Tak jako každej večer standartní,
už řadu let a ještě více dní,
shrbená, vyschlá, divná postava,
na šichtu do rána se vydává,
osvěžit svoje starý útroby,
s pocitem trapně vyschlý nádoby,
co chce se nechat hrdlem naplnit,
strachy a stresy svoje umrnit.
Kdysi dal každej večer dvacet piv,
měl na to ve svý pravý ruce grif,
teď do tří plzní cmrndá sodovku,
s realitou si hraje na schovku.
V hospodě leží ráno pod stolem,
v loužičce, co je cítit sidolem,
idiot, co se propil do penze,
objevil v sobě nový dimenze.
Protože šťastnej je, když močí,
asi tak do výše svých očí,
balanc má, když svět se s ním točí
a asi ví, kde ráno skončí.
Inventář ze záchytný stanice,
hlavně, že nepropadá panice,
věří, že vše ve zdraví přežije,
tvrdí, že i antabus přepije.
