Vítr honí polem cáry rozervaný vlajky,
v louži bláta hnědnou zbytky potrhaný krajky,
proraženej buben, z trubky je jenom změť plechu,
díra, jak pěst v břiše chlapa, co tropil neplechu.
Polomrtvá kurtizána s utrženou nohou,
závidí i červům, že se aspoň plazit mohou,
z mrtvol kolem stoupá k nebi sladkovlhká pára,
pro spoustu z nich je to přes rozpočet tlustá čára.
Rf: V tom šedým odpoledni,
vítězstvím velkolepým,
jeden si získal slávu,
druhej tančí se smrtí,
svý duše zaprodali,
věrnost když přísahali,
ďáblu se tím upsali,
dostali, co zasloužili,
za co je zaplatili.
Vítr honí krajem popel a s ním cáry kouře,
ze spálených polí, domů, pro válečné bouře.
Vítěz, kudy táhne, krade, rabuje a pálí,
zbytky lidský důstojnosti na hnoji se válí.
Pod botama žoldáků praskají lidské kosti,
triumf slaví vražda, usmolená ubohostí,
mrchožroutů řady rostou ve stopách armády,
která táhne vyzvednout si nablejskaný řády.
