na můj dům opět padl stín
zas jednou musím spáti s rozsvícenou svíčkou
proud srostlých chodců líně zdrhá z poloprázdných kin
ona jde za jiným a on se těší na Peříčko
někdy jsem rád, že smím být skryt
to když mi po stropě štráduje cirkus smutku
z posledních autobusů, které nelze dohonit
řekl bych víc – jen v mysli nalézt telefonní budku
známí ti radí: ruce pryč
šeptají „panta rhei“ a úlisně se vinou
vyběhnu do tmy, letím na Čechák a přes Botič
ztrácím se signálu a tiše mizím pod hladinou
všechno, co říkáme, je lež
při každé recidivě máme trochu v hlavě
šílenství bez hranic jsi vyměnila za soutěž
vykáš a odvykáš a tváříš se tak odmítavě
a našim duším vládne strach
kdo dříve ublíží a kdo je menší blázen
řežem se na kousíčky v literárních kavárnách
v zpocených postelích a na stole a na podlaze
tíží nás příliš mnoho vin
víckrát tě nespatřím – jsi vyhynulým tvorem
na pusté křižovatce propadám se do hlubin
sám se svým svědomím a s tikajícím semaforem
