Mlčící zdi v prázdném domě
drží tichou stráž,
nad zamrzlou vzpomínkou
na její sešlou tvář.
Přicházím k ní do pokoje
a ač jsem v domě sám,
našlapuji tiše,
abych nenarušil klam -
že neodešla, je tu se mnou,
mám ještě chvíli,
říct aspoň jedno milé slovo
a být na ní milý.
Cítím vůni starých leků
a usedlý prach,
jenž se vrstvil věky věků,
na rozbitých hodinách.
Naposled zkouším natáhnout perko
a s každým otočením vím,
že do hodin vkládám své poslední síly,
až usnu, víc se nevzbudím.
Zhasínám poslední světlo
a tma i s tichem spí.
Z bdělého smutku si jedinkrát šeptám,
že mi vlastně nechybí.
Objímá mne provždy noc,
v posledku cítím u dveří stín.
Přišla si pro mne,
slyším ji ťukat...
Ne.
To jde jen tikot od hodin.
...
Snažím se spravit stroj strážící čas.
