Mickey91 33 let / Nová Paka

Už dlouho jsem tenhle zážitek chtěla zapsat. Nakonec jsem spojila příjemné s užitečným. Popsala příhodu a zároveň udělala domácí slohový úkol na téma: Zajímavý cestovatelský zážitek.

„Áááá, chápete to?! Oni si žili svým vlastním tempem, byli volní. To je to pravé cestování, jít si jak se Ti zachce, nemít všechno přesně předem nalinkované. Prostě žít a být na cestě. Tohle se mně nikdy nestane, žiju až příliš nudně, usedle, všechno plánuju do posledních maličkostí…. A je to škoda. Četli jste Jacka někdo?“

„Radši Ti doleju skleničku.“ opáčil Michal na mé již poněkud ovíněné vyprávění o Kerouackovi. A Káťa na mě spiklenecky mrkla s veselou vidinou našich letních prázdnin, které si chceme užít.

Takhle jsem filozofovala o jarních prázdninách, kdy jsme s partou vyjeli na hory do Vítkovic, taková gymplácko-obchodková session. Bylo krásně, všude haldy sněhu, v kuchyni klokotaly Mírovy dobroty a v obýváku plápolal oheň v krbu. Prostě idylka jako z Mrazíka. A to doslova, protože vytopit chatu alespoň na solidních dvacet stupňů nám dalo pěknou fušku. Já se zahřát nedokázala ani druhý den a nabalená jako cibule jsem trávila většinu času u krbu. Cítila jsem, že na mě cosi leze. A tak jsem si po snídani sbalila věci a spacák a rozhodla se vyrazit domů. Prostě takový okamžitý nápad, nad kterým jsem se dlouho nerozhodovala.

„Odvezu Tě alespoň do Jilemnice, když nechceš hodit rovnou do Paky.“ nabízela mi Dáša. Ale já nechtěla. Asi jsem si přála dokázat sama sobě, že mám na to „cestovat“. Michal mi na internetu vyhledal odjezdy autobusů z Vítkovic. Prima, jede přesně za hodinu. Ale, mělo to jeden háček. Nikdo z nás nevěděl, kde daná autobusová zastávka je. Vítkovice jsou roztáhlé jako uherský rok. Měla jsem matné tušení, ale jistá jsem si nebyla. Ale co? Komu by to vadilo?

Všichni jsme se oblékli a ostatní se mnou šli asi kilometr k prvním vítkovickým baráčkům. Tam jsme se rozloučili, já si na posilnění lokla rumu; slíbila Kátě, že hned, jakmile dorazím domů, jí zavolám; a vydala jsem se po silnici z kopce dolů. Ostatní se pak vydali opačným směrem na Rezek. Asi po půl hodině jsem sešla do údolí. Začínala jsem mít obavy, abych k autobusu dorazila včas.

Krosna byla těžká, ale mě se „tohle“ líbilo. Cítila jsem se najednou skvěle. Už jsem ušla dost dalekou cestu. Pražáci na mě potřeštěle troubili ze svých nadupaných aut. Blbci. Přemítala jsem o stopování. Došla jsem k teorii, že na horách žijí hodní lidé, od kterých bych se ničeho zlého nedočkala, ale bála jsem se cizích – turistů. Proto jsem se zvednout palec neodvážila.

Cosi mě minulo.
Autobus.
Kruci. Jak to, že mě předjel? A kde je tedy ta zastávka?

K té jsem došla zanedlouho. Jenže autobus, který mě právě minul, na ní stihnul mezi tím zastavit a odjet dál, směrem Jilemnice. Ano, jízdní řád ukazuje, že jsem ho prošvihla přesně o pět minut. Další pojede až za čtyři hodiny. A nohy už tak bolí. Zimní boty nejsou to pravé na ťapání po silnici. Sním o svých trekových botách, vesele si ležících doma v botníku. O kousek dál si všímám malého krámku s informacemi. Zkouším se tam optat, zdali nepojede třeba nějaký skibus nebo něco podobného.

„Bohužel, nic nepojede. Ale jestli si tu chcete, slečno, nechat batoh a jít si někam sednout a počkat na další autobus, schovám ho tady u sebe v kanceláři.“ omluvně se na mě usmívá paní prodavačka.
„Ne ne, děkuju, jste moc hodná. Ale myslím, že pěšky budu v Jilemncici dřív, než s dalším autobusem.“
„To jo, odsud to máte nějakých deset kilometrů k Normě. Víte, kde je Norma? sděluje mi s manžel paní prodavačky.
„Ano, vím, moc děkuju. Mějte se hezky, Nashledanou.“ loučím se a pomalu se mi v hlavě začíná líhnout plán…

            A tak jsem šla. Silnice. Sníh. Konec baráčků. Les. Silnice. Jizerka. Silnice.
Jak si to tak šinu pořád níž a níž, všímám si, že už sníh není zmrzlý na krustu, ale že už pomalu povoluje. Pořád si to štráduju po silnici. Auta tu jezdí rychle. Zase Pražáci. Jezděj jako pjasata. To by si poctivej člověk z hor nedovolil. Ti mají totiž před horami respekt a úctu.

Míjí mě traktor s radlicí na sníh. V duchu lituju, že jsem nezvedla palec. Vždyť silničáři jsou přeci místní, to znamená hodní lidé. Na druhou stranu si říkám, že na tohle se spoléhat nikdy nedá. O padesát metrů později, v široké zatáčce zastavuje druhý traktor s radlicí.

„Nechcete svézt?“ dotazuje se mladý řidič.
            A vy by jste mě vzal? Jen tak?“ opáčím já, lehce nedůvěřivě. Ale jsem ráda,  že zastavil.
            „To víte, že jo. Naskočte si.“ A otevřel mi dveře u spolujezdce.

Nasoukala jsem se dovnitř, třímajíc ruku na kapsičce s mojí rybičkou, kterou nosím stále při sobě. Krosnu jsem si hodila na klín. Divil se, že je tak velká. Vzpomínala jsem na to, co mi říkal Méča. Že při stopování častokrát poznává zajímavé lidi a že je fajn s nimi pokecat. Trochu jsem se osmělila a vedla s ním dialog. Teda, vlastně. Pamatuji se jen, že se mě ptal na školu a co jsem dělala na horách a jestli vím, jak se dostat domů. Můj kerouakovský začátek cesty ho evidentně pobavil. Ještě víc ho však pobavil fakt, že s touhle obří krosnou jsem na horách strávila jenom den.

„Ale jedu jenom do Štěpanic k fabrice, odtamtud pak na Benecko. Bude ti to takhle
stačit?“
„Jojo, jasně. Moc děkuju. Hrozně jste mi pomohl. Já se stavím na návštěvě u kamaráda v Hrabačově, to je kousek.“ odpovídám mu s úsměvem a raduju se nad tím, jak krásně jsem to vymyslela. Plán, který se mi postupně rodil v hlavě od propásnutí autobusu. Přepadnout Méču, vypovědět mu o svém zážitku a zeptat se na odjezd vlaku do Paky.

 

Po mírném zápolení s dvířky traktoru jsem z nich nakonec vyskočila, zamávala ochotnému řidiči a odebrala se do přilehlé autobusové zastávky. Tady jsem se dala trochu do pořádku, tak jak to holky dělávají, když jsou mezi lidi. Kráčejíc si to po známé silnici, volala jsem svému hrabačovskému kamarádovi: „Ahoooj! Co děláš?“
                                               „Ahojte, mno, sedim doma a píšu. Copak se děje?“
                                               „Ále, že neuhádneš, co právě dělám?“
                                               „Povídej.“
                                               „Stopnul sis už někdy traktor?“
                                               „Nojéje. Traktor je hodně dobrej úlovek. Ty jsi       
                                                stopovala?“
                                               „Mno tak trochu. Jsem na cestě z Vítkovic.“
                                               „Počkej, kde teď jsi?“
                                               „Ve Štěpanicích.
                                               „Tak to se stav na čaj a povyprávíš mi to.“
                                               „Tak jo, za chvíli jsem u tebe. Zatím hoj hoj.“
                                               „Jojo, ahoj.“

Mno a tak si to tak sedím v krásně vytopené kuchyni, popíjím zelený sypaný čaj a vykládám tenhle příběh. Vlak pojede asi za hodinu. Koupili jsme dvoje Svijany a pospíchali na vlak. Zase jsme debatovali o umění, literatuře, taky o škole a filmu a o výhledu z okna vlaku. Já vystupovala v Pace, Méča si to řítil dál, se svými Svijanskými kráskami, do Prahy. Třeba takhle pojedu za rok i já, zasnila jsem se.
V momentě, kdy jsem došlápla na novopackou platformu mi zazvonil mobil.

            „Ahoj prde, prosím tě, jsi v pořádku? Slíbila jsi, že mi zavoláš.“ ….

 

Káťa, měla starost. Čtyři odpoledne a já se s ní loučila ráno.

            Všechno mě bolelo, zhubla jsem dvě kila, ale byla jsem šťastná. Nadšená. V euforii. Ano, euforie – to je to správné slovo. Euforie z naprosté maličkosti, pro mě to však byl zážitek. Můj malý soukromý zázrak, o kterém jsem ještě týž večer nad pizzou vyprávěla Jirkovi. Nadšení dodává sílu a energii na cokoliv. Buďme proto občas více nadšení. J