Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

Ondřej Muž / Vinohrady

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

Playlist je prázdný :(

Fanoušek Ondřej si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.

Blog

Nahrávání Disquietu

Disquiet zní na demosnímcích dost jinak než živě. Nahrávky jsou chemičtější, elektroničtější a určitě daleko jemnější. Možná postrádají tu mírnou hysterii, kterou (ani nevím proč) vykazuje náš projev na koncertech. Je to hlavně Pavlova zásluha, že nahrávky mají módnější šmrnc. A mně se to obojí moc zamlouvá, včetně toho napětí mezi.

I když se k tomu nikde nehlásíme, fascinuje nás to, čemu se dává nálepka DIY, i když nás vlastně nic nenutí montovat nahrávky na koleně. Baví nás natáčet to neumětelsky a svobodně. Doma, v pokojíčkách. Krausovi jsou nesmírně tolerantní rodiče, a nechápu, jak snášejí ty otřesy, když u nich nabíráme kytary, protože to moje kombo Fender pod hlasitost 3 nemá zvuk a nad hlasitost 3 už se s ním v jedné místnosti nedá vydržet bezbolestně. Proto ho zamykáme do Pavlovy ložnice a šňůry od mikrofonů a kytar tajháme za roh do pokojíčku. Tím pádem se dá výsledek spíš než v decibelech měřit na Richterově stupnici. Zřejmě je Pavel tak laskavej syn, že mu to odpustí. Zato moje babička, u které jsme nahrávali třeba Wizards a Journey, tak ta to nenávidí a huláká na nás od televize jako pominutá. Jako vnuk nestojím za nic.

Původně se mi zdálo paradoxní, že ty nejdivočejší zvuky ždímeme z kytar vpodstatě jen rukama a kytarovejma efektama, zato na ty klasický kytarový používáme pluginy. Nahraju to jen bezhlesně nasucho a Pavel z toho v Guitar Rigu udělá divokej lampovej aparát. Nejraději máme simulace Ramoneů a Kobaina:) Takhle jsou udělaný hlavní kytarový party v Journey. Ale pro Wizards jsme po několika experimentech ty plochy nakonec dělali tak, že jsem propojil delay Boss dd20 v režimu tape, (takže moduluje dozvuk v čase, kroutí se vám to tím víc, čím déle zvuk zní a slábne, Dopplerův efekt), pak skvělej digitální simulátor páskového echa Danelectro Reelecho (při nastavení na solid state + warble vydává úžasnej nestereotypní kovovej zvuk) a pak ještě delay efekt na kombu Roland, jen na dodání halu. Všechny na rychlý opakování v tempu písně, s dlouhým dozvukem. No a pak jsem na každej akord stáhl volume na kytaře na nulu a místo trsátkem jsem vždycky ten tón vygeneroval tak, že jsem zahrál na neslyšitelný struny, pak prudce přidal volume a zase ho stáhl. A teď ten neostře nastupující signál prolít postupně všema těma efektama a tu mlhu, kterou to udělalo, jsme nahrávali:) Vsadím se, že existuje defaultní efekt, na kterej stačí v Logicu kliknout, a udělá totéž. Ale tohle bylo děsně zábavný. Musel jsem se to půl dne učit:) — Ale ono to paradoxní není. Programátoři zkrátka zvládli dost věrně napodobit zvukový podmínky, který s běžnou aparaturou v obýváku nenapodobíte. A naopak u šumů, hluků, hramonickejch závojů a vanů je skoro jedno, jak je vytvoříte, hlavně je nějak vygenerovat. Těžko se totiž najde prďola, kterej by vám pak říkal, že ten a ten šum nemá dobrý vejšky nebo basy. Což je především důkaz toho, jak omezení, myslím sluchově, bývají tito sound-inženýři. Pro mě osobně je to totiž rovnocenný a povahou zvuku se zabývám i tehdy, kdy točím knoflíkama na Bossu a sleduju, jak mi to do Cubasu syčí.

Jedině v Nevermind a v Endu jsou kytary nabíraný poctivě mikrofonem z komba. Taky jsem měl klukovskou radost, když se sem tam některej kamarád ozval, že to zní prima.

Představa, jak složitě natáčíme bicí, nás od toho odradila. I Honza to nakonec raději naklepal přes midi, než aby vymýšlel kde a jak bicí nahrát. Jinak to vytváří Pavel hlavně v Reasonu. Tím pádem jsou rytmy nahrávek ne právě totožný s rytmama, který hraje Honza na koncertech. Což je fajn.

Natáčet kytary je těžký. Natáčet zpěv je zdrcující. O tom jindy.

Manifesto

Jsem si vědom omezení, která s sebou nese to, že Disquiet tak či onak potřebuje reprezentanta a že jím tak či onak mám být já. Nekamarádím s lidmi, jejichž myšlení by mě nudilo, jen proto, že pořádají koncerty nebo mají kontakty na ty, kdo je pořádají. Nejsem společenskej. Vůbec; ani v undergroundu. Přitom ale důvěřuju Disquietu a mrzí mě, že se nám nedaří rozetnout začarovanje kruh nezájmu. Ale ne bolestínsky. Je jasné, proč je to tak, takže cítit lítost by bylo jako cítit lítost nad tím, že voda je mokrá: Naši přátelé a známí na nás chodí, protože mají rádi nás a líbí se jim, co jim hrajeme. Ale nemají důvod šířit informaci o kapele dál. Bylo by to, jako byste propagovali vlastní rodinu. Takže se dá říct, že fanoušky si děláme stejně těžce a zdlouhavě jako rodinné známé.

Těch dole uvedených pár vět mělo být takovým upozorněním, co od DSQ nečekat, aby bylo jasnější, co lze požadovat. První verze byla útočnější. Ale Pavlovi nesedělo, že bychom se měli hlučně distancovat od stylových zařazení. Nejde ani tak o to, že by ta distance nebyla upřímná (vždyť nás lidi opravdu přirovnávají ke kapelám od pražské a brněnské alternativy až po newyorský dance-punk, a my sami si se stylem hlavu nelámeme), ale o to, že hlučně se vůči žánrům vymezují hlavně ti, kdo ani netuší, jak hluboko v jejich hranicích se pohybují; a je to klišé. Nakonec jsme se shodli, že to hlavně zní arogantně. Smazal jsem to.

Jedna věc není pravdivá: že nedbáme o rady. Naopak. Pavel zodpovědně studuje kdejakej chat o postprodukci v Logicu, čte blogy producentů a muzikantů, vyptává se. Honza nás mnohdy vysloveně školí. Na nahrávání dokonce zveme kamaráda Oldu Borůvku, který mě tón po tónu učí zpívat moje vlastní písničky:)

Ale nějak jsme chtěli vyjádřit, že nám tyhle všechny věci připadají automatické, jasné a ne primárně důležité. Pro nás není cíl hrát líp na kytary a zpívat sametovějším hlasem. Je to jen prostředek, a tak končíme u dost ostrých vět:

 

Nebaví nás cokoliv opakovat, hlavně pak ne sloky v písních. Hrát tóniku, dominantu a subdominantu je k smrti trapný. Nudí nás standardní arpeggia, kvartové postupy, kytarová sóla. Nezvládáme v melodii kopírovat harmonické posuny doprovodu. Připadá nám zbytečné znít jako kdokoliv jiný před námi. Nejde nám to. Moc na ty nástroje neumíme hrát, zpěv máme spíš falešnější, a přesnost slov je nám dražší než přesnost v rytmu. Na koncertech ze sebe ždímeme i poslední zbytky sil. Nahráváme si to umanutě po svém, jedině doma, neuměle a lopotně. Nedodržujeme zásady moudrých, nedbáme na dobře míněné rady.

Zkrátka všechno jinak než u ostatních kapel. Je možné formulovat zarputilost přesvědčivěji?