TrubkaaZuu 34 let / Čermná nad Orlicí / Olomouc

Singl Anděl od interpreta se zvláštním pseudonymem Xindl X se objevil v českých rádiích již minulé léto. Přestože tento styl hudby obyčejně hitparády neokupuje příliš dlouho, Anděl vydržel a Xindl X má se svými koncerty vcelku nabitý program. V pondělí 1. března dorazil i do U-klubu v Olomouci a my jsme nemohli propásnout možnost vyzpovídat jej. Report z koncertu od kolegyně Radky čtěte zde.

Co říkáš na to, že po celém parketu byly rozestavěné židle?
Přišlo mi to super, protože když to byl takovej komorní koncert, ne s kapelou, ale jenom takhle s kytarou a s basou, tak to bylo spíš o těch textech a o těch písničkách. I když jsem se toho nejdřív bál, tak to bylo nasazený spíš tak, aby to lidi dostalo do tý atmosféry, že spíš poslouchají opravdu ty texty a vnímají víc ty písničky. Že to nebyla nějaká diskotéka, kam si lidi přijdou zablbnout, ale opravdu šlo o tu muziku o ty texty a myslím, že atmosféra ve finále byla dost dobrá.

Nepřišlo Ti trochu demotivující hrát před sedícím publikem? Že ze sebe nechceš dostat to nejlepší?
Čoveče, to ne. Je to spíš jinej způsob hraní, kdy člověk jede míň na tu první signální a víc jde po tom významu.

Takže koncert hodnotíš celkově jako pozitivní?
Myslím, že to bylo super. Tady v Olomouci se hraje vždycky dobře. Zatím jsme tady měli 3 koncerty a všechny byly dobrý.

Jak se Ti líbí v Olomouci?
Jako stěhovat se sem nebudu, ale je to tady dost dobrý.

Máš nějakou favoritku mezi svými písničkami, které jsi dnes hrál?
Mám nějaký favoritky. Hodně mám rád Hollywood, hodně mám rád Chemii, kterou jsme teď hodně předělali na tu desku, a těším se, až ji budem hrát v tý nový formě, protože ta stará už mě tolik nebaví, protože vím, že ta nová je o hodně lepší, ale zatím nevíme jak to udělat, abychom ji byli schopni zahrát živě, po tom, co ji máme na desce se samplama, klavírem a smyčcovým kvartetem.

V klipech i na fotkách, Tě často vidíme v chirurgických rukavicích s makrelou v ruce. Co to má znamenat?
To je odkaz k původní křesťanský symbolice, kde ryba je znamení Ježíše Krista, a zároveň je to symbol nějakýho živýho tvora, kterýho lidi dneska maj potřebu zabalit do plastu, unifikovat do škatulky, opatřený razítkem a i tak se bojí kontaktu natolik, že ho berou přes ty chirurgický rukavice. Takže je to vlastně symbol nějaký dnešní doby, která ty původní hodnoty zaškatulkovává, zabalí je a chrání se před nima, potom ten kontakt mezi lidma je hrozně úzkej.

V minulosti jsi hrál s kapelami Já a brácha a Jupí tralala, proč už s nimi nehraješ?
To není úplně pravda, pod názvem Jupí tralala jsme hráli už ve skoro stejný sestavě jako hrajem teď, když hrajem s kapelou, akorát tam ještě nebyl basista, ale v podstatě se tehdy jenom změnil název na Xindl X. A pak se to tak jako změnilo, že Xindl X přestala být kapela, že Xindl X jsem začal být já a kapela.

Vidíš nějaké výhody nebo naopak nevýhody v sólové dráze?
Vidím velký výhody v tom, že kapela se těžko prodává. Když kapela tvoří jako kapela, tak je to něco jinýho, ale stejně u nás to je tak, že ty písničky stejně všechny píšu já. Teda ne, že by kluci nechtěli, ale já si do toho prostě nenechám od nikoho moc mluvit. A že prostě vystupuju za sebe, tím pádem když dávám rozhovory, tak je taky lepší dávat je sám za sebe a prezentovat to všechno přes tu jednu osobu, přes to, že jsem třeba nějakej člověk, co chce, a snad i má lidem co říct. A ne že jsme jako nějaká rozjuchaná partička.

Při pohledu na tvůj tourplan je vidět, že máš na léto naplánováno spoustu festivalů. Vyhovují Ti víc, nebo máš radši sólové koncerty?
Jak kdy. Ono je dobrý, že ty hraní jsou různý, jinak by se z toho člověk asi trošku zvencnul, kdyby měl hrát furt stejný typy koncertů, proto je dobrý, že občas hraju sám, občas hraju s kapelou, občas hraju kratší koncerty, občas hraju delší sety, občas je to venku, občas je to vevnitř a střídají se i ty publika. Kdyby to mělo bejt všechno stejný, tak rozhodně těch koncertů nemůžu hrát tolik, protože by mi z toho asi hráblo.

Spousta lidí tě označuje jako folkovýho muzikanta. Cítíš se líp před „liščíma ohonama“ (jak nazval Xavier Baumaxa folkové publikum) nebo na rockovém festivalu?
Mě na tom nejvíc baví to, že ty publika jsou různý. Že jeden den jdem hrát jako před Kryštofy pro osm tisíc lidí, druhej den pro padesát lidí v nějakým klubíku jenom s kytarou a jsou to úplně diametrálně odlišný koncerty, diametrálně jiná komunikace s publikem. Mě trošku děsí ta představa toho, že by to byl furt ten stereotyp, bylo to pokaždý to stejný a že bych začal mít ty naučený chorošky, kdy, jak, co po jaký písničce řeknu. I takhle to občas je, že hraju stejnej playlist, nebo občas jako říkám stejný hlášky mezi písničkama a pak jsem za to na sebe nasranej, že vlastně tím, že člověk má ty věci naučený, tak už trošku odstraňuje ten prvek dobrodružství pro sebe a už to není taková zábava.

Dokážeš si představit, že by byla hudba tvoje jediné zaměstnání?
Hudba je moje jediný zaměstnání.

A co psaní scénářů?
To je koníček, tím se živit nedá.

A hudbou se živit dá?
V pohodě.

Změnilo Ti nějak život, když se tvoje písničky začaly hrát v rádiu?
Já to neberu jako nějakou kontinuální změnu, ono těch kroků k většímu, řekněme úspěchu, v uvozovkách, bylo víc. Tohle byl jen jeden z těch kroků, i když teda asi ten největší a změnil mi život asi v tom, že už nastal ten zlom, kdy jsem se tou hudbou mohl začít naplno živit a mohl jsem si přestat půjčovat peníze od rodičů a tak. I když toho dost tou muzikou vydělám, skoro všechno vrážím zpátky, protože nejsem pod velkým labelem a vydávání i točení desek si platím sám, klipy si platím sám, takže jsem vlastně na jednu stranu umělec a na druhou podnikatel, kterej obchoduje sám se sebou.

Myslíš, že to je lepší, dělat si všechno sám, než být pod křídly labelu?
Jsou lidi, kterým to asi vyhovovalo, ale já si obecně nerad nechávám do něčeho mluvit a rád jsem vlastním pánem, takže pro mě to je asi jediná cesta. Myslím, že bych pod nějakým velkým labelem nevydržel.

Můžeš nám říct něco víc o knize Bruno v hlavě, kterou jsi nedávno vydal?
Je to knížka, kterou jsem napsal nějaký 4 roky zpátky. Tehdy jsme se setkali se slovenskou výtvarnicí Monikou Šimkovičovou, ona mi dávala číst nějakou svoji povídku, nebo respektive ona říkala, že to je román. A já jsem říkal jé, to je zajímavý, ty tady zkoumáš stejný téma, jako já v jedný povídce, co jsem napsal tak tejden zpátky a nějak jsme se o tom bavili. A mě přišlo, že v její povídce je zárodek na spoustu věcí, se kterýma by se dalo a mělo pracovat, a že by bylo dobrý, kdyby se ta její hrdinka postupně proměnila v tu moji hrdinku, jak přistupuje k tý problematice, kterou nechci říkat, abych neprozradil něco, co člověk odhalí třeba až ve třetině knížky. No to ne, to trošku dřív, ale stejně nechci moc prozrazovat. Takže jsme si tehdy udělali takovej bodovej scénář a rozdělili jsme si kdo bude potom psát jakou kapitolu. A pak jsem ještě přepisoval ty její, aby to mělo jednotnej jazyk a Monika zase překládala do slovenštiny ty pasáže, který jsou česky. A jak je psaný na stránkách vydavatelství, je to o hrdince, který se během jedinýho dne vlastně změní celej život, s tím, že přijde o svýho manžela i o iluzi o jejich vztahu. A navíc zjistí, že už jí na tomhle světě nezbejvá moc času a ten čas co tady musí strávit, musí strávit ve společnosti Bruna, což nebudu zatím prozrazovat ,kdo je. Ale myslím, že to je docela zajímavá postava, která se v český literatuře moc neobjevila. Zatím nevim, že by vůbec někdo takovouhle postavu měl.

Když jsem dneska telefonoval s maminkou a říkal jí, že s Tebou budu dělat rozhovor, říkala, ať se zeptám, proč jsi tak zvláštní. Jak na Tvoji muziku nahlíží starší generace?
Myslím, že úplně v pohodě, já jsem do těch folkových soutěží šel trošku jako že z provokace, ale pak mi došlo, že jsem prostě takovej ten folkař, akorát, že dobrej na rozdíl od tý většiny, co hraje teďka. Jako spousta těch lidí na folkový scéně je dobrejch, ale trošku jenom vařej z toho, co už před dvaceti lety zavařili Nohavica s Plíhalem a nevnášej tam nic novýho, nic současnýho. Spíš teda mluvím o textech, o muzice se nebavím. Tam je spousta dobrejch muzikantů. Já se pokouším nějak aktuálně reflektovat dnešní dobu, což vlastně původně bylo typický pro folkaře a pro autory protest songů. A ta starší folková generace si tady to ještě pamatuje, takže pro ně to je vlastně přirozenější, než pro tu mladší generaci. Spíš naopak ta mladší generace čeká, že ta starší generace mě bude odsuzovat, ale ono to tak není.

Nedávno jsi vydal album Návod ke čtení manuálu, které je plné (jak už jsi v pár rozhovorech uvedl) auto-protest-songů. Máš jich v zásobě dost i pro další album, nebo můžeme očekávat nějakou stylovou změnu?
Já si myslím, že pořád to budou auto-protest-songy, nebo aspoň v tý době, kdy jsem je psal, tak to ještě byly auto-protest-songy. Já se pokoušim trošku ten svůj život měnit, takže to spíš budou protest songy proti těm jiným lidem z mý generace, ale myslím, že stylově to sedí v mantinelech. Ale pokouším se trošku rozšiřovat ty témata, ať už rozšiřovat mantinely, ať už měnit témata v textech nebo i hudební žánry, takže myslím, že ta deska bude pestřejší nejen po textový, ale i po hudební stránce. Ale myslím, že to bude pořád dostatečně „Xindlovský“, aby lidi poznali, že to jsem furt já.

Takže teď máš v plánu ještě dlouhou hudební kariéru? Neuvažuješ někdy o tom, že založíš rodinu a budeš vychovávat malý Xindlíky?
Já myslím, že si to vůbec neodporuje. Já jsem schopnej stíhat poměrně dost věcí najednou. Myslím, že když si člověk myslí, že má moc koncertů, tak by měl ten počet zdvojnásobit a pak zjistí, že ho to spíš nabíjí, než vybíjí a s tou rodinou to je podobný, podle mě. Když máš do čeho investovat a vrací se ti to zpátky, tak když tím trávíš hodně času, hodně práce a když si řekneš, že tě to víc nabíjí, než vybíjí.

A na závěr: Chceš vzkázat něco lidem, kteří přišli dneska na koncert?
Já myslím, že ne, že všechno, co chci vzkazovat, dostanu do těch textů.

Autor: Zuzana Langrová, Jiří Masojídek.. originál tady:

http://portal.upmedia.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=658:xindl-x-festival-nebo-koncert-vsed-oboji-ma-svj-pvab&catid=37:kultura&Itemid=62

Na koncertu, který se odehrál 18. února v S-klubu, jste mohli kromě jiných zaslechnout i kapelu No Distance Paradise. A protože jejich hudba zněla více než dobře, rozhodla jsem se domluvit si s kluky rozhovor.

Na obrázku: Kapela No Distance Paradise, nahoře zpěvák Máca, kytarista M. K., basák Miši. Dole kytarista Koubitch a bubeník Metal.

Zpěvák Máca mě a fotografa Jirku vyzvedl na tramvajové zastávce, aby nás zavedl do budovy bývalé továrny, kde kapela zkouší. Sedíme ve zkušebně jako vystřižené z amerického filmu. Malá místnost, obložená koberci od podlahy až po strop, dvě pohovky, aparatura kam oko dohlédne a pro dokreslení atmosféry nepostradatelné prázdné lahve na každém rohu. Kluci se tváří relaxovaně, ale je znát, že trochu nervózní jsou. Zatímco Jirka fotí, já začínám rozhovor a doufám, že se členové kapely po chvilce trochu uvolní.

Představte si, že Vás vůbec neznám, nic o Vás nevím, nikdy jsem Vás neslyšela hrát. Jak byste se mi jako kapela představili?
M. K.: Představil bych nás jako mladou, pětičlennou, chlapeckou kapelu, vesměs kytarová záležitost, čerpáme z garážového rocku a popu, brit-pop, spíš zahraniční kapely, než domácí scéna.
Máca: Máme vlastní tvorbu.
M. K.: Vlastní tvorba, to je důležitý.

Takže si sami skládáte hudbu, i píšete texty?
M. K.: Hudbu dělám hlavně já, teď začal i Máca a jinak text dělá jenom Máca. Zatím. Ale za chvilku mu do toho vlezu.

Kde čerpáte inspiraci pro svoje skladby?
Máca: Ze života normálně, ne asi hlavně, Marťo?
M. K.: No všude kolem nás, tak jako.

Ze života? Třeba I´m a hero?
/smích/
M. K.: Jo, určitě se to tam promítá, jsem si říkal. /na Mácu:/ Tobě, ty doktůrku. /smích/
Máca: Nevím co na to říct, ta písnička má hlubší smysl, je to takovej paradox, je dvojsmyslná.

A co Váš název? No Distance Paradise – má také nějaký hlubší smysl?
Máca: To určitě, myslím si, že to znamená, že je nám spolu dobře, že to je prostě kousek do totální pohody pro nás, kousek do ráje. To je přehnaný, ale ten název vznikl z toho, že nás pět se prostě spolu cítilo dobře a hrálo se nám fajn a chtěli jsme, aby se to promítlo i v názvu. Aby to bylo pozitivní. Je snad dobře zapamatovatelný. Zvláštní. Někdo by řekl, že to je gramaticky špatně. Teď jsem to probíral s rodilým mluvčím a říkal, že ten název je skvělej, co se týče gramatiky.
/souhlasné, spokojené kývání/

Na svých stránkách uvádíte, že jste vznikli v květnu 2008, ale na hudebním serveru bandzone.cz je, že jste vznikli v srpnu 2007, tak jak to tedy je?
Miši: Ono je to takhle. Abych to uvedl na pravou míru. Tak, jak to vidím já. My jsme se dali dohromady v tom srpnu 2007, ale v podstatě vlastní tvorbu jsme si začali publikovat až v tom květnu 2008. Není to tak?
M. K: Je to tak.
Máca: Rozhodně.
M. K.: Protože to jsme hráli jenom nějaký plesovky a to byly většinou jenom převzatý písničky.
Koubitch: Covery.

Koho jste coverovali?
Koubitch: Všechno možný.
M.K.: Koho se dalo. Arctic Monkies, Redhoty, Placebo,
Koubitch: Ještě Razorlight.
Máca: Teď asi Mando Diao.
Máca: Ale už bych to nedělal.
M. K.: Ne?
Metal: Výjmečně
Miši: Když máš nějakej větší koncert, tak je to lepší.

Lehká počáteční nervozita opadla, kluci se rozpovídali jeden přes druhého. Je vidět, že v otázce coverů se jejich názory rozcházejí. Moc se v tom chaosu neorientuji. Máca, který se „coverové“ slovní přestřelky neúčastní, mi radí: „Kdyžtak jim normálně skákej do řeči a utni je, jo?“ Ale než jsem to stihla udělat, už si to vyjasnili. Můžeme pokračovat.

Ovlivňují Vás nějak některé z uvedených skupin? Koho považujete za svůj hudební vzor?
M.K.: Svůj vzor bych si asi nedovolil ani coverovat.

A to je kdo?
M.K.: Tak kytarista z těch současnejch by byl asi Jack White, to kluci určitě ví.
Kluci souhlasně kývají, takže nejspíš vědí.
Máca: Já pocházím možná z takovýho středního proudu, mě se hrozně líbí U2 a Coldplay. A možná právě proto, že ty styly se tak trochu rozchází, že Marťa třeba poslouchá rock&roll a trošku tvrdší věci, hlavně na tom vyrůstal, to stejný Metal, podle toho taky ta přezdívka. Tak proto hrajem, to co hrajem. Někdo z nás poslouchá indie, někdo metal a to co z toho vyleze, jsou No Distance Paradise.

Takže Metalova přezdívka vznikla díky jeho hudebnímu vkusu?
Máca: Ta vznikla, když k nám Mety přišel, bylo mu tehdy šestnáct nebo sedmnáct, Mety?
Metal: Tyjo, já už ani nevim.
Miši: Myslim, spíš patnáct.
M. K.: Šestnáct, možná patnáct.
Koubitch: Spíš patnáct. /smích/
Máca: A byl to takovej mladej vyjukanej týpeček a poslouchal tehdy úplný brutality.
Metal: Ne, to ne.
Miši: Slipknoti, prostě metalový věci.
Máca: Hrozně brutální věci.
Metal: To je klasika.
Máca: A od té doby mu říkáme Metal.
Miši: Pak hlavně přišel jeho brácha a řekl, že jestli s náma chce hrát, tak mu budeme muset říkat Metal.
Metal: To říkal? To si s ním ještě vyřídim.
Koubitch: Tvrdej brácha.

Teď plánujete vydat EP. Řeknete mi o něm něco víc? Co se od něj dá očekávat?
Máca: To bychom rozhodně chtěli. Chtěli bychom nahrát čtyři věci. Byly by to asi ty poslední věci, který jsme udělali.
M. K.: Nová tvorba.
Máca: Udělali bysme to asi ve studiu Sound of inovation Franty Petříka a režíroval by to a nahrával Pavel Kunšar. Mělo by to být hotový asi tak někdy do půlky dubna. Doufám. Jestli to půjde všechno dobře.
M. K.: Tak brzo jsme to plánovali?
Koubitch: Určitě
Máca: Tak já doufám, že by to mohlo být.
Metal: Tak to je otázka týdne, že jo.
Miši: Když to půjde, tak jo.
Máca: To je třeba víkend, nahrát takový čtyři písničky. Když jsou finance, tak v tom není problém.

Plánujete křest?
Máca: Křest toho EPčka? To nevím. Já si myslím, že dneska už to ani není zas tak velká událost. Dneska už takový EP může vydat jakákoliv kapela.
M. K.: To necháme až na CD.
Máca: Právě. Taky si myslím.

Takže plánujete časem vydat CD?
Máca: Tak to bysme rozhodně chtěli.

Do jak vzdálené budoucnosti to zhruba vidíte?
Miši: Hned jak se mi na účtu sejde čtyřicet tisíc, tak můžem.
Máca: Takže 25 let. /smích/
Miši: Ty hajzle! /smích/
Metal: Takže reálně co?
Máca: Reálně třeba rok, dva roky, záleží prostě jak nám to půjde a asi to nemá cenu uspěchat.
Miši: Spíš si myslím, že ani nejde o ty peníze, ale bude spíš záležet na tom, abychom vešli v povědomí a aby se nás někdo ujal.
Máca: Myslíš třeba nějakou agenturu?
Miši: Ani ne agenturu, jako spíš bych preferoval nějakého sponzora. Ne agenturu, která to zaplatí celý a pak si bude účtovat ze všeho a bude nám režírovat další dva, tři roky.

Takže do budoucna chcete zůstat u klubové scény, nebo sníte o tom, že jednou budete vyprodávat koncertní haly a budete se hudbou živit?
M. K.: Já bych to viděl na kluby a fesťáky.
Máca: Rozhodně.
Miši: Já bych třeba ani nechtěl hrát v těch halách, mě to asi neláká. To si radši zahraju v nadupaným klubu.
Máca: Je problém, aby na takovou kapelu jako jsme my, přišla plná hala, to bysme museli bejt mooc dobří a bůh ví, jestli to někdy nastane, taková situace.
Metal: To jo, no.

Co z dosavadních koncertů považujete za největší úspěch? Koncertovali jste s někým známým?
M.K.: Třeba s Clou, Dorian Gray´s Prostitutes, Nicelandem.
Koubitch: A s Fake Tapes
Máca: S Fake Tapes, který jsou teď docela rozjetý. Hráli jsme v Praze v Rock Café, což je dobrý. Myslím si, že není moc klubů, kam se taková kapela, jako jsme my, může dál dostat. Hráli jsme tam loni v zimě, což byl docela úspěch, protože to bylo asi po roce, co jsme hráli, necelém.

Co říkáte na Váš koncert v S-klubu minulý čtvrtek?
Máca: To bylo skvělý. Přišlo strašně moc lidí. Myslím si, že co je pro takovou kapelu, jako jsme my, nejvíc super, když na domácí scéně na ni přijde tolik lidí. Nevím, na kterou kapelu chodí tolik lidí, jako na nás teď ve čtvrtek. To bylo taky díky tomu, že tam byly další tři skvělý kapely. Ale na ten čtvrtek jsem jako rozhodně pyšnej.  A ještě bych chtěl říct, že to celý organizoval Miši, Honza Mišák a že to bylo pod jeho záštitou a aspoň bych mu chtěl takhle jako mediálně poděkovat.

Kde Vás můžeme v nejbližší době znovu vidět?
Máca: 27. 3. Budeme hrát v Praze. V Chapeau Rouge.

Máte v plánu nějaké festivaly, něco místního, nebo i jinde?
M. K.: Měl by být Beerfest.
Máca: A dokonce budem hrát i v dobrej čas, pořádá to kamarád a mluvil o tom, že bysme měli hrát po Kryštofech.
Miši: Dneska to s ním jdem domluvit.
Máca: Chtěli bysme všechno co půjde, ale to je těžký. Nás nemůžeš dát někam jako headlinery, když nás nikdo nezná. A taky zvážit, jestli má cenu hrát někde ve 12, je otázka jak moc velkej to má smysl. Pro nás je pořád daleko perspektivnější klubová scéna. To je hrozně těžký, tady v Olomouci. Když seš třeba trochu profláklej, tak je to o něčem jiným.

Šli byste do nějaké soutěže ala SuperStar, za cenu toho, že byste se mohli proslavit?
Máca: To ne. SuperStar ne. Do soutěže jako je Coca Cola Popstar určitě, ale to je strašně těžký. Obrovská konkurence. Nemám rád SuperStar, ale třeba Martin Chodúr se mi líbil.

Teď jedna otázka pro Mácu. Kvůli kapele ses vzdal sportu, nelituješ toho někdy?
Máca: Ono to bylo tak všechno se vším. Asi už jsem v tom sportu neviděl takový progres, takže jsem se na to vykašlal. Nedalo se to stíhat v kombinaci se školou.
Miši: On byl dobrej ve všem, ale teď si vybral něco jinýho.

Takže nelituješ?
Máca: Ne nelituju, mě mrzí, že jsem s muzikou nezačal dřív.

Když jsi zmínil školu, tak se Vás zeptám - co studujete?
Máca: Lékařskou fakultu v Olomouci.
Metal: Já studuju střední odbornou školu, hotelnictví a turismus v Uničově.
Miši: Já mezinárodní vztahy v Brně na Masárně.
Koubitch: Já teďka valím nástavbu podnikání.
M. K.: A já jsem druhým rokem na hudební vědě, tady na UP.

Chtěli byste na konec něco vzkázat fanouškům?
M. K.: Ať chodí, ať chodí.
Máca: Ať nám pořád drží palce, prostě ať nám fandí.
Miši: Ať se těší na CD.
Koubitch: Ať jich je čím dál víc.
Miši: A koupí si trička.
/smích/

Kluci v sobě pravé muzikanty nezapřou. Jen co skončíme, berou do rukou nástroje (kromě M.K., ten si brnkal na kytaru už v průběhu rozhovoru) a rozjíždějí půlhodinovou směs vlastní tvorby a klasického jamování. Je vidět, že si rozumí a zkoušku neberou jako nepříjemnou rutinu, ale jako setkání dobrých kamarádů, které společné hraní prostě baví.

Autor: Zuzana Langrová, Jiří Masojídek.. originál tady: http://portal.upmedia.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=646:kapela-no-distance-paradise-radi-nadupany-klub-ne-koncertni-halu&catid=37:kultura&Itemid=62

V pátek 9. 4. zavítala do Olomouce v rámci tour Hledá se žena rocková skupina Mandrage společně s pop-punkovou kapelou Rybičky 48. Bezmála sto sedmdesát lidí si nenechalo koncert ujít a rozhodně nemohli litovat.

Celá akce začala chvíli po osmé hodině s prvními tóny písní mladé punk rockové skupiny Neřeš. Pětičlenná opatovická banda rozehřála publikum do správné taneční nálady a připravila tak výbornou atmosféru pro příchod kutnohorské pop-punkové formace Rybičky 48. Rybičky předvědly energickou show plnou překvapení, zahráli jak písně z aktuální desky Viva la Revolución, tak starší kousky. Svérázné vystoupení Rybiček oživili také členové skupiny Mandrage, kteří co chvíli vběhli na scénu, zpívali společně s vokalistou Jakubem, popřípadě i bez něj, nebo se projížděli po pódiu v nákupním vozíku.

Téměř hodinu a půl pop-punkového nářezu zakončil bubeník Ondra raperským vystoupením. Zatímco na jeho místo za bicími se posadil frontman kapely Jakub Ryba, on se chopil mikrofonu. Křoví mu opět dělali dva členové skupiny Mandrage, kteří skákali do rytmu a točili nad hlavou ručníky. V závěru jeden z nich vyskočil rapujícímu Ondrovi na záda, ten se ale tvářil, jako by si toho ani nevšiml a svoje vystoupení dotáhl do konce s veškerou noblesou. Jeho show slavila obrovský úspěch. Po odchodu Rybiček ze scény se fanoušci hlasitě dožadovali přídavku. Místo obvyklého „ještě jednu“ skandovalo neskromné olomoucké publikum „ještě dvě, ještě dvě“. Rybičky se nenechaly dlouho prosit, vrátili se na pódium a přidaly nadšenému davu další dva songy.

Po krátké pauze nastoupila na pódium Plzeňská rocková partička Mandrage, která se do širšího povědomí dostala především díky singlu Hledá se žena, a odstartovala další hodinu a půl rockové smršti. K fanouškům okupujícím první řady se přidali také členové kapely Rybičky 48 a společně s nimi tančili na písně jako Kapky proti slzám, Už mě víckrát neuvidíš a zmiňovaný hit Hledá se žena. Stejně jako Rybičky 48, tak i kapela Mandrage se dočkala divokých ovací a žádosti o přídavek. Toho se jim dostalo v podobě  dalších tří písní. Poslední aplaus se S-klubem rozlehl půl hodiny po půlnoci.

Bezprostředně po koncertě se členové obou kapel přesunuli k baru, kde si povídali se svými fanoušky, nechávali se s nimi fotit a také rozdali pěknou řádku podpisů na nejrůznější části těla.

Autor: Zuzana Langrová (já) :) originál najdete tady: http://portal.upmedia.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=727:mandrage-a-rybiky-48-zahrali-v-s-klubu&catid=37:kultura&Itemid=62