl by ses vznést,
od skleněných vrat, od prachu z cest?
Jenže máš ruce těžký jak trám
a k tomu všemu, stojíš tam sám.
Ty těžký ruce, to je tvůj příděl,
to aby v ráji vážil sis křídel.