Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

Mickey91 28 let / Nová Paka

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

Playlist je prázdný :(

Fanoušek Mickey91 si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.

Blog

To proto, že pivo po tělesné námaze chutná nejvíce ....

Už dlouho jsem tenhle zážitek chtěla zapsat. Nakonec jsem spojila příjemné s užitečným. Popsala příhodu a zároveň udělala domácí slohový úkol na téma: Zajímavý cestovatelský zážitek.

„Áááá, chápete to?! Oni si žili svým vlastním tempem, byli volní. To je to pravé cestování, jít si jak se Ti zachce, nemít všechno přesně předem nalinkované. Prostě žít a být na cestě. Tohle se mně nikdy nestane, žiju až příliš nudně, usedle, všechno plánuju do posledních maličkostí…. A je to škoda. Četli jste Jacka někdo?“

„Radši Ti doleju skleničku.“ opáčil Michal na mé již poněkud ovíněné vyprávění o Kerouackovi. A Káťa na mě spiklenecky mrkla s veselou vidinou našich letních prázdnin, které si chceme užít.

Takhle jsem filozofovala o jarních prázdninách, kdy jsme s partou vyjeli na hory do Vítkovic, taková gymplácko-obchodková session. Bylo krásně, všude haldy sněhu, v kuchyni klokotaly Mírovy dobroty a v obýváku plápolal oheň v krbu. Prostě idylka jako z Mrazíka. A to doslova, protože vytopit chatu alespoň na solidních dvacet stupňů nám dalo pěknou fušku. Já se zahřát nedokázala ani druhý den a nabalená jako cibule jsem trávila většinu času u krbu. Cítila jsem, že na mě cosi leze. A tak jsem si po snídani sbalila věci a spacák a rozhodla se vyrazit domů. Prostě takový okamžitý nápad, nad kterým jsem se dlouho nerozhodovala.

„Odvezu Tě alespoň do Jilemnice, když nechceš hodit rovnou do Paky.“ nabízela mi Dáša. Ale já nechtěla. Asi jsem si přála dokázat sama sobě, že mám na to „cestovat“. Michal mi na internetu vyhledal odjezdy autobusů z Vítkovic. Prima, jede přesně za hodinu. Ale, mělo to jeden háček. Nikdo z nás nevěděl, kde daná autobusová zastávka je. Vítkovice jsou roztáhlé jako uherský rok. Měla jsem matné tušení, ale jistá jsem si nebyla. Ale co? Komu by to vadilo?

Všichni jsme se oblékli a ostatní se mnou šli asi kilometr k prvním vítkovickým baráčkům. Tam jsme se rozloučili, já si na posilnění lokla rumu; slíbila Kátě, že hned, jakmile dorazím domů, jí zavolám; a vydala jsem se po silnici z kopce dolů. Ostatní se pak vydali opačným směrem na Rezek. Asi po půl hodině jsem sešla do údolí. Začínala jsem mít obavy, abych k autobusu dorazila včas.

Krosna byla těžká, ale mě se „tohle“ líbilo. Cítila jsem se najednou skvěle. Už jsem ušla dost dalekou cestu. Pražáci na mě potřeštěle troubili ze svých nadupaných aut. Blbci. Přemítala jsem o stopování. Došla jsem k teorii, že na horách žijí hodní lidé, od kterých bych se ničeho zlého nedočkala, ale bála jsem se cizích – turistů. Proto jsem se zvednout palec neodvážila.

Cosi mě minulo.
Autobus.
Kruci. Jak to, že mě předjel? A kde je tedy ta zastávka?

K té jsem došla zanedlouho. Jenže autobus, který mě právě minul, na ní stihnul mezi tím zastavit a odjet dál, směrem Jilemnice. Ano, jízdní řád ukazuje, že jsem ho prošvihla přesně o pět minut. Další pojede až za čtyři hodiny. A nohy už tak bolí. Zimní boty nejsou to pravé na ťapání po silnici. Sním o svých trekových botách, vesele si ležících doma v botníku. O kousek dál si všímám malého krámku s informacemi. Zkouším se tam optat, zdali nepojede třeba nějaký skibus nebo něco podobného.

„Bohužel, nic nepojede. Ale jestli si tu chcete, slečno, nechat batoh a jít si někam sednout a počkat na další autobus, schovám ho tady u sebe v kanceláři.“ omluvně se na mě usmívá paní prodavačka.
„Ne ne, děkuju, jste moc hodná. Ale myslím, že pěšky budu v Jilemncici dřív, než s dalším autobusem.“
„To jo, odsud to máte nějakých deset kilometrů k Normě. Víte, kde je Norma? sděluje mi s manžel paní prodavačky.
„Ano, vím, moc děkuju. Mějte se hezky, Nashledanou.“ loučím se a pomalu se mi v hlavě začíná líhnout plán…

            A tak jsem šla. Silnice. Sníh. Konec baráčků. Les. Silnice. Jizerka. Silnice.
Jak si to tak šinu pořád níž a níž, všímám si, že už sníh není zmrzlý na krustu, ale že už pomalu povoluje. Pořád si to štráduju po silnici. Auta tu jezdí rychle. Zase Pražáci. Jezděj jako pjasata. To by si poctivej člověk z hor nedovolil. Ti mají totiž před horami respekt a úctu.

Míjí mě traktor s radlicí na sníh. V duchu lituju, že jsem nezvedla palec. Vždyť silničáři jsou přeci místní, to znamená hodní lidé. Na druhou stranu si říkám, že na tohle se spoléhat nikdy nedá. O padesát metrů později, v široké zatáčce zastavuje druhý traktor s radlicí.

„Nechcete svézt?“ dotazuje se mladý řidič.
            A vy by jste mě vzal? Jen tak?“ opáčím já, lehce nedůvěřivě. Ale jsem ráda,  že zastavil.
            „To víte, že jo. Naskočte si.“ A otevřel mi dveře u spolujezdce.

Nasoukala jsem se dovnitř, třímajíc ruku na kapsičce s mojí rybičkou, kterou nosím stále při sobě. Krosnu jsem si hodila na klín. Divil se, že je tak velká. Vzpomínala jsem na to, co mi říkal Méča. Že při stopování častokrát poznává zajímavé lidi a že je fajn s nimi pokecat. Trochu jsem se osmělila a vedla s ním dialog. Teda, vlastně. Pamatuji se jen, že se mě ptal na školu a co jsem dělala na horách a jestli vím, jak se dostat domů. Můj kerouakovský začátek cesty ho evidentně pobavil. Ještě víc ho však pobavil fakt, že s touhle obří krosnou jsem na horách strávila jenom den.

„Ale jedu jenom do Štěpanic k fabrice, odtamtud pak na Benecko. Bude ti to takhle
stačit?“
„Jojo, jasně. Moc děkuju. Hrozně jste mi pomohl. Já se stavím na návštěvě u kamaráda v Hrabačově, to je kousek.“ odpovídám mu s úsměvem a raduju se nad tím, jak krásně jsem to vymyslela. Plán, který se mi postupně rodil v hlavě od propásnutí autobusu. Přepadnout Méču, vypovědět mu o svém zážitku a zeptat se na odjezd vlaku do Paky.

 

Po mírném zápolení s dvířky traktoru jsem z nich nakonec vyskočila, zamávala ochotnému řidiči a odebrala se do přilehlé autobusové zastávky. Tady jsem se dala trochu do pořádku, tak jak to holky dělávají, když jsou mezi lidi. Kráčejíc si to po známé silnici, volala jsem svému hrabačovskému kamarádovi: „Ahoooj! Co děláš?“
                                               „Ahojte, mno, sedim doma a píšu. Copak se děje?“
                                               „Ále, že neuhádneš, co právě dělám?“
                                               „Povídej.“
                                               „Stopnul sis už někdy traktor?“
                                               „Nojéje. Traktor je hodně dobrej úlovek. Ty jsi       
                                                stopovala?“
                                               „Mno tak trochu. Jsem na cestě z Vítkovic.“
                                               „Počkej, kde teď jsi?“
                                               „Ve Štěpanicích.
                                               „Tak to se stav na čaj a povyprávíš mi to.“
                                               „Tak jo, za chvíli jsem u tebe. Zatím hoj hoj.“
                                               „Jojo, ahoj.“

Mno a tak si to tak sedím v krásně vytopené kuchyni, popíjím zelený sypaný čaj a vykládám tenhle příběh. Vlak pojede asi za hodinu. Koupili jsme dvoje Svijany a pospíchali na vlak. Zase jsme debatovali o umění, literatuře, taky o škole a filmu a o výhledu z okna vlaku. Já vystupovala v Pace, Méča si to řítil dál, se svými Svijanskými kráskami, do Prahy. Třeba takhle pojedu za rok i já, zasnila jsem se.
V momentě, kdy jsem došlápla na novopackou platformu mi zazvonil mobil.

            „Ahoj prde, prosím tě, jsi v pořádku? Slíbila jsi, že mi zavoláš.“ ….

 

Káťa, měla starost. Čtyři odpoledne a já se s ní loučila ráno.

            Všechno mě bolelo, zhubla jsem dvě kila, ale byla jsem šťastná. Nadšená. V euforii. Ano, euforie – to je to správné slovo. Euforie z naprosté maličkosti, pro mě to však byl zážitek. Můj malý soukromý zázrak, o kterém jsem ještě týž večer nad pizzou vyprávěla Jirkovi. Nadšení dodává sílu a energii na cokoliv. Buďme proto občas více nadšení. J

Křest Samhain 28.11. 2009

Samhain

Křest …

The Ark of Eternity

 

Psát tento článek je pro mě obrovská čest a zároveň neuvěřitelné potěšení. Včera, 28. 11. 09 jsem byla svědkem naprosto dokonalého hudebního zážitku. Samhain v prostorách Velvety pokřtil tak dlouho očekávané debutové CD – The Ark of Eternity.

Úctyhodná návštěvnost se vyhoupla k číslu dvě stě padesáti platících lidí, atmosféra tudíž byla strhující.

 

Přesně v půl osmé byla k potěše všech pivařů zahájena akce Kryštof - sto piv zdarma. A půl hodinky na to, to veliké představení vypuklo. Na obrovské podium nastoupili první hvězdy večera, brněnští Eagleheart. Jako obvykle nezklamali a předvedli skvělý výkon, podpořený jedinečnou show. Snad ani nemá cenu mluvit o dokonalém hlasu zpěváka Vojty, okouzlujících kytaristech a příležitostných zpěvácích, Michalovi a Martinovi, notně podporovaných rytmickým duem basáka Jirky a bubeníka Zdeňka. Srdce fanoušků, nejen brněnských, potěšily všechny songy z CD Moment of Life.

 

Rychlé přestavění nástrojů a téměř na minutu přesně již začínají hrát Rimortis, velmi vyhraná partička z Poděbrad. Představili se nám novým setem písní z nedávno pokřtěného alba Deset kroků zpět. Na fans však nezanevřeli a hitovku Zvony fantazie zahráli i tentokrát. Strhující představení se na podiu začalo odehrávat ve chvíli, kdy na něj připlula Veronika (zpěvačka Samhain) a střihla dokonalý duet s Milanem Hloucalem, zpěvákem Rimortis.

 

A již se blížím k vrcholu večera, totiž Samhainům, všichni přišli hlavně kvůli jim. Světla se ztlumila a na místě pro bicí se rozzářilo téměř magické světlo, jenž prosvětlovalo nové blány kopáků. Spustilo se feceliftované, krásně snivé intro; čtyři postavy v mnišských kápích přinesli na podium svíce a hned za nimi přišli mužští členové kapely. Mezi diváky se strhl nepředstavitelný aplaus. Kluci na nic nečekali a spustili svá instrumentální kouzla. Při druhé písni Part of Destiny se objevila královna večera, Verča, v krásné černé róbě. Další aplaus.

Následující píseň byla česká, takže si všichni skalní fanoušci mohli společně zazpívat.

Celý koncert se proměnil ve strhující záležitost. Z pódia se řinulo nepřeberné množství pozitivní energie a potěchy z hudby.

Přede mnou v kotli pařili ti největší metaloví nadšenci, okolo mě se do rytmu pohupovali všichni ostatní návštěvníci. Vždy když jsem se zadívala na lidi, spatřila jsem pouze nepřeberný les rukou s klasickým metalovým uspořádáním prstů. Na všech bylo vidět, že si křest užívají seč mohou.

Při sólu Ondry Vrby na bicí naskákal všem přítomným obdivuhodný výraz ve tváři. Samhain má v bubeníkovi poklad, to potvrdil i dlouhatánský potlesk publika.

Verča si střihla další duet, tentokráte s Eagelherťáckým Michaelm Kůsem. A krásně jim to dohromady notovalo.
Nnastala chvíle nejočekávanější, a to samotný křest. K Samhainům se přidali ještě další dva neodmyslitelní a veledůležití členové, Vašek Boch – fotograf, webmaster, desingner a kamarád a Lukáš Fára – textař anglických písní a bratránek.  Kmotři, Michal Kůs z Eagleheartu a Jakub Vácha z Rimortis popřáli Arše Věčnosti vše nejlepší a jak se patří jí celou potopili do sektu. Všichni si připili, Ondra si užil chvíle alá vítěz F1, když rozstříkal bublinky do sálu a pak už jen lahev kolovala mezi kamarády pod podiem.

Set pokračoval, na řadu přišel Hrdina – téměř hymna, vyjadřující Samhainí cestu vzhůru. U písně The Cave se všichni přítomní rozplývali, někteří se zasnili a nechali se unášet libými tóny.  Po skončení koncertu jsme si vykřičeli opakování Hrdiny. Musím se přiznat, že mi naskákala husí kůže, když se rozezpívalo téměř tři sta lidských hlasů dohromady. Závěr měl opravdu grády.

 

Abych zachytila autentičnost okamžiku, vydala jsem se po koncertě zpovídat přítomné muzikanty a návštěvníky.

 

Lukáš Kolek - Samhain

Lukáši, která píseň se ti z nového alba nejvíce líbí?
Mě se líbí všechny
J
A kterou by jsi nám doporučil?

Ta, která by se vám opravdu mohla líbit je osmá písnička The Cave.

 

Vašek Boch – Samhain

Vášo, ty máš v Samhainu důležitou roli, jak si s dnešním koncertem spokojen?
Naprostá špička.
Jaká písnička se ti nejvíce líbí?
Asi The Cave a Antedeluvian.

 

Dáša – fanynka a kamarádka

Dášo, co se ti dnes večer, jako fanouškovi, líbilo nejvíc?
Nejvíc se mi líbila ta atmosféra, diváci, očekávající co přijde a zpívající s kapelou.

 

Jirka Vrba - Samhain

Jirko, můžeš mi říct, jak jsi spokojený s dnešní akcí?
Já jsem brutálně spokojený, ale úplně mrtvý, jsem rád, že vůbec mluvím. Vůbec jsme nečekali, že to bude až takhle veliký.
Která písnička se ti z Archy nejvíce líbí??
To teda nevím, ale citovou hodnotu mám k pomalé písničce, které je osmá.
Takže The Cave?
Jo, jo, The Cave.

Probíhalo dnešní večer všechno podle plánu nebo jste i improvizovali?
Všechno podle plánu, jen jsme nečekali, že kameramani budou běhat po podiu a budou si nás točit z detailu. To byla z naší strany tak trochu improvizace, protože jsme pořádně nevěděli co máme dělat, ale chovali jsme se tak jako vždycky – všechno bude na záznamu.

 

Šárka – fanynka a kamarádka
Šárko, jak se ti koncert líbil?
Já jsem úplně nadšená, protože na tohle jsem čekala tři čtvrtě roku, kluci na tom pracovali opravdu dlouho. Úžasný koncert, úžasná atmosféra, spousta lidí, skvělá hudba. Myslím, že to bylo skvěle odehrané. Prostě bomba.

 

Pan Cogan – starosta nové Paky

Můžu se Vás zeptat, jaká je vaše reakce na tento koncert?
Mno, koncert byl supr.
A co se vám líbilo nejvíc?
Kapela hrála dobře a bylo to příjemné. (srdečný smích) Měl jsem při té hudbě takové příjemné mrazení po zádech, a to si myslím, že je zárukou kvality.

 

 

Michal Mike Kůs – Eagleheart, kmotr

Jaké máš pocity z vašeho koncertu?
Pocity? No, my jsme byli naprosto spokojení, dobré to bylo.
A co říkáš na to, že Samahin vydali cédéčko?
No to je naprosto úžasná věc a jsme rádi, že jsme se na tom mohli podílet. Já ho teda ještě celé neslyšel, ale co jsem slyšel na koncertě, tak to je vynikající.

A jaká byla spolupráce se Samhain?
My jsme kamarádi už dlouho, takže skvělá.

Klidně nám na ně pověz nějaký drb J
Nějaký drby? Já můžu říct drb, že nahráli CD extrémně rychle, což jsem absolutně nechápal. Jsou fakt dobrý! A mají obrovský potenciál. Já si myslím, že to je jedna z nejnadanějších kapel u nás.

Přijedete zase někdy do Paky?
Když nás někdo pozve, tak určitě ano a rádi J
.
I přes tu dálku?
Nám to za to stojí. Hráli jsme tu vloni, a už tenkrát to bylo supr a dnes to bylo ještě lepší. Rádi přijedeme.

 

Přéma Šulc – Samhain
Přémo, co by jsi vzkázal čtenářům?
Aby poslouchali dobrou muziku (metal
J) a nebáli se navštěvovat akce tohoto ražení. Kapely podporu potřebují a pak to fanouškům taky vrátí J

 

 

 

Při psaní tohoto článku jsem si pro inspiraci pouštěla CD The Ark of Eternity. Už dopředu jsem věděla, že píseň The Cave bude skvělá, zamilovala jsem si ji. Musím však podotknout, že i zbytek nahraného materiálu je perfektní.

Matně si vzpomínám na úplně první koncert, od té doby udělala kapela nesmírný pokrok, který je slyšet při každém koncertu. Jejich hudba je plná epičnosti a fantazie. Je to přesně taková hudba, při které můžete zavřít oči a začít snít ... přenese vás do jiného světa … A věřte mi, že se vám tam bude líbit J.

Článek do Heuréky

„Plížím se městem jako stín …. „ ozývá se mi z přehrávače.

Právě sedím u počítače, uzávěrka na krku a koumám, co jen napsat. Pustila jsem si nové CD Metra.

Ano! Jistě! Metro! Heuréka je v podstatě kulturní časopis, takže napíšu o veledůležité kulturní akci.

 

18.9. se otevřely brány packého rokáče a dovnitř se nahrnuly davy. Plakátky a všeobecná přátelská šuškanda anoncovaly tolik očekávaný křest nové desky Jiné světy od kapely Metro.

A že metro znáte jenom to pražské? Nevadí. Dovolte mi tedy, abych vám představila Metro jičínské, které staví i tady v Nové Pace. Metro je velmi hudebně nadané trio. Románek, bubeník, jehož kvalit si váží i známá kapela Ready Kirken, kde taktéž hraje; Pepe, mistrný megabasák, jenž přesně a jasně doprovází i zpěvem a nakonec Matěj, všestranně nadaný hudebník s více než zlatem v hrdle a proklatě šikovnými prsty, kterými rozezvučuje kytary všeho druhu. Kluci hrají od každého stylu trochu, je těžké jejich styl definovat, ale každopádně stojí za poslech!  http://bandzone.cz/metro

 

A nyní zpět k tomu velezvláštnímu večeru, plného skvostných hudebních zážitků.
Jako první upoutali všechny přítomné kamarády a posluchače Post-Pubescentos, partička třicetiletých puberťáků, kteří si hudbu užívají o sto péro. Jejich hit 30 líčí příběh třicetiletého pařmena, píseň Celebrita zas příběh hudební rychlokvašky se spoustou peněz a název písně Óda na čistou domácnost mluví snad za vše. To vše je už po několikáté prokládáno básněmi Přemysla Skvosta v podání Lukáše, kytaristy. V ten páteční večer měli Pubesťáci zvláštního hosta, a to Maštíka z pražské kapely Mastix. Holt kluci to parádně rozjeli a v tričkách „I love Metro“ připravili půdu pro hlavní hvězdy večera.

 

Kluci to začali famózně. Celý rokáč se náhle zvedl, postoupil dopředu až k podiu a rozvlnil se. Kluci hráli nové i staré pecky, takže všichni v klubu zpívali s nimi. Dvě písně si společně s kluky  odzpíval i Petr Poláček (ano, ten Poláček ze Superstar) a řekl jednu moc krásnou větu, tou Metro absolutně vystihl. Totiž, že každá kapela má nějakého frontmana, ale Metro ne, Metro má hned tři. A má pravdu, když je totiž sledujete, nevíte na koho se dívat dřív. A to, že je hraní baví z nich vyzařuje na hony daleko a všem přítomným předávají spoustu pozitivního naladění.
Přišla chvíle nejočekávanější… víčko od šampaňského odlétlo do vzduchu a zbrusu nové placce bylo do vínku popřáno jen to nejlepší.  Poslední píseň byla věnována všem kamarádům z Post-Pubescentos a Satiry reguly.

 

Nesmím opomenout také třetí kapelu, Rubiano z Prahy, hrající grandiózní funky. Nastoupili na podium, vytáhli bubny, basu, kytaru a mikrofon a spustili pořádný hudební nářez. Všichni přítomní muzikanti si lebedili v lahodných tónech zpěvaččina hlasu a jejích kytarových kreacích. Bylo to roztančené zakončení nevšedně příjemného večera.

 

A abych naplnila Heuréku autentičností, přidávám i krátký, po icq vedený, rozhovor s Matějem Čejchanem, vokálním guru a kytarovým mágem Metra:

Jak se ti v pátek hrálo?
Báječně !!!

A že už to byl pro mě osobně 15tý koncert za posledních šest let v Nové Pace a byl ten nejpříjemnější !!!

 

Jé, to nás Pačáky těší J.
Tak to víš, že kdybychom měli klub v Jičíně, tak bychom to pokřtili v Jičíně ! :D Ale v Pace to má kouzlo a je tam pár úžasných lidí !!!
J

 

 

 

Co se ti na koncertě líbilo úplně nejvíc?

To, že jsem tam v podstatě všechny do jedno osobně znal, 60 procent klubu bylo zaplněno jenom našimi nejlepšími kamarády. Což se nám nikdy takhle nepovedlo, mít je všechny na jediné hromádce. A ta atmosféra, kterou jsme si společně vytvořili byla víc než nádherná !!!

To jsi řekl – napsal krásně.

A nejoblíbenější písnička z céda? + písnička, kterou nejraději hraješ??

To je těžká otázka ... na nervy mi leze hned titulní - 579 dní, protože jsme na ní dělali zvuk a tudíž jí poslouchali nesčetněkrát, tipuji, že tak 125krát !!! Osobně mám nejradši silnou trojici - Úkryt, Dej mi, Pilot, z těch mám fakt radost a jsem na ně hrdej !!!

Skládal jsi je sám?

Text na Úkryt jsem složil ve sprše v sedmnácti letech, což už je docela dávno, Pilota po rozchodu s dívkou a Dej mi je Pepova práce ... ale spíš se mi líbí tyhle tři písně svojí náladou, jsou takový vcelku dojemný !!! 

 

A teď otázka pro potencionální zákazníky - fanoušky: zbyla ještě nějaká céda na prodej?

Zbylo jich ještě mnoho...mám jich teď vedle sebe u počítače dvacet !!!

 

Kdy vás můžeme opět vidět - slyšet?

My míváme vždycky od října do ledna takový koncertní útrum, kterýžto není zapříčiněn tím, že bychom hrát nechtěli, ale protože nás nikdo nikam v téhle době nezve (smích)......naštěstí to zatím v tomto roce vypadá docela příznivě a budeme teď hrát v Hradci Králové (09.10.), Městci Králové (31.10.) a Turnově (17.11.) a pokud se na nás štěstí (pořadatelé) usměje, tak vyjdou ještě jeden až tři koncerty v Praze ... ale to už je docela z ruky !!!

 

Děkuju moc za rozhovor J