Poslední planeta.....
Ta cesta odstartovala v pátek 3.6. Naše paroloď tentokráte absolutně bez problému podlehla mé logistice. Cestou někdo sviští na kole, Jana - sestřenice frontmena kapely EXIL 51, " Hej hola, kam mastíš... na koncert..?" "jasně"... Hm, to bude asi solidní účast, když jede i Jana. Tak, trošku se pohoupeme na kvalitně spraveném potahu poblíž Syřenova.... Tome, bacha, drc... safra, zřejmě retardér uprostřed lesa... asi tu přechází zvěř. Mezitím proběhne další rozbor soutěže Stárplej, z čehož vyplynou nepublikovatelné poučky. Konečně Paka.. pozor, nejet rovně, tam jsou schody. "Ahoj Vašku..." a už to jede, správnej to zvukař, výměna osobních postřehů, dostáváme se do nálady.
Sejdeme dolu, týjo sem choděj i starší... jedna paní, tak kolem 60... aha šatnářka, no to bude nábuch, hlavně abychom to nekazili. Pak ale doráží druhá kapela, se jménem něčeho amerického... slavná, lákadlo jak hrom a nervozita stoupá... tak kdy se to začne hrnout. Ovšem to jsem si asi spletl kapitolu našeho života, života kapely Rónin, která loví fanoušky jak neandrtálec mamuty. Kdopak se chytí do pasti dnes.... Jó Brko to je holt lákadlo na faninky všeho druhu... že by šatnářka? Uf. Kolem půl jedenácté však odchází a sám velký šéf nas pošle brzy do akce. V 11 jsme odstartovali koncert pro přeživší posluchače... asi 5. Dvě tanečnice usilující o pohled baskytaristy částečně kompenzovali neúčast ostatních 100 fanoušků.. konec.. ješte Memphis a jedeme se stovkou, ale ne fanoušků, na benzín domů. Radši jsem se nechal domů odvéz, protože bych z toho všeho asi padnul z kola na záda...
Spánek, zasloužený odpočinek.. sobota... je otázka, jak se moc těšit... po dvou opravdu vydařených akcích a podezření na zlomeninu kyčle našeho kocoura. Každopádně druhá kapelka mě zájimá.... a ne jen mě... i ostatní členy kapely... otázkou však stále zůstává, zda se nejedná o nějaké nehudební aktivity japonských samurajů ;-). Tentokráte disciplína v logistice, opět moje parketa.. Tom zase klábosí... nojo, budiž mu přáno... naladěný na stejnou notu s bubeníkem.
Paroloď, naše stálice, která nás dovede až na poslední planetu naší sluneční soustavy..... Tome, promiň, Pluto už není planeta, jak jsme se to učili. Takže Neptun. A pozór... pánové, dámy... poslední planeta, naše paroloď a hádejte, kdo tam byl dřív než my.... Větnamci. Celkem správňáci. A kdo ještěěěě, príma lidičky.. Ragnarock. Tak nějak jsme se usadili, připravili náčiní, znovu usadili, klábosili, pili (já birela), kochali, někteří vzpláli a roztáli, rozehráli a na atmosféru čekali. Né moc dlouho.... začínáme, perfektní obecenstvo, hraje se skvěle. A je konec, škoda... Tome musíme těch písniček nacvičit víc, abychom mohli hrát alespoň dokud nezanou lidičky odcházet na kutě... no je fakt, že někdy na to stačí dvě, tři písničky z playlistu v jednom nejmenovaném klubu.... tady ale ne. A teď si poslechnem chvíli Ragnarock a frčíme domů... ne bo snad ne? "Ondro deš?" "jasně, to je supr, připomíná mi to finskou... " a touž jsem neslyšel, protože mě uchvátil tanec supervlasatce... zkusil jsem to taky, ale ten efekt to asi nebudilo, s mými 5mm kolem koutů na hlavě. Hops hops, bezva hudba.... týjo a kytarista si sundal tričko... a co pod ním? Je jasný, už chápu, že to triko odhodil, protože když máte triko na svetru, tak se to chová jako papinův hrnec.. a to je už slušný teplo. Svetr je efektní, asi ho taky někomu z kapely pořídím. Hele a bubeník odhodil tričko.. zapomněl svetr doma a i tak mu bylo teplo... jó byl to parný den a zřejmě pak se ochladilo, jelikož jsme s odhazováním svršků zůstali na konečné... to byla škoda, příště musí hrát Ragnarock první a musí být aspoň 35 stupňů... ;-). Ještě jsme si jednu píseň vytleskali... pijem - jako že bumbáme - tím by přeci tleskat nešlo... Pak se pomalu balíme a kolem nás létají písmenka z klávesnice, jedno bereme na památku a těšíme se na další shledání a poslech. Ragnarock je jedna velká hudební rodina, které jsme se doufám stali alespoň bratrancem.... a ze zkušebny jsem domů konečně mohl jet na kole, bez rizika pádu na záda...