Podobné kapely
Podobnost se určuje podle počtu společných fanoušků.
119287823
Játaky indie-grunge / Olomouc
Členové skupiny
Kontakty a odkazy
119287823
Dodatečné info
Rock-alternative, indie-grunge, noise-easy-listening, death-pop z Olomouce.
13 let hraní, 2 cédé.
Nikam se neženeme...
Bio a historie
Kapela Já Taky vznikla na přelomu května a června roku 1996. Já (Mojek, ale v textu vždycky skromně jako "já") a Matěj Zeman (bydlel od narození v Olomouci, kouřil a pil pivo, co jej znám, psal na kytaru písně jednu za druhou, největší profík na ženský, provokatér, co se dokázal i pěkně vzteknout a být hysterickej) jsme seděli na druhé lavici u okna a bavili se co podnikneme. Přichomejtl se Martin Kopečný (chodil už od 15ti přes noc na akce v Olomouci, vypadal vždycky o pár let starší a z jeho mikáda tehdy uchcával doslova celej gympl, velký pěstitel) a jak bylo jeho zvykem, na všechno kýval a do všeho chtěl jít (aniž by si byl jistý, že to vyjde a o co vlastně jde, a někdy si vymýšlel a hrál haluzově kulečník), tak kývl i na to, že my 3 založíme kapelu. Já uměl Déčko, cigánský Géčko, ovčáky a melodii ze Sedmi statečných, kterou neumím dodnes. Matěj chodil od školky na buben a uměl i baréčka. A Martinův tata kdysi hrál na housle a jednou, když jsem Martina u sebe v pokoji doučoval, si všiml, že tam mám klavír, a zeptal se: "To je klavír?".
Tak jsme se s klukama dohodli, že Matěj na bicí, já na elektriku a Martin na basu (měla nejmíň strun a byla poslední, co nám chybělo). Název jsme získali ten samý nebo následující den, když se Matěj zeptal před tělákem Pavla Veselého (kamarád, co nám vysvětlil, jak se šlukuje bago, a se kterým jsme vypili první pivo, vypadal z nás nejstarší a jednal tak samozřejmě a dotahoval gesta, že po něm v putice nechtěli občanku - teda pokud nás nevzal s sebou, to nás zkásli všechny), tak teda Matěj se Pavla na něco zeptal a Pavel mu odpověděl "...já taky", aniž by mu rozuměl. Matěje to rozesmálo a prohlásil že by to byl geniální název kapely a že to musí jít hned po škole s Pavlíkem zapít do Ponorky (nejvyhlášenější olomoucká hospoda, umělci, podivíni, máničky, Staropramen, tráva, Startky, studenti, Ády, čtvrteční koncerty, ožer a vedro a nejlepší je v sobotu v 10 dopoledne).
Posledního června 1996 Matěj dovezl bicí do Grygova a bylo dohodnuto že budeme zkoušet u Oty Novotného (werichovsky moudrý bard, štamgast Na Hřišti, dnes s vlastním barákem, třema dalekohledama, zavařovačky s 8mi larvama nevylíhlých brouků jako pěst, kulečníkem, nekuřák do koncertu U pelikána, kde vykouřil první krabičku a od té chvíle už neskončil, a k tomu všemu slunce ve lvu) dole ve stodole v ledárně, kde se před 100 lety v zimě vozil led a v létě chladilo pivo. Teď jsme se tam chladili zhruba 3 roky my.
Začátky byly pionýrské, Matějovy skladby k táboráku (Omezená zóna - v mém životě zásadní skladba, první, u které sem se naučil baréčka tehdá v prváku na lyžáku, a vyhráli jsme s ní tam večer plný překvapení, kde mi málem praskla cévka v hlavě, jak sem se červenal, na což dodnes balím buchty, pak Paranoidní stařík a dál nevím) se ne a ne dostat do rockového kabátu a Matěj nestíhal hrát a zpívat zároveň. Tak jsme dali inzerát a řekli všem, že hledáme zpěváka.
A tak přišel Zdeneček Pospíšil. Tichý (dodnes), hladce oholený (dnes už to tak úplně není pravda), nekuřák (radši mlčím) s tvářemi jako jablíčka (někdy není vidět přes vousy), abstinent (do Ponorky na jedno), hrající Pixies na akustickou kytaru (milionkrát). Zahráli jsme mu a on si pak půjčil moji elektriku Jolana Galaxis a hrál na ni něco strašného, vzpomínám, že to bylo slyšet i ve vedlejší stodole, kam jsme s Otou pro něco odešli. No a netrvalo dlouho, Zdeneček si koupil elektriku svoji (má ji dodnes) a my začali hrát jeho písně a hrajeme je dodnes.
Jediné, co jsme za tu dobu měnili, byli bubeníci. Matěj si zhruba po 2 letech odvezl bicí a už nepřivezl, byl zamilovanej do Verči, které se řikalo Sisinka nebo Lentilka nebo nějak jinak, a potřeboval se z toho vybubnovat. A myslím že se rozhodl odejít od té chvíle, co jsme spontánně na jedné zkoušce došli k sonické ploše a jedinej Matěj si z toho necvrkl, já, Martin a Zdeneček jsme prožili první hudební orgasmus. No, a ještě to mohlo být tím, jak ho jednu dobu Zdeneček nenáviděl a párkrát málem přizabil, jak ho Zeman furt provokoval. Vzpomínám, že jsme zrovna zkoušeli u Martina v garáži (dneska nechápu, jak jsme se tam vešli!) a že Matěj a Zdenek sice přijeli tím stejným vlakem, ale šli v podstatě každej zvlášť a Matěj Zdendu čumícího do silnice tak nějak furt doháněl a dobíhal a s vyceněnýma zubama něco žvatlal, a když přišli do garáže, Zdenek chtěl Matějovi jednu vrazit, ale Martin ho nějak zadržel. Po pár písničkách Zdenek odhodil kytaru a odešel.
Dalším bubeníkem byl Balú, dodneška nikdo neví, jak je vlastním jménem, a to s ním jezdím nejmíň 2x týdně z Grygova vlakem, protože tam pracuje, a navíc mají zkušebnu hnedka vedle nás. No, když řeknete Balúovi, že má nejrychlejší nožku v okrese, tak odpoví, že to už dávno není pravda, ale já myslím, že je. Nejpohodovější bubeník s vlastním rozumem a citem pro bicí, kterej když dorazil na koncert, tak to vypadalo, že si jenom na chvilku odskočil jakoby od učení zapálit a pokecat, a ne odehrát dvouhodinovej koncert. Šel do každé plochy, jedinej člověk, u kterýho sem nemusel myslet na rytmus, zahrál na cokoliv, srdeční člověk.
Pak Bětka. Bětka je skvělá holka, ale nebavilo ji to s námi a vydržela zhruba měsíc. Těžký časy v kapele, jako když sháníte byt u nádraží za 4 litry se vším všudy, o kterej se nehodláte dělit. Žádnej bubeník na obzoru a stačila by i garsonka.
No nic, nějakej čas to trvalo a objevil se Ráchel. Dlóhy kudrnaty vlasiska, nebubeník. Ráchel rostl s náma. Skvělej člověk, ale jedinej bicmen, se kterým to nešlo. Nebudu rozebírat proč, nikdo mimo kapelu by tomu nerozuměl. Na jaře bez bicmena. Zkoušeli jsme PC bicí a všechno možný, ale bicmen je bicmen.
Nabídl se Radim z MYrkovy zahrádky. Že si ho jako budeme půjčovat a vracet na svoje místo. No, po 3 letech je i Ayahuasce (bývalá Zahrádka) jasné, jak to s tím půjčováním je.
Abych ten výčet našich spoluhráčů upřesnil, musím ještě doplnit 4 osoby. Lebduch na saxofon. 2 zkoušky a 1 koncert. Znělo to jako soundtrack z Lost Highway, jak to tam ten borec řeže do sága a do toho hlubokej bas. Problém byl v Lebduchovym časovým rozpoložení a taky že byl z Jesenicka. Bára na zpěv. Zpívala s náma nějakej ten pátek, tenkej hlásek v Čápech a Mrchožroutech, skvělá ženská, 2 měsíce zpět sem ji viděl někde na akci a vypadala ok. Pawlee. Pawlee je holka co zpívá s nějakou elektronikou, pro spousty lidí, napíše během zkoušky text a hned zazpívá. Profice, kliďaska. Antonín Mareš. My hráli, on četl. Nic jsme necvičili, nezkoušeli, jen spontánnost, která procházela námi. Dodnes z toho beru. Nejzvláštnější, nejen prolnutí minulosti a přítomnosti, ale hlavně lidí.
No a jinak spousty koncertů, které už dneska nikdo nespočítá, nahrávek rozkutálených všude po světě, dvě cédéčka ze studia, ukradené kytary, vypálené aparáty.
That´s all.
