Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

eMBee Muž, 59 let / Praha

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

Playlist je prázdný :(

Fanoušek eMBee si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.

1. Jak to začalo...

Upraveno:

  Následující text je průnikem množiny mých aktivit v muzice s množinou toho, na co se mně podařilo si vzpomenout. Především s ohledem na tu druhou množinu je text postupně doplňován a upravován tak, jak se objevují vzpomínky. Omlouvám se tedy za určitou chaotičnost :-)

  Ač veden mými rodiči (a díky za to!!) od raného dětství ke klasické hudbě, brzy jsem zjistil, že i v elektronické muzice jsou zajímavé počiny. Vedle pravidelných hodin klavíru jsem poměrně brzy začal registrovat rockovou scénu a to nejdříve prostřednictvím rockových adaptací klasiky. Díky otci mého spolužáka, který z cest ze zahraničí vozil zajímavou muziku, jsem se ve čtvrté nebo páté třídě dostal k jazzrocku a artrocku. Prvními deskami byly Elegy progress/art/jazz-rockové kapely NICE s famózním Keith Emersonem a jeho další deska "Emerson, Lake & Palmer" ve stejnojmenné kapele.

Elegy - The Nice ELP

Zásadní ale pak pro mě byla jejich deska "Pictures At An Exhibition" neboli "Obrázky z výstavy" či "Kartinky". Tedy zmodernizované dílo Mussorgského. Kartínky jsem matně znal v jejich klasické podobě. Ale tohle bylo něco fantastického.

Kartinky

   Desku mi spolužák půjčil domů (nevím, zda o tom chudák onen tatík věděl, každopádně Jiří - díky!). Tehdy nastalo velké propojování a drátování a zjišťování, jak jsou zapojené konektory na mámině gramofonu a na tátově Sonetu Duo, proč to z gramofonu nenahrává, jak by mělo, co je to krystalová přenoska, že by to chtělo magnetodynamickou ale ta je drahá. Tím to asi vše začalo. Desku jsem nahrál ale poslouchat se to moc nedalo. V pořádku jsem ji tedy vrátil s tím, že si ji půjčím znovu až bude vše připravené k pořádné nahrávce. Pak jsem se stejnou cestou dostal k dalším perlám: YES, King Crimson, Genesis, Pink Floyd ale i Camel, Kansas, Jethro Tull nebo východoněmecká Electra, polské SBB, maďarská Omega a Locomotiv GT a další. Fascinovaly mě použité motivy klasické muziky v rocku. A tak první vlastní LP bylo EKSEPTION 5. Z dnešního pohledu - holandský popík. Tehdy jsem to ale hltal neskutečným stylem.

Prošel jsem si i období Mike Oldfield a Jean Michel Jarre a to především Equinoxe.

Co mě ale ovlivnilo nejsilněji, tedy alespoň pokud jde o rock, jazz-rock a spojení s klasikou: 

Panton, 33 0250

    Pod označením Panton, 33 0250 vyšla v roce 1972 deska, která mně učarovala. COLLEGIUM MUSICUM. Perkusní Hammondky, hudebně citlivá a přitom velmi svérázná rocková klasika, parádní jazzrock a Marian Varga - "Pocta J.S.Bachovi". Tehdy, v těch 12-ti letech jsem skoro ignoroval druhou stranu singlu. "Ulica" přišla na řadu až v pubertě. Následovaly další desky, další kapely a muzikanti, jako byl např. Rick Wakeman a jeho "King Arthur" nebo "The Six Wives of Henry VIII", Všechno to pro mě byly muzikantsky pestré a nápadité věci. Spojení "nabořených", zkreslených Hammondek, klasického piána a syntezátorů!

Překvapivě jsem s takovou muzikou uspěl už v šesté třídě. Když se nás náš učitel, hudebně osvícený pedagog dr. Střelák dotazoval, jakou muziku kdo z nás poslouchá, přinesl jsem do školy svou "sbírku" vargovských desek a dělal rockově-hudební osvětu. Tímto počinem a jakýmsi hudebním testem v hodině hudební výchovy jsem si vysloužil učitelovu přízeň a místo člena školním orchestru. Chodili jsme hrát do nedalekého jakéhosi "klubu důchodců" v hospodě "U Bergnerů" a já se musel, jako jediný, vláčet s těžkým elektrickým harmoniem Harmona:

Tenkrát jsem si poprvé uvědomil nevýhody hráče na klávesové nástroje.

Postupně jsem tehdy ve školním orchestru prostřídal kontrabas, metalofon, xylofon až jsem skončil u klavíru.

   Posléze i na gymplu se dalo muzicírovat hodně. Ve školní aule bylo poměrně zachovalé klavírní křídlo a tak při každé příležitosti, o velké přestávce, místo občanské výchovy nebo ruštiny, místo oběda nebo prostě po odpoledním vyučování byla školní aula mým pravidelným útočištěm a nutno říct že za mohutné tolerance kantorů a pana ředitele (on byl sice soudruh - jinak by v té době asi stěží mohl být ředitelem prestižního gymplu - ale tím "titulem"  jsem ho v životě neoslovil. A on to ani nevyžadoval!) a občas i s náhodným publikem, tvořeným většinou spolužačkami z nižších ročníků.

Samozřejmě mě ale vždycky lákaly elektrifikované klávesové nástroje - především varhany. A tak prvními, půjčenými byly italské EKO Tiger.

EKO Tiger

Pak kdesi v půjčené zkušebně jakéhosi domu dětí, pionýrů či kdovíčeho jsem měl možnost hrát na Farfisy ale s rockovou hudbou jsme se jako kapela pravděpodobně nevešli do koncepce socialistické výchovy mládeže a tak zkoušení skončilo dřív než začalo.

S rockovou muzikou jsem se počátkem sedmdesátých let setkával i při rockových mších, které byly tehdy, na krátkou chvíli, po Pražském jaru roku 68 povoleny a pak s určitou setrvačností ještě pár let "vydržely", než byly, jako řada jiných věcí, zakázány. Při té příležitosti nutno zmínit kapelu "Giovanni" a její rockové mše u sv. Kříže na Příkopech a pak u sv. Rocha na Žižkově. Kytara, basa, bicí a ... Hammondky. Některé současné popěvky v této oblasti bohužel takové tehdejší muzice nesahají ani po paty.

V dobách studentských byly takové investice, jako byly dvoumanuálové varhany a obzvláště Hammondky prakticky nemožnou záležitostí. Přesto se mně podařilo sehnat a díky několika mých nejbližších (a paní profesorce Klimánkové, ke které jsem chodil 10 let na klavír)  i pořídit dvoumanuálové varhany GEM Imperial II.

GEM Imperial II

   Muselo se s nimi zacházet opatrně a zlehka, neboť při každém sebemenším otřesu se pohnula jádra oscilátorových cívek a rozladily se. Až po nezdaru ve finále jakési umělecké soutěže rockových skupin, kam jsem se coby nezařaditelný sólista s elektrnickými bicími omylem dostal a kde oscilátory vypověděly službu, protože v nízké místnosti bylo vedro a tranzistory oscilátorů kvůli saturaci přestaly kmitat, jsem varhany přestavěl. (Použil jsem tehdy výkřik elektroniky, chip firmy Mostek MK50240 - generátor nejvyšší oktávy, použitý např. v ARP Omni, Polymoog, Crumar, MOOG Opus III a mnoha dalších nástrojích té doby.) Tehdy na soutěži mě zachránil Michael Kocáb, coby porotce, který otevřel okno a oscilátory po chvíli začaly postupně naskakovat.:-)

Mostek MK50240

   Pokud jde o syntezátory -první syntezátor, monofonní tedy jednohlasý - jsem si postavil na bázi čipu, který se v té době používal do hraček, které vydávaly nějaké zvuky. Byl to SN76477 firmy Texas Instruments.

   S obvodem se daly dělat malé zázraky. Měl základní syntezátorové moduly, dva oscilátory, LFO, generátory obálek, VCF atd. Součástí synťáku byl také 16-ti notový sequencer a tříoktávová klaviatura z nějakého dětského piana, či co. Celý synth byl v provedení tzv. "vrabčí hnízdo" - tedy nikdy nedokončen, protože se stále vylepšoval a rozšiřoval. Problém byl nejen s neustálým rozlaďováním ale i s transportem. Na jakémsi undergroundovém fesťáku někdy počátkem 80. let kdesi u České Lípy jsem jednou způsobil všeobecné veselí, když jsem při vystoupení během hry potřeboval připájet upadlý drátek k potenciiometru. Inu, otevřená konstrukce měla své výhody :-)

Jakákoliv fotodokumentace chybí. Přesto jsem našel jednu fotku, která byla součástí novinového článku z Mladé fronty z roku 1983. Úsměvné nejen kvůli použitým konstrukčním materiálům, ne? :-)

Odsdola: Dvoumanuálky GEM Imperial II přestavěné na digitální generování tónů z jediného hodinového kmitočtu, nad nimi jednohlasý syntezátor s 16-ti krokovým seqencerem, o patro výše phaser-chorusová jednotka s obvody SAD 1024 a úplně nahoře výstupní ekvalizér a zesilovač a vedle páskové echo s kazetovým report - magnetofonem Sony. Za zmínku stojí i vedle stojící repro ze skříně od televizoru Orion :-)

Ve stejném roce jsem pak vše stěhoval do televize, kde o tom byla řeč v pořadu, nazvaném "Studio dobrých nápadů".

Vždycky jsem si myslel, že dobrým pomocníkem při komponování nebo produkování muziky může být počítač. Mé první setkání s počítači bylo v roce 1980, kdy můj otec přivezl ze služební cesty z Paříže tehdejší výkřik osobní, výpočetní techniky - programovatelný kalkulátor Texas Instruments 58C.

Kalkulátor nabízel i možnost uložení programu, mohl využívat zásuvné moduly a hodně se blížil nastupujícím mikropočítačům.

Tehdy jsem s touto kalkulačkou strávil vánoční prázdniny a zároveň jsem se pocvičil ve francouzštině, protože manuál byl pouze francouzsky. Výsledkem tohoto vánočního programování byl program "metronom", který mně otiskl "Mladý svět" v rubrice o programování. Program využíval toho, že kalkulátor při výpočtu produkoval rušivý, elektromagnetický šum, který bylo možné naladit na některých kmitočtech středních či krátkých rozhlasových vln. Tyto rušivé sekvence pak taktoval program kalkulátoru v požadovaném rytmu. Do Mladého světa jsem pak poslal ještě několik dalších prográmků, jejichž mírně upravené verze už ale v M.S. vyšly pod jménem někoho jiného. Tenkrát jsem se poprvé setkal se softwarovým pirátstvím na vlastní kůži.

Můj první mikropočítač byl Commodore 64. Přestože jsem tíhnul ke strojovému jazyku Zilog Z80 a při své první cestě na západ jsem si chtěl pořídit mikropočítač na bázi právě tohoto procesoru, události se vyvinuly tak, že jsem si přivezl právě Commodore. Zcela odlišný programovací jazyk (tedy stroják), protože Commodore byl postaven na mutaci procesoru Motorola 6502, modelu 6510. Rychle jsem zjistil, že jsem se nakonec rozhodl dobře. Mnohem větší průchodnost byla ideální pro programování hudebních aplikací. Jednou z prvních byl automatický generátor melodie. Kdoví, kde je mu konec.

Stroják Zilogu Z80 mě zaujal v dobách, kdy jsem hltal hudební elektroniku zprostředkovávanou časopisem Elektor. Tento časopis odebíralo v zemi několik podniků a do dvou z nich jsem si našel cestičku a mohl jsem si je tam půjčovat i domů. Kdoví, kolik peněz jsem tehdy dal za xeroxování zajímavých článků. Xeroxy byly v té době v Praze pouze dva a většinou se nekopírovalo na počkání. Na Smíchově v Mozartově č. 2, v domě, který je dnes už zbořen, bývala kopírovací služba a v ní taková hodná, starší paní, která mně vždy okopírovala vše na počkání. Občas jsem jí přinesl kafe (míněno mletou kávu).

V Elektoru začal někdy koncem sedmdesátých let vycházet na pokračování návod na stavbu syntezátoru Formant. Mimo jiné i tento seriál jsem si tehdy kompletně nechal okopírovat. Když jsem pak nastupoval na vojenské katedře na závěrečné měsíční cvičení, vezl jsem si ssebou hexadecimální výpis ROMky procesorové desky se Z80 kterou jsem se rozhodl Formant řídit a která právě v Elektoru vyšla. Když jsme pak běhali po poli v maskáčích, já měl za mundůrem desky s tímto výpisem a při každé pauze, kdy spolužáci vytahovali cigarety jsem, coby nekuřák, pomocí reverzního inženýství rekonstruoval vývojový diagram řídícího 2kB programu procesorové desky. Těch posměšků... :-) A i když jsem pak procesorovou desku sice postavil ale pro jiné účely, než pro řízení Formantu, tenkrát mě to na mé krátké vojně zachránilo před duševní újmou z vojenského prostředí.

konstrukce syntezátoru Formant

V řadě dalším mikropočítačem byl u muzikantů velmi oblíbený Atari ST. Pro tento mikropočítač, který už ale byl 16-ti bitový, se nabízelo několik hudebních programů z nichž asi nejžádanější byla první verze Cubase.

O zpracování audia si tenkrát mohli všichni jen tak nechat zdát. Cubase 1.0 byl MIDI sequencer a já se shodou okolností po několika týdnech vlastnictví Atari ke Cubase dostal. Dělal jsem tehdy cosi pro Martina Kratochvíla, který mně na dva týdny hardwarový klíč, kterým byl program jištěn, půjčil. Měl jsem tedy dva týdny na zkoušení Cubase. Pro mě to ale byly dva týdny pro pokus, okopírovat klíč :-) Jako "logický analyzátor" jsem použil "starý" Commodore a zjistil jsem, že klíč pracuje ve třech taktech. Na základě pěti vstupních bitů vydá jiných osm bitů ale tři z nich použije zároveň jako své vstupní bity pro další takt a zbylých pět pošle zpět do počítače. Navrhl jsem algoritmus, který otestuje všechny možnosti, udělal prográmek pro Commodore a jednoúčelovou patici pro klíč a nechal počítat. Program běžel 36 hodin a výsledkem byla tabulka, která se vešla do 2kB ROMky. Tak malou ROMku jsem zrovna neměl a tak jsem klíč přizpůsobil pro dalších sedm případných programů a použil 16kB ROM. Náhradní klíč měl čtyři součástky a běžel na poprvé. Cubase naběhla :-)

Když jsem pak po několika letech svou firmou distribuoval produkty firmy Steinberg na český trh a kolegové ze Steinberg přijeli na akviziční návštěvu, přiznal jsem se jim u kávy k tomuto obchodnímu prohřešku. Nevěřili. Musel jsem tedy ze skříně vyndat staré ST-éčko a oním klíčem rozběhnout Cubase 1.0. Vzali to s úsměvem i když trochu překvapeným a křečovitým :-)

***

   Vzpomínám si na první reálné setkání se syntezátorem. Bylo to v roce 1973 a tehdy jsem prostál snad hodinu před jedním budapeštským bazarem s hudebními nástroji, a zbožně vzhlížel za výlohu, kde stál Minimoog. Bylo zavřeno a na cenovce stálo 154.000,-HF :-)

Minimoog

   Dnes si lze pořídit softwarovou emulaci za pár korun nebo některou z hardwarových náhražek z nichž se mně jevil jako nejzajímavější ten od německé firmy Creamware - Minimax ASB. Když jsem před lety tuto německou firmu distribuoval na český trh, vyprávěli mně hoši z Creamware, jaký je princip nástroje. Na začátku si vzali schéma původního Minimoogu, pro jednotlivé součástky vytvořili matematické modely, ty matematicky uspořádali podle schématu a nechali počítat DSP čipy výstupní signál na základě nastavení ovládacích prvků. Tedy tzv. Physical Modelling. Prý byla u každého kusu použita individuální sestava charakteristik instalovaných "tranzistorů", takže každý kus hrát trochu jinak tak, jako originál Minimoog. Docela bych jim to věřil. U jejich dalšího modulu Creamware B4000,

B4000

tedy modulu, emulujícího Hammondky, byl knoflík, kterým se nastavuje stáří řemínku motoru nástroje, tedy to, jak je "vytahaný" a jak tedy mírně kolísá ladění celého nástroje (jakési vibráto neperiodického průběhu). Ale to už je vše minulost. Modul jsem už před lety vrátil do svého mini-muzea Creamware modulů (Noah, Minimax ASB, Prodyssey ASB, Pro-12 ASB, B4000 ASB, Luna + Luna BOX, Pulsar...) a od té doby používám "Hammond" dvoumanuálky C2D firmy Nord

Nord C2D

   Nástroj sice má Overdrive ale přesto mám výstup veden ještě přes lampový Electro-Harmonix LPB 2ube Stereo Overdrive:

EH LPB 2ube

Lampa je lampa... :-) To platí i o výstupu. Pokud je čas a je kam s ní, používám pro reprodukci nefalšovanou Leslie. Před nedávnem jsem si nechal dovézt z Kanady a zrestauroval klasiku - Leslie 147RV, Je to model 147V s pružinovým reverbem. Po přestavbě na 230V a repasi motorů a reproduktorů hraje jak víno.
Když byla nová, mohla vypadat asi tak:

Leslie 147RV

a uvnitř tak:

Leslie 147RV uvnitř

I pro tu nejrockovější muziku je ale základem muzika klasická či "vážná". S ní jsem přicházel do styku prakticky od narození.  Otec - regenschori, tedy ke klasickým varhanám měl jen málokdo blíže. Fascinovala mě úžasná dynamika, kterou bylo možné vytvářet jak hrou tak vhodnou registrací.

Už jako dítě jsem prostál hodiny a hodiny vedle táty, který hrával na tyto varhany na Karlově náměstí u sv. Ignáce, a doufal jsem, že mě nechá po mši chvíli zahrát. Občas jsem tu možnost měl.

původní svatoignácké varhany Em. Š Petr

V období prázdnin jsem hrával u babičky v Jižních Čechách na tyto malé, vesnické varhánky:

čakovské varhany

Později, už jako středoškolák, jsem měl možnost chodit cvičit, nebo spíše si občas zahrát na nejlepší pražské varhany, do chrámu matky Boží před Týnem na Staroměstském náměstí. Jedná se o nástroj Hanse H. Mundta z 2. pol. 17. století a je označován, a myslím, že právem, jako nejlepší a současně nejstarší nástroj v Praze. Už jenom trochu hudebně vybavený člověk zvuk těchto varhan spolehlivě pozná mezi ostatními. Charakteristický, zvonivý zvuk podpořený neobvyklým rejstříkem zvonkohry ("Cymbelstern") - dvojicí rotujících rozet se zvonečky v prospektu nástroje, laděnou, tuším v C a v G (?). Zvuk těchto varhan ve spojení s gotickou atmosférou celého chrámu - srdeční záležitost.

Mundtovy varhany z r. 1673

Každá návštěva u nástroje byla vždy velkým zážitkem. Hra na původní klaviaturu, na kterou kdysi přede mnou hráli ti nejznámější čeští barokní skladatelé; Josef F.N. Seger, jistě i Bohuslav Matěj Černohorský, coby varhaník ve vedlejším chrámu sv. Jakuba, Š. Brixi (tatínek F.X.Brixiho), Segerovi žáci; Kopřiva, Koželuh, Mysliveček, Voříšek a J.J.Ryba. Ti všichni si určitě na nástroj také sáhli. A na klaviatuře to bylo více, než patrné. Klávesy uprostřed klaviatury byly do hloubky cca 5 až 8 mm "prošoupané", rozestupy mezi nimi byly tak velké, že se klávesy pod prsty rozjížděly. Na celý dvoumanuál se tak nehrálo moc pohodlně ale tím více byl umocněn zážitek ze hry. V roce 2000 byly varhany rekonstruované a přestože byl při rekonstrukci kladen důraz na zachování původního nástroje, už jsem si na něj nezahrál. Některé vzpomínky není potřeba oživovat novými zážitky. :-) To podobné platí i o varhanách v bazilice sv. Jakuba, pár desítek metrů od Týna. Na ty jsem si zahrál snad jen dvakrát a to hluboko před jejich rekonstrukcí v roce 2011 ale vzpomínka na dynamiku nástroje, umocněnou dvěma dodatečnými skříněmi s dalšími rejstříky a umístěnými na postranních ochozech, zůstane zase jen vzpomínkou. Postranní skříně byly odstraněny a tak dnešní, rekonstruovaný nástroj už takovou prostorovou dynamiku nedosahuje.

V polovině sedmdesátých let jsem se zúčastnil exkurze do Rudolfina. Bylo to v době, kdy se tam připravovalo uvedení nových varhan do provozu. V sále jsme zastihli autora dispozice nových varhan, prof. Jiřího Reinbergera, který právě nový nástroj intonoval. Na krátkou chvíli jsem si mohl ještě nedointonované varhany vyzkoušet a zahrát si na ně.
O několik let později, při nácviku předávání diplomů při promoci jsem si zase zahrál na varhany ve Smetanově síni Obecního domu. Při těchto příležitostech jsem si vždy uvědomil, jak velký je rozdíl ve zvuku varhan v koncertní síni a v kostele.

Až po letech se mně podařilo zahrát si na varhany mého oblíbence - romantika Césara Francka, který coby varhaník působil téměř třicet let v bazilice sv. Klotyldy v Paříži.

Ste. Clotylde

Tam se mně při jedné návštěvě Paříže podařilo zastihnout u varhan cvičícího varhaníka. Velice ochotně mě pustil k nástroji a tak jsem mohl strávit půl hodiny u špičkového, romantického nástroje z dílny Cavaillé-Coll.

A ještě jeden velký nástroj jsem měl možnost si v Paříži vyzkoušet: Jedny z největších francouzských varhan, které Cavaillé-Coll "pouze" restauroval - u sv. Sulpicia, pár set metrů od sv. Klotyldy.

St. Sulpice

St. Sulpice

Varhany mají něco přes 7000 píšťal a hrávali na ně, pro změnu, Dupré a Charles Maria Widor. A opět, ta zvuková barva a ta dynamika. ...a "povinné" hodiny v prospektu varhan. :-)

Oblíbené kapely: 5

Přátelé: 0

Žádní přátelé

Statistika profilu

Návštěv dnes
1
Návštěv celkem
1 163
Profil registrován
13.2.2017