Martin Pavelka rock / Valašské Meziříčí

MOJE PRVNÍ ELEKTRICKÁ KYTARA.

Snad první fotka s kytarou, rok 1988. Kytara vyrobena vlastníma rukama, tělo nestandartně z lípy ve tvaru fenderu stratocasteru, vyřezáno z jednoho kusu dřeva. Barvu jsem zvolil dle barvy našeho osobního automobilu a vystříkal tak všechen retušovací spray co měl otec schovaný ve skříni. Takže barva černo-tabáková. Krk příšerný, demontovaný ze sovětské akustické svině, snímače Safír nebo tak nějak. Kobylka vyrobena z Fe plechu tl.2mm.

Docela bych chtěl slyšet, jak hrála a docela bych ji chtěl i zpátky. Kbyby jí náhodou někdo ještě měl a náhodou jí chtěl prodat, tak jí beru!!!   :-)

Ve "Fotkách" jsem přidal složku s názvem "Historie" a přidal pár fotek co jsem našel.

Má poslední kytara, koupil jsem ji na konci roku 2010, nádherný nástroj, zní úplně jinak než ostatní, je vyjímečná....

O kytarách a o přestrojeních (úryvek z právě vycházející knihy V.Redla)

S cizími kytarami je to totiž jako s cizími ženami.

Buďto se vám nelíbí, nebo byste ji taky chtěli. Obojí je špatně.

Je dokonce možné, a určité indicie tomu nasvědčují, že (některé) hudební nástroje mají duši. Inu, úplně se to vyloučit nedá. Jedni tvrdí, že mají, jiní že ne... a já říkám - záleží kdo na ně hraje. A taky co. A jak.

Pokud by ale něco takového vůbec možné bylo, pak je ovšem nade vší pochybnost, že kytara má duši ženy. Kytara je prostě ženského rodu. Už jen ta podobnost tvarů...

(tedy, ehm... když pomineme ženy-klavíry a ženy-trubky).

Můj dlouholetý souputník Petr, se kterým sdílím podobný názor na tuto věc, jednou udělal dobrý skutek a půjčil svoji mistrovskou baskytaru kolegovi v tísni. Cha ! Měsíc s ním pak nemluvila ! Úplně z toho šoku ztratila tón. Musel ji pak dlouho odprošovat a hrát na ní potupné stupnice a etudy, jako když se poznali, než se zase naučila normálně znít.

Vlasta Redl