pan goril 110 let / praha / rakovník

mám pedalboard jak letadlovou loď.

když jsem koupil božskej overdrive a vyměnil za dosavadní zkreslovadlo, uvolnil se mi tím jeden šlauch z napájecího zdroje. ten overdrive má svůj zdroj, kterej se rve rovnou do zásuvky. brzy tedy nastal čas koupit něco na konec toho šlauchu. něco levnýho, s čím je ale spousta srandy. uv 300: behringerova kopie už nevyráběného vibráta od bosse, s tím originál bossem dělá spoustu srandy třeba graham coxon. (drahou kopii, vylepšenou o možnost toneprintu pak vyrábí tc electronic.)

a pak nastal čas na větší úklid. už jsem byl nachystanej. kus kvalitního kabelu, laciný čínský placatý plugy, letovačka, cín a kalafuna. všecko šlo z prkna dolů, vyluxoval jsem koberec, trošku ty pixly oprášil.

následovala delší chvilka tetrisu.

do toho jsem už od druhýho člena rodiny slyšel, že se na to mám vybodnout a dělat to všecko přes počítač. mají samozřejmě pravdu a ani na to nemuseli sledovat na youtube adriana belewa.

na druhou stranu já jsem přesvědčenej, že tohle je pro mě nejlepší způsob srandy.

a nakonec jsem se dočkal i chytrejch rad.

a štípal jsem kabel, kalafunoval i cínoval. a nechtěl uvěřit tomu, že ten konketor, co mi šel napájet ze všech nejlíp, může mít kraťasa. 

a pak jsem všecky krabice napíchal na koberec a propojil, zabalil to a běžěl na koncert, hlasistě cvakaje prdelí, jestli to bude fungovat. plán bé byl jednoduchý: sundáš delay, zbytek jsou stejně jenom ozdoby...

a všechno fungovalo, jak mělo. akorát jsem v tom kvaltu nechal doma šňůry a zas pro ně musil chvátat... a pak jsem to prdlal vcelku na nic, z toho udejchání.

ale stejně – dlouho jsem nedělal tak zábavnej projekt.

když jsem se dneska pustil do dlouhejch šňůr, hrot na letovačce odešel do věčnejch lovišť. brzo půjdu koupit novej, ještě tam mám kilometry zbytečnejch npaájeích kablíků od zdroje.

... celý eóny jsem čekal na tu větu. Nevěděl jsem samozřejmě, jakou přesně bude mít formu, až přijde, ale obsah byl jasný.

Formu měla nakonec takovouhle: Ale táta by s tebou nesouhlasil – máš to málo nahlas.

Roky, staletí, eóny jsem čekal, až konečně někdo pochopí a řekne, že je potřeba dát tu kytaru víc.

To je všechno. Minimálně všechno důležité. Velké speciální THX Láďovi Černýmu.

Rock Café 3 v 1

Anomie, Zima, Crazy Áňa

Nebudu tady mluvit o cigaretách, jak během pár let přišly – při řádovém! růstu cen – o polovinu obsahu účinných drog. Ono se takhle mění ledacos. Rock se dneska prochází světem většinou bez rollu a často ze sebe dělá tragikomickou figurku, s nagelovanou prdelí, kdo má prachy, ať si poslouží. Kávovinové produkty 3 v 1, to není žádné Café.
Tohle všechno asi se sobotním (31. ledna) koncertem souvisí jenom tak volně asociativně. Přejděme k tvrdým faktům.

Už asi od roku 2001 pořádají v Rock Café soutěže začínajících kapel Rock Café Contest. Soutěží se tak, že dramaturg vybere vždycky tři kapely, které se k sobě vůbec nehodí, pozve je na nějakou sobotu, ani nelepí plakáty a čeká, co se bude dít. Přijde dvacet až padesát lidí, zaplatí mile nízké vstupné, obdrží hlasovací lístek a taky čekají – až jim zahraje ta jejich. Když mají štěstí, je to kapela první, takže pak můžou rychle zmizet do jiné hospody. Když je jejich až poslední, zpruzeně čekají v prostorách přiléhajících k sálu. Než odejdou vhodí do mísy hlas. A pražská kapela vyhrává, protože na jinou, začínající ani dlouhohrající víc než sedm lidí nepřijde.

Pražská kapela pokračuje do "malého finále", když se jí tam daří, tak ještě do "velkého finále". Žádné kapele to nepřeju, protože večírkem provází neuvěřitelné duo Los Kokotos. A to se nedá vydržet. Kdysi jsme na téhle soutěži hráli se Z davu... a mně se podařilo vzpomínku na tenhle vydařený párek už vytěsnit. Jediný recept, co mi na takové obtěžovače na chvíli zabírá, je soustředit se pekelně, vypnout těm lidem zvuk a přehlušit to refrénem písničky Polykači hoven od Ivoše Plačka.

Soutěž je určená pro začínající kapely. Taková teda byla kapela Anomie z Milotic. Neměl jsem na to náladu, byl to dost nudný a opravdu začínající pank. Utahaný jak kotě na zápraží, jak máminy punčocháče, jak nesplachovací wc. Po osmi taktech jsem šel do přilehlých prostor pít pivo a proklínat dramaturga, že tahá ty kapely z klobouku, místo aby se snažil dát k sobě, co se k sobě hodí. Je jasný, že zprudí kapely, zprudí posluchače... a pokud se mu podaří udělat nějakou soutěž, tak ne soutěž kapel, ale soutěž stylů.

Pak nastoupila začínající skupina Zima, trapní pánové žertovali, že je leden, polykači hoven, polykači hoven. V sále se podařil příjemný zvuk, i projekce běžela. Vlastně velice příjemný koncert, snad až na to, že vymezený čas byl jenom asi na šest písniček. Mezi nima byla i repasovaná Syn matce, manžel choti, nyní ovšem pod novým názvem Menu muže. Byl jsem spokojený.

Polykači hoven, utíkám ze sálu a vracím se až během první písničky. Crazy Áňa měla ten večer masivní podporu publika, místo standardní třicítky bylo lidu i padesát i víc. Crazy Áňa je trochu jiný živočišný druh. Ve dvanácti letech skládá písničky, které jsou písničky, mají úžasnou dynamiku i melodický potenciál. Zpívá ne-angličtinou (crazyánštinou) s fineskama odposlouchanýma od dnešních hvězdiček popmjuzik. A hlas má to metr dvacet vysoké stvoření jako skřítek. Připadal jsem si jako v nějakém divném filmu. Ale popravdě... den předtím jsme se Z davu hráli kdesi na kraji Prahy. Měl to být normální koncert. A vyklubal se z toho raut pro vrchní sestry, čokoláda tam tekla proudem, všude jahody a sýr. Takže by jednoho pár mimozemšťanů nemělo zaskočit. Rychle jsem se tedy srovnal do latě a přemýšlel. Crazy Áňa vyhraje a budiž jí přáno, ale co když si jí začnou lidi zvát na akce jako exota? Co když se jí vetře do přízně nějaká svině... a tak dál. Tak to bylo divný. Debatovali jsme o tom se Soňou ještě v posteli.

Kapela Zima ten večer skončila třetí se ziskem osmi hlasů. Ten devátý, zapomenutý v kabátě, by to nevytrhnul.