Vánoční povídka
Pánbůh stvořil Adama a Evu a první radu jim dal: "Milujte se a množte se!" Stvořil je k obrazu svému, nahé a šťastné, jako byl on sám. Chodili po ráji a nazí se nestyděli, sice viděli, že se od sebe liší, ale jedli plody všemožné a viděli, že i různé ovoce se od sebe liší, ale je to všechno k jídlu, tak co.
Pánbůh ale věděl, že ačkoliv Adam i Eva na pohled vypadají dospělí, jsou nezkušení a chybí jim vzdělání a pochopení. Když si vůbec nevšímali jeho snahy probudit jejich zvídavost, protože si neuvědomovali, že nikdo a ani bůh je nemůže trvale ochránit před každým nebezpečím, tak jim zakázal ochutnat nezralé jablko ze stromu poznání. A oni, tak jako malé děti a jako hloupí dospělí, šli po tom zakázaném, aniž pochopili účel zákazu nebo doporučení. Takže si do jablka poznání jen kousli a zase ho vyplivli, no fuj, vždyť je to kyselý a trpký. Tak bylo jejich poznání kusé a oni se dozvěděli jen to, že muži a ženy se liší svými pohlavními znaky, ale už se nestihnuli dozvědět, že se liší proto, aby se ve svých úlohách doplňovali a ve spolupráci dokázali víc, než každý sám.
Protože nevzdělanost, neznalost a nechápavost plodí hrubost a nadutost a vidí hřích a zlou vůli i tam, kde ani hřích ani zlá vůle není, místo spolupráce si svoje pohlavní znaky zakryli a začali se hádat, čí pohlavní znaky jsou lepší, ačkoliv ještě vůbec netušili, k jakému účelu mají sloužit. Bůh se na ně nehněval a netrestal je. Byl nahý a trpělivý a věděl, že mezi nahými a oblečenými lidmi je jediný rozdíl, nahému nevadí, když vidí někoho oblečeného. Vysvětloval jim, že stejně tak jako jiné ovoce, musí i poznání nejprve dozrát. Podle plodů je možné hodnotit strom jen v době sklizně, tedy jen několik týdnů ročně a když mu neumožní dozrát a budou stromy hodnotit podle barvy listů a vzrůstu, stane se většinou to, že se o existenci kvalitního ovoce ani nedozvědí.
Stejně tak, jako když budou hodnotit lidi podle nepodstatných vzhledových vlastností. Když pro ně splynutí těl nebude vzájemné obdarování, ale sobecké braní, budou rozkoš toho druhého považovat za hřích a ponížení pro sebe. Když se ženy nebudou při porodu řídit svými pocity, ale nechají se ovlivnit od mužů, kteří nemají reálnou zkušenost, jen vědí všechno líp, porod pro ně nebude radost, ale budou rodit v bolestech. Když budou s láskou a radostí pečovat o svoje bližní, o stromy, pole, obydlí, budou žít trvale v ráji po mnoho generací. Když si svoje blízké rozzlobí, životní prostor poničí a rozkouskují na svoje a cizí, budou mít celý život peklo. Ale jako kdyby mluvil do kamene.
"Přece nebudeme poslouchat toho věčně poučujícího hanbatýho dědulu. Já to přece vím líp než on. Ty víš taky houbeles, koukej mlčet a dělej, co ti povídám."
"A proč bychom nemohli žít stejně šťastně jako dosud? Vždyť tohle tady je ráj!"
"Tohle tady že je ráj??! Tohle slzavý údolí? Ráj je úplně jinde a nesrovnatelně hezčí, a teď mi podrž, uděláme si dítě!"
"A proč bych ti měla jenom podržet?"
"Protože nám Bůh přikázal, že se máme množit."
"Ale on nám to nepřikazoval, on nám radil, že se máme milovat."
"Houbeles si pamatuješ, byl to rozkaz a když mě nebudeš poslouchat, tak tě bůh tvrdě potrestá. . . . Jejej, to bylo včera krásný to milování, budeme se dneska milovat zase ?"
"To tak, akorát si sobecky užíváš a já mám z toho jen potíže, jak to donosit a porodit. A vůbec, už jsem počala, tak nic nebude."
Tak to šlo pořád dál a lidi a lidstvo úplně zapomnělo, že každý máme v sobě nahého a šťastného boha a věčný ráj. Místo toho jsme si na sebe vymysleli přísného a trestajícího boha, kolem sebe stvořili peklo a uvěřili nesmyslu, že neskutečný ráj je někde kdesi, a dostaneš se tam jen když mě budeš poslouchat.
Přeju všem, aby se naučili prožívat svůj ráj tady a teď!
A těm, kteří umějí tady a teď v ráji žít, aby jim vydržel navěky.