Michal Vaněk - O kapele | Bandzone.cz
Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

Michal Vaněk folk-jazz / Rynoltice

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

  • Podobenství o řekách (CD V galerii 2012) 635 ×
  • Jak křičí ryby... (CD V galerii 2012) 553 ×
  • Povol si...(CD V galerii 2012) 392 ×
  • Dotknout se slůvkem (CD V galerii 2012) 380 ×
  • Listopad (Demonahrávka) 655 × Stáhnout MP3 zdarma

Fanoušci: 44

Spřízněné kapely: 1

Podobné kapely

Statistika profilu

Návštěv dnes
1
Návštěv celkem
7 730
Poslechnuto skladeb
4 397
Profil registrován
6.2.2010

Členové

Kontakty a odkazy

Dodatečné info

Bio a historie

Michal Vaněk: Mám rád rozervané písně

 

Vám, kdo podrobněji sledujete českou písničkářskou scénu, určitě není neznámé jméno Michala Vaňka, autora, muzikanta a v neposlední řadě loutkoherce ze severočeského Nového Boru. Vedle sólové tvorby, kterou měl možnost nejednou představit ve finále Zahrady písničkářů v Kuřimi, se věnuje (mimo jiné se svou ženou) folkové skupině Zhasni. Když jsem mu nabídl rozhovor, nejprve skromně prohodil, že přece existuje spousta zajímavějších muzikantů. Ale potom na všechny otázky ochotně odpověděl jazykem vycizelovaným a takřka básnickým. Vždyť slovům – jak se za chvíli dozvíte – dává velkou váhu.

 

Michale, vaše demonahrávka se jmenuje Dotknout se slůvkem… Znamená to, že slova jsou ve vašich písních důležitější než hudba?

 

Řekl bych, že slovům dávám velkou váhu. Rád si s nimi pohrávám a skládám do mozaiky, které pak můžeme říkat třeba píseň. Ale ještě důležitější je pro mě u písně celková nálada, potřebuji cítit chvění, emoce… Mám rád písně rozervané, smutné. Z napsaného textu by měla být cítit nálada a ta muzika dotvoří celkové vyznění. Takže těžko říci,co je pro mě důležitější.

 

To demo vzniklo v roce 2005. Co mu předcházelo? Jak začala vaše písničkářská dráha?

 

Kdo ví, co bych dnes dělal, kdyby nám ve druhé třídě paní učitelka Rozsypalová nerozdala jednoho dne papíry se slovy: Zkuste, děti, napsat vlastní báseň… – V tu chvíli jsem v sobě objevil básníka a malými krůčky mířil k vytyčenému cíli. Nejkrásnější bylo, když ve mně básníka objevila slečna, kterou jsem právě miloval… (prchavé chvíle básnění…) A pak jsem objevil kytaru, zahrál důchodcům, pionýrům, přišly první soutěže, přehlídky a já jsem stále toužil napsat tu píseň písní…

 

O čem jsou vaše písně? Inspirují vás spíše konkrétní osobní zážitky, nebo sny, fantazie?

 

Myslím, že jsou o pocitech, které prožívám. A má-li někdo stejné pocity a souzníme, pak je to krásné. To, že jsou ty písně většinou smutné a melancholické, je způsobené mou náturou, tím, jak šel život.Mám-li radost, raduji se. Mám-li smutek, hledám papír… Vím,že to tak asi není ideální a lidé se chodí na koncerty odreagovat od svých problémů. Ale nehodlám dělat věci, které necítím a vlastně ani neumím.

 

Kde skládáte? Doma u klavíru?

 

Jdu-li kamkoliv a nemám u sebe papír a tužku, jsem nesvůj. Čím dál víc totiž chápu, že múzy jsou rodu ženského, tedy nevyzpytatelného. Jejich půvab číhá kdekoliv a nechám-li je bez zájmu, odcházejí za jiným. Jinak je to klasické. Někdy přijde slogan,někdy rým, nějaká věta… A pak přichází ta práce. Obleču si montérky a přehazuji slova, hnětu do konečné podoby. Hlavně u toho musím být sám. Psaní písní je pro mě velmi intimní záležitost. Taky jsem povahy stydlivé… A vznikne-li píseň u klavíru, nebo u kytary, záleží na tom, na co mám zrovna náladu.

 

A proč jste si jako svůj hlavní doprovodný nástroj vybral klavír, resp. klávesy?

 

S tím klavírem je to trochu zvláštní… Vždycky jsem hrál na kytaru a po klavíru jsem jen občas pokukoval. Až se jednoho dne má žena Irenka rozhodla, že budeme mít v našem bytě v sedmém patře klavír. Dost dlouho jsem jí to rozmlouval s ohledem na velikost nástroje a udržování dobrých sousedských vztahů. Leč byl jsem příliš shovívavý a klavír jednoho dne stanul v našem obýváku. Mlčky jsem kolem něho týden chodil, a pak se rozhodl, že když už tu má být, musí být plně využit. Neuměle jsem na něj složil první píseň a kupodivu se to prý povedlo. Od té doby mě všichni od kytary odhání. Ale víte, jaká je dřina předstírat, že na ten klavír vážně umím?

Letos i loni jste se probojoval do finále Zahrady písničkářů v Kuřimi a zahrál jste si také na „velké“ Zahradě. Co vám hraní v Kuřimi a v Náměšti dalo?

 

Dalo mi to, co každé hraní. Radost. Setkání se známými i neznámými. A co teprve kulinářský zážitek v podobě pomazánek Jirky moravského. Myslím, že kuřimský víkend po boku tohoto velikána nemůže být neinspirativní. A to, že jsem si mohl zahrát i v Náměšti či v Jindřichově Hradci, je moc příjemné a já si to vždy snažím co nejvíce užít. Ale popravdě řečeno – o to se snažím všude a příliš nepřemýšlím, hraju-li na velkém festivalu, nebo v malém klubu.

 

Máte nějaké oblíbené místo, kde pravidelně koncertujete? A jak často se vám daří zahrát si před publikem?

 

Máme s kapelou Zhasni pravidelný čtvrtletník Zhasínání, na který si zveme vždy dva hosty: jednoho hudebního a jednoho řekněme speciálního. To bývají zajímaví lidé z našeho kraje,       malíři, fotografové atd. Pokaždé se snažíme náš pořad nějak vylepšit. Hýčkáme si diváky. Naším nejnovějším počinem na tomto poli je, že si diváci sami losují příštího hosta. My jen trneme, aby si nevylosovali Rolling Stones… Kromě toho jsem si vždy rád zahrál třeba na Notování, v Kamenickém Šenově na folkovém Koštování u prácheňského mistra Jardy Střelky, na občasných koncertech textové dílny, samozřejmě v Kuřimi, s kapelou v Balbínce atd. Počítám-li i hraní se Zhasni, hraju tak 3–5krát za měsíc.

 

Na svých stránkách tvrdíte, že vás nejvíc ovlivnil Vlasta Redl. Co vás právě na jeho písních fascinuje?

 

Myslím, že Vlasta Redl je geniální právě v tom, jak umí vytvořit náladu písně. Slyšel jsem ho poprvé z nějakého elpíčka z Porty, tuším v roce 1987, kdy ještě nebyl tak známý, a hned mě to zasáhlo. Mám rád i jeho rebelství, to, že je vždy sám sebou. Je pro mě novodobým prokletým básníkem…

 

Kdo se vám líbí z generačně bližších kolegů-písničkářů a proč?

 

Těch by bylo… Žofka Kabelková pro její hladivý hlas i pro to, jaká je jako člověk. Arnošt Frauenberg proto, že dělá písně pro lidi a dělá je dobře. Žamboši – co dodat. Duo If Kaa – proto, že hledají nové cesty. Petr Sedláček – pro emoce v jeho písních. Ivo Cicvárek – pro obrovskou muzikálnost. Hořký kafe – protože by mi to kluci neodpustili,kdybych na ně zapomněl. A v poslední době Jana Vébrová – pro zvláštní sílu, kterou cítím z jejích písní. Všechno jsou to moc fajn lidi. Vím určitě,že jsem na někoho zapomněl, a tímto se mu omlouvám.

 

Už jsme zmínili skupinu Zhasni, ve které také hrajete. Jak se liší její repertoár od toho, co hrajete sám?

 

Jsou písně, které jsou psány pro kapelu, a písně pro písničkaření. To už je většinou jasné při jejich vzniku. Některé písně jsou příliš osobní, než abychom je hráli s kapelou. A v kapele netvořím jen já. Moje žena i Kuba Horák píšou tak, že si nemohu být nikdy jistý skladatelským místem v kapele. Konkurence je veliká a snažíme se být na sebe tvrdí. Nic si vzájemně neodpouštíme, vše pro blaho posluchačstva. (smích)

 

Živí vás soukromé dětské divadlo. Co to přesně obnáší?

 

Živit se soukromým divadélkem znamená odehrát přibližně 25–35 představení za měsíc, neustále si shánět místa, kde se dá hrát a nabízet se.A to je bohužel věc, kterou moc neumím. Znamená to napsat každý rok nové představení, vymyslet scénografii, vyřezat či udělat loutky, složit hudbu, vyrobit kulisy. Naštěstí mi s tím pomáhá má žena, která po svém tatínkovi zdědila řezbářské nadání. Konkurence je ale veliká a je čím dál těžší udržet se tak, aby rodina netrpěla hlady. Hrajeme představení pro děti od mateřských škol po pátou třídu. Nově jsme udělali i činoherně-loutkové představení pro mládež o W. A. Mozartovi a připravujeme  představení o prokletých básnících Varlainovi a Rembaudovi. Premiéra bude           v únoru v divadle v České Lípě a tímto na ni všechny zvu.

 

Věnoval jste se také divadlu jednoho herce…

 

Divadlu jednoho herce jsem se věnoval až po vzniku divadélka Matýsek. Zprvu jsme přebírali představení od plzeňského divadla Kuba. Já jsem toho v té době o divadle příliš nevěděl a dostal jsem se k němu náhodou. Byl jsem rovnou vhozen do vody a myslím, že není lepší škola… Mým prvním představením byl pohádkový příběh od Ludvíka Aškenázyho, což bylo divadlo jednoho herce. A mimochodem i teď mám v repertoáru jedno představení, které hraji sám. Je to legenda o zrodu Krakonoše: Krakonoš – pán hor.

 

Jak vnímáte úlohu písničkáře na začátku třetího tisíciletí? Měla by být tvorba folkových autorů angažovaná?

 

Nemám chuť bádat nad úlohou písničkáře ve třetím tisíciletí. Písničkář je prostě člověk, kterého se určité věci dotýkají, a on má potřebu se k nim vyjádřit. A je jedno, je-li to politika, láska, nebo něco jiného. A je jedno, je-li první, druhé, či třetí tisíciletí. A je-li, jak jsem někde četl, folk mostem mezi hudbou a poezií, rád budu malým kamínkem onoho mostu.

 

 

                                                                                  Milan Tesař (Radio Proglas)

 

Internetové stránky: www.michalvanek.net.