Nekončící noc
mi bere dech.
Krade mi teplo
až ze dna plic.
Na každé ruce
mi visí tma
a táhne mě k zemi
...čím dál víc.
Uprostřed komory,
dvě hlavy holené,
ležíme v objetí,
v poloze schoulené.
Jsme ve tvých snech
o bezhvězdné obloze
o černých dnech
o kameni na noze
a nesmírné hloubce.
Kroutím se,
sloupce
bublin
mizí mými ústy.
Hustý vzduch polykám,
dávím se tmou.
Ty chceš jen
aby nás
pojala navždy svou mocí.
Bojím se spát.
Umřeme v noci.
Škubu se, napínám
každý sval na těle.
Z krku si strhávám
pařáty domnělé.
Vidíš jak trpím
a z laskavé starosti
mně držíš v objetí
v zoufalé slabosti.
Utíkám před smrtí,
tak jsi mně napadla,
ruce mně sevřely,
jak silná chapadla.
Rdousí a táhnou
až na samé dno
a nehodláš pustit,
vždyť je to jedno.
