Nad mořem se nese
žalostná zpráva,
v údolích doznívá.
Ozvěna truchlí
nad vyprahlou zemí
a v slzách ji zalévá.
V olivovém háji
ztichl ptačí křik
i skřípavý nářek vraní.
Tři hořká slova
nese v ladných skocích
stádo popelavých laní.
Bakchantky zabily Orfea!
Bakchantky zabily Orfea!
Bakchantky zabily Orfea!
Bakchantky zabily Orfea!
V náručí mi zhasla
jedna z modrých hvězd,
v rukou mi zemřela dívka.
Branou smrti prošla
tou nejkratší z cest.
K Hádu kráčí Euridika.
Ty jsi jedna z mála
a já jeden z mnoha,
který na kolena padá.
V podsvětí žebrák,
mlčícího boha
o milost pro mrtvou žádá.
Můžeš se navrátit do světla,
s Cháronem překonat věčný proud.
Jsi volná, jen já jsem zavázán
a nesmím se za tebou ohlédnout.
Jsi za mnou Euridiké?
Neslyším tvůj hlas.
Necítím tvůj dech.
Nedržím tvou ruku.
Jsi za mnou Euridiké?!
Euridiké!
V dálce se již mihotá světlo
a zničený Orfeus...
Se jedinkrát otáčí.
Rty stažené zoufalstvím,
zarudlé oči šeptají:
„Odpusť...“
Zazáří jediná slza.
„Vždycky jsem byla s tebou.“
Vztahuje přízračné prsty
a Orfea na tváři zebou.
Mezi své je chce chytit
a volá ji v bezmocném křiku.
Stíny je od sebe táhnou
a odnáší si Euridiku.
Sbohem...
Na povrch se vrátil
vyčerpaný tvor,
odděný v lidskou kůži.
V podsvětí nechal
svou životní lásku
a spolu s ní ztrápenou duši.
Po světě táhl,
hledal rychlou smrt,
jedinou cestu zpátky,
až konečně zemřel,
rukou divých žen,
narazil na bakchantky.
Bakchantky zabily Orfea!
Bakchantky zabily Orfea!
Bakchantky spasily Orfea!
Bakchantky spasily Orfea!
