WCHKI Muž, 44 let / MOTOFOKOVO

Stalo se to docela nedávno... obestřen mlhou, obestřen mořem pochyb v sebe sama, obestřen strachem a neschopen podívat se na budoucnost, procházel jsem odlehlým koutem tohohle smutnýho města. Z okapů crčely dozvuky nedávného jarního deště, louže v děravé silnici čvachtaly a máčely moje nohavice. Byla už tma, i když nijak pozdě a na tu roční dobu bylo docela teplo. Jako poslední měsíce pořád, měl jsem hlavu skloněnou, pozoroval kam došlapují špičky mých bot a snažil se nemyslet na hučení v hlavě. Vše bylo tak stejné, tak samozřejmé, tak temné. Stále se opakující stav mě unavoval. Unavoval k smrti.
Nevěda proč, zahl jsem do postranní uličky, vyhnul se popelnici, vyplašil párek krys dojídajících smradlavý odpad z čínské restaurace a lhostejně vykročil do tmy. Měla to být zkratka? Možná... vlastně ani nevím.

Ten divný pocit přišel rychle. Ne, že by mi to vadilo, byl to alespoň nějaký pocit a těch se mi poslední dobou moc nedostávalo, ale..... Chvíli po tom, co jsem zvláštně znervózněl jsem zaslechl zašumění křídel a ucítil poryv větru na zátylku... to by se snad mohlo zdát být v pořádku. Divné na tom bylo, že to nebyl pohyb hodný vrabce, vrány nebo nějaké vodní havěti. Nad hlavou mi proletělo něco obrovského a velikou rychlostí. Než jsem stačil obrátit hlavu nad sebe, zůstala ve vzduchu jen sotva znatelná šmouha a všude okolo dopadala na zem podivná, mně neznámá, ale velice příjemná vůně.

Chvíli jsem stál a překvapeně zíral nad sebe, ale kromě těžkých dubnových mraků se na nebi odrážel jen lehký červený odraz metropole. Uběhlo pár vteřin a opět mne donutilo cosi zpozornět. Kdesi ve tmě před sebou jsem zaslechl zvuky skřípajícího plechu, nárazu, rozsypaných odpadků a tříštícího se skla. To úplně nepasovalo do dnešního scénáře, psaného bloudícímu zoufalci na míru. Před očima se mi objevil obraz party násilníků, kteří si podávají nějakého osamělého zástupce etnické menšiny. Nasadil jsem si kapuci na hlavu, zkřížil ruce na prsou a vyrazil vpřed. Očima jsem propichoval chuchvalce páry, valící se z kanálů a snažil se  být tichý a řekněme nenápadný. Stačilo pár kroků a dorazil jsem na místo, které bylo evidentně zdrojem všeho hluku. Rozkopaná hromada popelnic, rozbité sklo a vůbec nepořádek byl přes celou šířku uličky. S obavami jsem prošel okolo a snažil se zrychlit krok. Nikde nikdo nebyl a byl bych rád, aby to tak zůstalo. Skoro jsem běžel, ale po pár krocích jsem málem umřel leknutím.
„Počkej“ ozvalo se mi za zády. To, že někdo něco takového řekl není až tak zvláštní, zvláštní je to, že to byl nejpodivnější hlas, který jsem kdy slyšel a úplně nejvíc mě zarazilo, že to byl hlas podobný ženskému. Klid a naléhavost hlasu mě přinutila zastavit doslova na místě. Už tak zrychlený dech ještě zvýšil tempo a já stál jak opařený.
 „Kdo jsi?“ vyhrkl jsem ze sebe.
„Ty nevíš?“ zaslechl jsem těsně za sebou, což mělo za následek roztřesení veškerých končetin, co mi do té doby zůstaly v klidu.
„Nevím“….
„Já myslím, že víš…“ zašeptala mi do ucha a já cítil její dech, „A víš to moc dobře. Už dlouho na mě čekáš.“
Všude kolem se vznášela ona podivná vůně.
„Otoč se“, přikázala sice milým, přesto hlasem, který nesnese odporu. Moje tělo se samo od sebe začalo otáčet  a já věděl, že s tím stejně nic udělat nemohu. Zavřel jsem strachy oči a dokončil otočku čelem vzad.
„Proč neotevřeš oči, Jakube?“ zeptala se. Z tónu zmizela veškerá přísnost, naopak se objevila něha a celé to znělo skoro jako prosba. Sice jsem měl tentokrát na výběr, ale začala ve mně z ničeho nic narůstat silná touha vidět  Ji. Během zlomku vteřiny ta touha přerostla v posedlost a posedlost v zoufalý chtíč a já otevřel oči dokořán.

Teď tu sedím a píšu a snažím se už potisicí napsat, co jsem té noci uviděl. Bohužel to dost dobře nejde. Na zemi neexistují slova, kterými bych Ji mohl popsat. Vnímejte prosím co se děje okolo vás. Ne všem se povede, aby Ji potkali, ne všichni mají to štěstí prolomit svoji uzavřenost a zahlédnout alespoň na okamžik její tělo a tvář...ucítit její vůni. V tuhle chvíli můžu napsat jedinou věc... když se vám to podaří, nebojte se... nebojte se až potkáte toho SVÉHO anděla.