V pátek jsem se byl U Váchy (Liberec) podívat na tři kapely. Ikaros, Superhero Killers (ShK) a Wet Paint. Vstupné bylo velice příjemné výše, tak snad každý z hudebníků dostal aspoň cesťák :). Na koncertě jsem byl za sebe sám, neboť polovina slíbivších
účast je nemocná, polovina je líná a podíl, který zbyde na statistickou chybu, je na školení alias team buildingu alias privátní kalbě někde jinde.
Straight up to the Sun by Ikaros
Osamělé sezení na lavici - s pivem na dosah pravé ruky - mělo ale jednu výhodu. Nikdo mi do poslechu nekecal, a já se tak mohl dobrovolně rozhodnout, co mi stojí za to slyšet, a před čím zavřu uši. První byl či byli slyšet Ikaros.
Nutno přiznat, že jsem je stihnul jen tak tak, na jejich první kousek si proto moc nevzpomínám. Z toho, co si pamatuju, ale vím, že hráli dobře. A nejen to - co mi u ostatních kapel malilinko chybělo, byla snaha pobavit publikum tu lechtivým žertíkem,
tu absurdní situací, zkrátka dát mozku posluchačovu na minutku dvě odpočinout od libozvučných tónů. Je pak samozřejmě otázkou, zda tato intermezza nekryjí hudební nedostatečnost, ale u synů a dcery Daidalových (jedny klávesy se zpěvem večer chyběly) nezdá
se to být onen případ. Promlouvat k relativně početnému publiku asi umí Ikaros dobře; asi, protože v hospodě Váchově je zvuk spíše ozvěnou a zvukař zde není ani na plný, ani na částečný úvazek zaměstnán.
Všichni pracují, málokdo je slyšet
Tím se dostávám k nosné lince celého večera, kterou je právě zvuk. Celý večer byl pro mě tak trochu nezřetelný, což jsem ponejprv kladl za vinu množství vypitého piva, ale dva tři kousky přecijen vydržím, inu, zavrhnul jsem tu verzi a musel smutně
přijmout fakt, že bez zvukových zkoušek se Vácha rozeznít asi nedá. Jednou jsem marně hledal kytaru, jednou jsem podezíral zpěváka, že zapomněl text. A proto jsem začal nabývat dojmu, že kapelou, kvůli které jsem vlastně vůbec přišel, budu zklamán a
přestanu život mít rád, jakož i drobné radosti jeho ;).
Erna is a Superhero. Your Killers.
A pak to začlo. Nedřív nezbytná kakofonie dechů, zkusmé údery paliček, kytarové kousky vytržené z kontextu; osobně tuhle fázi považuju za velmi důležitou, snad pro jistou podobnost s orchestrem, kdy se už už zvedá opona a vzápětí na jeviště vplouvá
baletka křehkých proporcí srážena na kolena mohutnými údery orchestrálního tělesa.
Pravda, tenhle liberecký trojkoncert žádnou profesionální balerínu nehostil, tím méně pak ji mohli doprovodit samotní ShK, nicméně vteřiny po utichnutí testovacích zvuků zalily sál kolejního výčepu rytmy hudebního nebe. Martina Bártová, přeshraniční
sousedé by řekli die Funksängerin či snad Diva, za kterou zněly akordy symfonických rozměrů tvořené sedmi dalšími členy interkrajské kapely, dávala svým hlasem po celý koncert publiku najevo, že tančila-li by ten večer tak, jako zpívá, byla by na konci
každé performance zalita květinami, od méně uvážlivých a dynamiky těles neznalých též těžkými bonboniérami Merci (ony totiž sice velmi dobře plachtí - dolétnou tedy na jeviště, ale člověk přecijen těžko sleduje a uhýbá před projektily blížícími se z
několika různých stran; proto bych osobně raději jen ty pugéty). Je to však trochu nespravedlivé, toto přirovnání, neboť člověk sice podvědomě staví do čela kapely zvěváka, ale ten by sám jistě takový dojem neudělal.
Tak tedy - službukonající výčepní mi u mého čtvrtého piva s jiskřícíma očima sdělil, že "sou fakt dobrý, co" a "neznáš je, jak se jmenujou". Seznámil jsem ho tedy s původní i současnou sestavou ShK, načež si uklidil kasírtašku a odebral se skotačit na
parket. Nemluví to snad samo za sebe? Ležérní, ale technická basa, přesné a zvučné bicí, kytara vyčnívající právě v těch momentech, kdy je třeba, a dechy? Jakousi popraskanou glazurou byl absentující tenorový saxofon (přeji brzké uzdravení), ale sluch
hudebníkův si do dvou brilantníchch saxofonů a jedné precizní, až virtuozně podané flétny dokáže chybějící tóny domyslet. To bylo bohužel nutné i u kláves, ne snad proto, že by hráčky svůj part vynechaly, ale ozvučení Yamahy dosahovalo pouze do prvních
několika řad posluchačstva. Jak jsem naznačil, za černobílými klapkami se střídaly sestry Pospíšilovy, jedna z vlastní vůle odešedší a nyní vypomáhající, jedna nově příchozí. Stejně jako jí, i nové barytonsaxofonistce to hrálo dobře, a komu to přišlo
málo, věřím, že víc uvidí a uslyší třeba už příští měsíc. Už 19. dubna 2008 totiž hrají Superhero Killers v Jablonci nad Nisou, v proslulém Klubu Na rampě. Oběma novým členkám tam budu opět upřímně závidět :), že mají tu čest hrát s takovou kapelou.
Mám čerstvě vymalováno a poslouchám Wet Paint
Bohužel, pro ty z vás, kteří čekají na mé tlachy o Wet Paint, nemám potěšující zprávu. Pivo bylo u Váchy dobré a za dvaciáše; inu, popil jsem, popil. Tedy telegraficky, tři poznatky:
- Poznal jsem všechny tři písničky, které od WP znám. A byly super.
- Něco s klávesama, zase jsem je až moc poslouchal. Jsem zkrátka postižen.
- Martina Pospíšilová stále hraje s Wet Paint - jak je to možné, co na to Ewa?
- A co na to Jan Tleskač?
Tleskačů byla spousta - Jan opět chybí
Závěrem bych se rád omluvil všem, ke kterým jsem se ten večer, místy i navzdory prokazatelně nepropojené historii jejich a mojí, choval jako k dlouholetým přátelům. Některé z vás jsem velmi rád viděl, velmi rád slyšel, a některé z vás jsem bohužel
nikdy neznal a ani nyní si nepamatuji :). Tolik tedy páteční Vácha a trio velmi dobrých kapel. Pěkný večer to byl. Přejme všem třem kapelám vytvalost, hbité prsty, silné paže, fungující pedály a zdraví, hlavně to zdraví.
