Indiánská rezervace punk / Plzeň

Rum smutně pil pan ředitel,
já srkal černou kávu.
On dřevěný již jazyk měl,
a já měl těžkou hlavu.
Čas utíkal a utíkal,
a v rozespalé ticho
pan ředitel si naříkal,
že se mu ztrácí břicho.

A stěžoval si v slovech zlých
na nevděk obecenstva,
na tvrdá srdce hostinských,
na hlad a žízeň členstva.
„Nejlépe praštit uměním
a jíti oběsit se!“
Hleděla s porozuměním
naň první milovnice.

Ta pohled měla truchlivý,
do dálek roztoužený,
obličej dětský, bázlivý,
a sladké tělo ženy.
Když odešla, já za ní šel
ve sněhu po šlépěji.
Pojednou jsem se rozsmutněl
pro mladou krásu její.