Zítra se zchladím
Zítra – ten chlad je hmatatelný
je dvanáct nula nula a Zítra již nabylo na váze
těžce se pohybuje; led pod ním praská, aby se znovu zacelil v dokonale hladkou plochu
když na něj myslím, když se vynoří zpoza krystaly zmrzlé vody, když je mi zima
drkotám zuby a představuji si, jak si obuji brusle, jak se směju
je to vše tak daleko, já se dívám přes sluneční brýle a snažím se ještě chvíli zůstat
vyprávíš mi tak krásné věci a já se pro sebe ptám, jestli tomu můžu věřit
jsem nejistý a marnivý, pozbyl jsem racionality, je mi chladno
hltám každý závan teplé fronty, mám rád ty červené linie – spaluje mě to zevnitř
co se stane, když popřu jednu stranu rovnice? Lze se vyvázat z přírodních zákonů? Anebo nejsem s to vyjít z pošetilosti otázek po lidské danosti?
šplhám po dobrosrdečných tvářích archetypu babičky na černobílé fotografii – je mi dobře, nicméně už tuším, co přijde, když vyjdu z místní galerie
ostré slunce mi pálí do tváře a já mžourám po orloji
cítím, jak se ten těžký kov lehce otáčí a dělá šmouhu přes staletí
vím o té mase času a nechce se mi ji přiznat – je přeci jen pravé poledne