Hukot - Blog | Bandzone.cz
Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

Hukot České Budějovice

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

Playlist je prázdný :(

Fanoušek Hukot si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.

Blog

Vzpomínka ke 35. výročí koncertu Plastic People v Rudolfově V

Pravdivý příběh The Plastic People of the Universe (1979 - 1989)

Jaroslav Riedl

1979

Ve spolupráci Milana Hlavsy a Eugena Brikciuse, básníka a autora happeningů, vznikla na jaře dvě bizarní představení: muzikál Hello Fellow - Ave Clave a latinská hokejová reportáž Phil Esposito. Po provedení „mýdlového muzikálu" Hello Fellow - Ave Clave 30. března 1979 v bytě Pavla Brunnhofera v Náplavní ulici (u příležitosti vernisáže soukromé výstavy Brikciusových obrazů) zasáhla policie, účastníci večírku byli perlustrováni, šestnáct z nich skončilo v celách předběžného zadržení v Bartolomějské ulici; všichni byli do 48 hodin propuštěni.

Na rok 1978 připadlo sté výročí narození a padesáté výročí smrti českého filosofa a spisovatele Ladislava Klímy. Plastic People se tohoto krajně nekonformního tvůrce, který jim nutně musel být sympatický a na něhož se už roku 1973 odvolávali instrumentálkou Jak bude po smrti, rozhodli připomenout koncertem; ten se ovšem podařilo realizovat až v říjnu 1979 na hospodářské usedlosti v Nové Vísce u Chomutova, kterou koupila skupina lidí z okruhu undergroundu, aby měla relativně klidný prostor pro pořádání koncertů. Pořad Jak bude po smrti navazoval na Pašije nejen způsobem provedení (jedno vystoupení a "studiová" nahrávka, tentokrát však nakonec nevydaná), ale i tvůrčí koncepcí: Hlavsa složil k Brabencovým adaptacím Klímových textů rozsáhlé skladby (dvě zpívané, jednu instrumentální). Obsazení pro tento projekt bylo redukováno na základní pětici (Hlavsa, Brabenec, Janíček, Kabeš, Brabec).

Roku 1979 Pavel Zajíček obnovil DG 307: na pořadech Dar stínům (jaro 1979) a Pták utrženej ze řetězu (podzim 1979), provedených v Nové Vísce, se mimo jiné podíleli i Jan Brabec, Josef Janíček, Ladislav Leština a Ivan Bierhanzl.

1980

O Velikonocích vydal Boží Mlýn album Passion Play. Tlak komunistické moci proti nekonformním umělcům se prudce stupňoval. Usedlost v Nové Vísce byla úředně vyvlastněna, řada významných osobností undergroundové scény (Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek, Karel Soukup) byla nucena emigrovat. Plastic People začali zkoušet třetí velké dílo autorského týmu Hlavsa - Brabenec: album Co znamená vésti koně. Opět zde hrál houslista Ladislav Leština, nově přizvaným hudebníkem byl klarinetista Josef Rössler. Přes návrat k písňové formě Plastic People pokračovali v zadumaně artistní linii, svým chmurným patosem a využíváním postupů církevní hudby se dosti vzdálili původním razantně rockovým východiskům.

1981

Zkrácenou „studiovou" nahrávku z Hrádečku (sedm skladeb z deseti) vydal roku 1983 Boží Mlýn pod titulem Leading Horses. Koncertní provedení 15. března 1981 v Kerharticích poblíž České Lípy pro Plastiky de facto znamenalo konec vystupování: poté, co Státní bezpečnost nechala podpálit dům, ve kterém se představení konalo, bylo jasné, že jde opravdu do tuhého. V listopadu 1981 byl v rámci zásahu proti vydavatelům samizdatového časopisu Vokno počtvrté uvězněn Jirous, tentokrát na tři a půl roku. Brabence StB pod hrubým nátlakem donutila podat žádost o vystěhování.

1982

Z projektu Souostroví Gulag, inspirovaného koncentráčnickou epopejí Alexandra Solženicyna, už zůstal jen fragment: tři instrumentálky (Metastáze, Kolejnice duní a Sociálně blízcí), natočené v březnu. Dva dny poté, co je Plastici nahráli, odjel Brabenec do Rakouska a v příštím roce se na čtrnáct let přestěhoval do Kanady.

1983

Kanadské vydavatelství Boží Mlýn zveřejnilo pod titulem Leading Horses zkrácenou „studiovou" nahrávku pořadu Co znamená vésti koně (sedm skladeb z deseti). Plastic People (tedy baskytarista a zpěvák Hlavsa, klávesista a zpěvák Janíček, violista a zpěvák Kabeš, bubeník Brabec, houslista Leština) přibrali Petra Placáka a Václava Stádníka, mladé hráče na klarinet, basklarinet a flétnu, a vytvořili album Hovězí porážka, jímž se do jisté míry vrátili k přímočaře rockovému pojetí.

1984

V lednu 1984 byla dokončena nahrávka Hovězí porážky, krátce nato napsal Václav Havel sleevenote pro připravované vydání v Kanadě. K vydání gramofonové desky ovšem nakonec nedošlo a Boží Mlýn ukončil existenci.

1985

Na desce Půlnoční myš (nahrané na jaře) soubor posílili ještě trombonista Vladimír Dědek a kytarista Jan Macháček. Ve srovnání s tíživě temnými skladbami z období 1977-84 je toto album odlehčenější, obsahuje nepřehlédnutelnou dávku humoru. Část textů pro Hovězí porážku a téměř všechny pro Půlnoční myš - tedy básně Ivana Wernische, Karla Hynka Máchy, Christiana Morgensterna a Milana Nápravníka - pro Plastic People vybral Václav Havel.

1986

Poslední realizovanou nahrávkou souboru se začátkem roku stal instrumentální doprovod k vídeňskému uvedení Havlovy divadelní hry Pokoušení; pro Plastiky netypickou scénickou hudbu natočili Hlavsa, Janíček, Kabeš, Brabec, Leština a nový violoncellista Tomáš Schilla.

Jan Brabec s Ladislavem Leštinou, Vítem Bruknerem a Andreou Landovskou vytvořili v létě 1985 seskupení Z jedné strany na druhou, v lednu 1986 natočili stejnojmennou kazetu, v únoru měli soukromý koncert v Praze-Lysolajích.

Plastici v roce 1986 přibrali zpěvačku Michaelu Pohankovou (od ledna 1989 Němcovou) a kytaristu Milana Schelingera (který hostoval už v jedné skladbě na Hovězí porážce).

1987

V únoru došlo poslednímu pokusu uspořádat vystoupení Plastic People: v Lucerně (v rámci předkola festivalu Rockfest) a v Junior klubu Na Chmelnici (tehdejším pražském centru nezávislého rocku), pod zkratkou PPU a v sestavě Hlavsa, Janíček, Kabeš, Brabec, Pohanková, Schilla, Schelinger, Dědek. Zákazy vždy přišly jen krátce před plánovaným vystoupením, dva koncerty PPU Na Chmelnici byly dokonce plakátovány.

Britský hudebník, vydavatel a vůdčí osobnost hnutí Rock In Opposition Chris Cutler vydal desku Půlnoční myš (pod názvem Midnight Mouse). Protože Cutler pravidelně jezdil do Československa, nebyla z konspiračních důvodů na albu uvedena jeho firma Recommended Records, ale holandská značka Freedonia Records.

Milan Hlavsa začal (jako kytarista a občasný zpěvák) veřejně vystupovat se skupinou Garáž, pro kterou už od počátku osmdesátých let psal skladby a několikrát s ní také natáčel (nahrávky vyšly roku 1990 na deskách Best Of Garáž a Vykopávky, později také na kompaktních discích Demo a Garáž No. 1).

1988

V březnu se Plastic People rozešli. Milan Hlavsa, Josef Janíček, Jiří Kabeš, Michaela Pohanková, Tomáš Schilla, kytarista Karel Jančák a bubeník Petr Kumandžas založili skupinu Půlnoc, která měla v repertoáru i skladby Podivná je podivná, Nikde nikdo a Dopis, připravené ještě pro Plastic People. Půlnoc koncertovala od 28. června 1988, veřejně a bez větších problémů.

1989

Vratislav Brabenec natočil roku 1989 v Kanadě kazetu Mraky se vaří, 29. ledna 1989 se v newyorském klubu Kitchen spolu s Pavlem Zajíčkem, Edem Sandersem, Elliottem Sharpem, Garym Lucasem a dalšími hudebníky zúčastnil benefičního koncertu pro Ivana Jirouse, popáté uvězněného v říjnu 1988 a propuštěného až v listopadu 1989. Hlavsa odešel od Garáže. Půlnoc absolvovala první turné po klubech ve Spojených státech (duben a květen 1989), kytarista Karel Jančák v USA zůstal, nahradil jej Jiří Křivka. V listopadu se v Československu odehrála revoluce, která definitivně pohřbila komunistický režim.

Vzpomínka ke 35. výročí koncertu Plastic People v Rudolfově IV

Pravdivý příběh The Plastic People of the Universe (1968 - 1978)

Jaroslav Riedl

1968

V září vznikla v Praze skupina The Plastic People of the Universe, tvořená Milanem Hlavsou (baskytara, zpěv), Michalem Jernekem (sólový zpěv, klarinet, saxofon), Jiřím Števichem (kytara, zpěv) a Josefem Brabcem (bicí). Svou tvorbou navazovala především na newyorský soubor The Velvet Underground a pražskou psychedelickou skupinu The Primitives Group, proslulou svou divokou pódiovou show.
Hlavsa hrál rock od svých třinácti let, jeho první skupina vznikla roku 1964 a jmenovala se Beggars. Števich byl Hlavsův spolužák ze základní školy, společně hráli v bezvýznamných rockových skupinách Glow-Worms, Blue Monsters a Vagabunds. Hlavsa a Jernek prošli poměrně populární břevnovskou skupinou The Undertakers.

1969

2. února Plastic People poprvé vystoupili v hospodě Na Ořechovce v Praze-Střešovicích, v následujících měsících tam potom hráli skoro každý týden. Už v březnu byl Josef Brabec nahrazen ostřílenějším a vlasatějším bubeníkem Pavlem Zemanem (rovněž bývalým členem The Undertakers). Vedle repertoáru The Velvet Underground a dalších souborů (například The Mothers of Invention, The Doors, The Pretty Things) hráli Plastic People od počátků i vlastní skladby; nejstarší byly Muž bez uší a Poschodí omamných jedů. Skládal je Hlavsa (výhradním autorem hudby zůstal po celou dobu existence skupiny), texty prvních písní psal Jernek.

V dubnu se Plastici zúčastnili přehlídky amatérských rockových kapel Beat Salon ve smíchovském Music F Clubu. Postoupili do finále, kde pak v květnu získali zvláštní cenu časopisu Mladý svět za tvůrčí přístup. Na Beat Salonu se seznámili s mladým kunsthistorikem Ivanem Martinem Jirousem, patřícím k uměleckému týmu The Primitives Group, a také s bývalým manažerem Olympiku Pavlem Kratochvílem. Jirous (později přezdívaný Magor) se o Plastic People začal starat po ideové stránce, Kratochvíl sjednával koncerty a pomohl skupině rychle se zprofesionalizovat. V červenci se k Plastikům přidal klávesista a kytarista Josef Janíček, bývalý člen The Primitives Group.
V červenci a srpnu 1969 se konaly koncerty v Klubu výtvarných umělců Mánes, dvakrát v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (tedy na Výstavišti), ve Špálově galerii na Národní třídě. Plastic People tehdy kladli velký důraz na vizuální složku vystoupení, hráli v efektních hábitech, na jevišti jim plály ohně, některé texty měly přímo mytologický charakter. Velmi ambiciózním dílem se stala rozsáhlá The Universe Symphony and Melody about Plastic Doctor, vcelku poprvé provedená 3. července v Mánesu, dalšími novými skladbami byly například Modrý autobus, Kulový blesk, Crematorium Smoke nebo Gibson's Sons. Plastici většinou zpívali anglicky, často však písně prokládali českými recitativy.

V listopadu a prosinci 1969 sedmkrát koncertovali v Horoměřicích u Prahy. V prosinci hráli v S-Clubu (Praha-Vinohrady) a vyjeli na krátké turné Dubí u Teplic - Humpolec - Havlíčkův Brod - Karlovy Vary. Úryvek písně The Sun z horoměřického koncertu je zachycen ve filmu Jana Špáty Země a lidé, natočeném pro světovou výstavu v Ósace. Velký úspěch na vystoupeních měla skladba Gnor's Life s textem vybraným z povídky Život Gnorův ruského spisovatele Alexandra Grina, oblíbeného autora manželů Ivana a Věry Jirousových.

1970

S nástupem komunistické normalizace se rychle začaly komplikovat vztahy Plastic People s jejich agenturou Akord, patřící pod Pražské kulturní středisko. Začátkem roku 1970 ještě Plastici absolvovali koncerty v Praze (divadlo Sluníčko), Děčíně a Humpolci, v květnu o svůj profesionální statut přišli a museli vrátit aparaturu. Spolupráce s manažerem Kratochvílem tím skončila, spory o budoucnost kapely vyústily v odchod Jerneka a načas i Števicha. Zbylé trio si na nové vybavení vydělávalo na lesní brigádě v okolí Humpolce a během léta vystupovalo pod názvem Lumberjacks na tancovačkách ve Skále u Humpolce, zvítězilo na okresním rockovém festivalu v Pelhřimově, hrálo i v Ledči nad Sázavou.

V září sestavu Plastic People doplnili v Československu usazený Kanaďan Paul Wilson (zpěv, kytara) a Jiří Kabeš (housle, příležitostně i kytara). Toto období znamenalo zcivilnění jevištního projevu a zároveň větší příklon k přejatému repertoáru - hlavně ke skladbám The Velvet Underground a The Fugs, v menší míře i Franka Zappy. První vystoupení s Wilsonem a Kabešem se konalo 26. září v Suché u Nejdku, společně s Plastiky tam účinkovala i radikálně experimentující skupina Aktual, vedená výtvarníkem Milanem Knížákem. Další koncert proběhl 26. prosince v Ledči nad Sázavou.

1971

Začátkem roku Plastic People třikrát hráli v pražském Music F Clubu. 10. února to byl koncepční pořad Pocta Andy Warholovi, uvedený přednáškou Ivana Jirouse a sestavený výhradně ze skladeb The Velvet Underground, doplněných promítáním diapozitivů s Warholovou tvorbou; 26. února společný koncert s Aktualem; poslední vystoupení v Music F Clubu se uskutečnilo 2. dubna. V únoru a březnu Plastici hráli na dvou plesech v Kulturním domě Dopravních podniků v Praze, v dubnu vystoupili v Suché u Nejdku, v červnu v Ledči nad Sázavou, v červenci ve Skále u Humpolce, v září v Jihlavě a Letovicích u Blanska, v prosinci v Praze-Slivenci a Želechovicích u Gottwaldova. Přibylo jen několik málo původních skladeb: Rosy Rottencrutch, Indian Hay, The Fairy Queen (text, který je úpravou fragmentu ze Shakespearova Snu noci svatojánské, původně zhudebnil anglický skladatel Henry Purcell), Never Seek To Tell Thy Love. Plastici tehdy také často hrávali Knížákovu skladbu Život je boj.

1972

Začátkem roku se vrátil kytarista Jiří Števich a se skupinou začal vystupovat i trumpetista Jan Jílek. Podařilo se uspořádat už jen čtyři veřejné koncerty. 31. března Plastic People hráli na plese gymnázia v Písku (jejich vystoupení ovšem bylo na příkaz vedení školy záhy ukončeno). 31. května obstarali krátkou hudební vložku na večeru výrazového tance v Kulturním středisku Na Zavadilce v Praze 6 (se skladbou Na sosnové větvi, kterou zpíval Josef Janíček). 24. a 29. června odehráli samostatné koncerty ve Zruči nad Sázavou a v Závodním klubu ČKD Polovodiče v Praze 4; repertoár rozšířili například o písně Růže a mrtví (Paul Wilson ji interpretoval česky) a The Tyger, další zhudebněnou báseň Williama Blakea. Zručský koncert měl negativní ohlas v místním tisku; na pražském vystoupení došlo ke konfliktu s příslušníkem Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, Jirous byl zadržen a předveden na policejní stanici. Byly to první zřetelné předzvěsti budoucích problémů.

1973

Během dvanácti měsíců, kdy kapela nekoncertovala, stačila velmi zásadně proměnit sestavu i repertoár. Nové obsazení vedle Hlavsy, Janíčka a Kabeše tvořili bubeník Jiří Šula a saxofonista Vratislav Brabenec, který svým svobodomyslným hudebním pojetím a jazzovou minulostí přispěl k zaměření Plastiků na experimentální formy a napříště již výhradně vlastnímu repertoáru; v tvorbě skupiny se projevil i vliv Aktualu a osobitého amerického skladatele Edgara Varése. Hlavním zpěvákem se stal Hlavsa, některé skladby zpíval Janíček. Velmi podstatnou změnou byl důsledný přechod k češtině: v období s Wilsonem angličtina jednoznačně dominovala, výjimkou se roku 1972 stalo jen využití dvou básní Jiřího Koláře. Opravdovým objevem pro kapelu byla výrazná, svěže provokativní tvorba Egona Bondyho. Jeho texty pak v repertoáru Plastiků naprosto převažovaly až do roku 1976.

16. května 1973 Plastic People absolvovali přehrávky pro Pražské kulturní středisko. Porota jim profesionální kvalifikaci přiznala, po dvou týdnech však souboru bylo doručeno zamítavé vyrozumění. Verdikt ale přípravám koncertování zabránit nemohl. 26. června Plastici hráli na parníku Vyšehrad, 8. července spolu se skupinou Ale a jazz v Klukovicích u Prahy (tam měli také zkušebnu). Do instrumentáře kapely přibyl jednoduchý elektronický nástroj theremin; hrál na něj Jiří Kabeš. Prvními bondyovkami v repertoáru byly například Francovka, Jaro léto podzim zima, Epitaf nebo Podivuhodný mandarin. Své místo v koncertním programu krátce měla i skladba Boredom s textem Vratislava Brabence a také instrumentálky NF 811 či Ballerina. Po hospodském incidentu s penzionovaným majorem StB byl 30. července 1973 zatčen Ivan Jirous. Kapela tak na deset měsíců přišla o manažera.

7. října hráli Plastici opět v Klukovicích s experimentálním souborem Ale a jazz, premiéru tam měla i kapela DG 307, kterou pod silným vlivem Aktualu založil Pavel Zajíček s Milanem Hlavsou. 1. prosince Plastic People koncertovali ve Veleni (komponovaný pořad Do lesíčka na čekanou) a bylo to vlastně jejich poslední opravdu veřejné vystoupení; na všechny další už mohlo chodit jen pozvané publikum a riskovat tím problémy s policií.

1974

30. března měli Plastic People spolu s DG 307 hrát na rockové přehlídce v Rudolfově u Českých Budějovic. V restauraci Amerika však nakonec stačila vystoupit jen pražská hardrocková skupina Adept. Během jejího koncertu brutálně zasáhla policie, řadu návštěvníků zbila. Následovalo velké zatýkání, které pak vyústilo v soudní postihy mnoha lidí. I když mezi zadrženými nebyl nikdo z Plastiků, šlo o více než výmluvné varování. Roku 1974 se konala už jen dvě soukromá vystoupení. 2. června to byla oslava návratu Ivana Jirouse z vězení; Plastic People hráli v žižkovském ateliéru Jaroslava Kadlece vesměs nové skladby (například Vožralej jak slíva, Prší, prší, Já a Mike, Zácpa, Nikdo, Traktory), spolu s nimi účinkovali DG 307.

1. září se v Postupicích u Benešova uskutečnil velký koncert u příležitosti svatby Arnošta a Jarky Hanibalových, který se jako První festival druhé kultury stal zásadním vystoupením již zřetelně zformovaného undergroundu. Kromě Plastiků se ho ho zúčastnili například The Old Teenagers, Sen noci svatojánské band, Goldberg Grass Band, DG 307, písničkáři Svatopluk Karásek a Karel Soukup.

Koncem roku Jiřího Šulu za bicími vystřídal Jaroslav Vožniak a na hradě Houska vznikla první dochovaná „studiová" nahrávka skupiny, z níž potom bylo vybráno deset skladeb pro album Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned, vydané spolu s obsáhlou brožurou The Merry Ghetto roku 1978 francouzskou firmou SCOPA Invisible Production.

1975

Tento rok byl pokračováním dynamického rozvoje celé undergroundové scény: pod vlivem Plastiků vznikaly nové kapely, Jirous napsal svůj zásadní manifest Zpráva o třetím českém hudebním obrození, 21. června se konalo největší a nejzdařilejší (zároveň však nadlouho poslední) vystoupení DG 307 v Kostelci u Křížku, zorganizované jako oslava svatby Milana Hlavsy a Jany Němcové.

Krátce po skončení koncertu následoval mohutný policejní zákrok, desítky návštěvníků byly zadrženy, ale všichni do 48 hodin propuštěni. Plastici opět odehráli jen dva utajované koncerty: 31. ledna v Mokropsech (první vystoupení s Vožniakem; účinkovaly také skupiny The Old Teenagers, Umělá hmota, DG 307, zpívali i Soukup a Karásek) a 20. prosince v Klukovicích (kde měly premiéru nové skladby Ach to státu hanobení, Píseň brance, Apokalyptickej pták či Eliášův oheň). 11. listopadu 1975 se kapela - opět bezúspěšně - pokoušela udělat alespoň amatérské přehrávky.

1976

Zlomem v historii Plastic People se 21. února stal Druhý festival druhé kultury v Bojanovicích, pořádaný jako opožděná oslava svatby Ivana Jirouse a Juliany Stritzkové. Vystoupily mimo jiné skupiny The New Old Teenagers, Umělá hmota 3 s hostujícím Egonem Bondym jako zpěvákem, Umělá hmota 2, Sanhedrin, Doktor Prostěradlo Band, Bílé světlo, The Hever And Vazelína, písničkáři Soukup a Karásek. Bojanovice byly definitivním impulsem k razantní policejní akci. Zatýkání začalo 17. března: ve vazbě se ocitli všichni členové Plastic People, Ivan Jirous, Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek, Jan Kindl, Otakar Michl, Zdeněk Fišer, Pavel Zeman, Karel Soukup, Jaroslav Kukal, Zdeněk Vokatý, Karel Havelka, Miroslav Skalický, František Stárek a další. Většina obviněných byla od dubna do srpna postupně propuštěna.

V červenci se v Plzni konal proces proti Havelkovi, Skalickému a Stárkovi: za pořádání vystoupení Ivana Jirouse, Karla Soukupa a Svatopluka Karáska v klubu SSM v Přešticích (13. prosince 1975) dostali vysoké tresty, které jim byly po odvolacím soudu 3. září 1976 sníženy na polovinu, tedy na patnáct, devět a čtyři měsíce. Po třídenním soudu byly 23. září v Praze vyneseny další rozsudky podle paragrafu 202 trestního zákona - výtržnictví: Jirous dostal osmnáct měsíců, Zajíček jeden rok, Karásek a Brabenec ve vězení strávili po osmi měsících. Proces proti undergroundu měl velký ohlas mezi nekonformními českými intelektuály a významně přispěl ke vzniku Charty 77, nejvýzmnamnější opoziční inciativy z Československu. Cesta Plastic People do podzemí tím byla dokončena. Po propuštění už o jiných než zcela konspirativních koncertech pro vybrané publikum nemohli ani uvažovat. Jejich jméno se ovšem rychle stalo známým pojmem doma i v zahraničí; publicita v oficiálním československém tisku se samozřejmě omezila na líčení Plastiků jako vulgárních chuligánů, hudebních analfabetů a psychicky narušených individuí.

1977

Paulu Wilsonovi bylo zrušeno povolení k pobytu v Československu. Plastici se s ním 9. července rozloučili koncertem v domě manželů Princových v Rychnově, kde spolu zahráli osvědčené písničky od The Fugs a The Velvet Underground. Příležitostnou sestavu pro tento koncert vytvořili Hlavsa, Janíček, Kabeš, Zeman a kytarista Otakar Michl. Setkání ukončil policejní zásah, účastníci byli zadrženi a Jan Princ byl za pořádání koncertu odsouzen na tři měsíce nepodmíněně.

1. října proběhl na Hrádečku u Václava Havla Třetí festival druhé kultury. Kromě hudebníků z undergroundové komunity (Umělá hmota 2, Svatopluk Karásek, The Hever And Vazelína, Karel Soukup) na něm účinkovala i Marta Kubišová a donedávna veřejně koncertující folkaři Jaroslav Hutka a Vlastimil Třešňák. Plastic People předvedli dvě starší písně (Magické noci, Spofa blues) a rozsáhlou skladbu 100 bodů (dodatečné zhudebnění textu, který jim přisoudil britský časopis International Times). S Plastiky zde poprvé vystoupil bubeník Jan Brabec, Josef Janíček definitivně opustil kytaru a hrál již jen na klavifon, Jiří Kabeš zaměnil housle za violu. 23. října byl (po pouhých pětatřiceti dnech pobytu na svobodě) zatčen Ivan Jirous, jako záminka posloužil jeho proslov na vernisáži obrazů Jiřího Laciny.

1978

22. dubna měly na Hrádečku premiéru Pašijové hry velikonoční, první ze série tří rozměrných projektů s Brabencovými texty, zabírajícími vždy plochu celého alba. Bývalý student teologie Brabenec napsal text původně pro evangelický kostel v Horních Počernicích, pak se jej skupina rozhodla zhudebnit a nazkoušet. Sestava Plastic People se pro tento projekt rozrostla na deset členů, významné pěvecké role dostali Pavel Zajíček a Jaroslav Unger, na housle hrál Ladislav Leština, na kontrabas Ivan Bierhanzl, na perkuse Jan Schneider. „Studiová" nahrávka, pořízená v květnu (opět na Hrádečku), vyšla roku 1980 pod názvem Passion Play u kanadské firmy Boží Mlýn, založené Paulem Wilsonem. Zároveň s Pašijemi natočili Plastici Dopis Magorovi, dvacetiminutový hudební pozdrav uvězněnému Ivanu Jirousovi (po odvolacím soudu 5. května byl Jirous odsouzen na osmnáct měsíců). Ve Francii vyšla deska Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned; vydavatelé ovšem neměli k dispozici kvalitní nahrávku, album bylo vydáno jako monofonní a dvě skladby byly neúplné.

Vzpomínka ke 35. výročí koncertu Plastic People v Rudolfově III

,,Svědectví,, zasahujícího příšlušníka na koncertě v Rudolfově

4.11.2007 Britské listy

V letech 1972 až 1976 jsem sloužil na OOVB Suché Vrbné Č.Budějovice. Pod tento okrsek spadalo město Rudolfov, a tím pádem restaurace Na Americe, píše Oldřich Lachout.

V restauraci Na Americe se konal onen „slavný“ koncert skupiny Plastic People. Vše, co se o něm ze strany antikomunistů a dalších ignorantů faktů, případně myšlenkových zabedněnců, napsalo, jsou nehorázné lži. V onu sobotu se v restauraci Na Americe a před ní sešlo cca 1000 lidí. Veřejně se zde souložilo a nepomohly ani výzvy příslušníka VB, který zde byl služebně přítomen, aby páry šly souložit někam do ústraní. Zfetované dívčiny naopak na něj pokřikovaly, ať si počká, že si to rozdají i s ním. Již tento fakt i dnes by byl trestným činem výtržnictví.

Při samotném koncertu skutečně dementních členů kapely Plastic People, která neměla a nemá nic společného s lidskou kulturou a pouze z politických pozic je dnes vydávána za něco skvělého, bubeník bušil do bubnu chcíplou krysou, kterou držel za ocas, zpěvák skupiny před mikrofonem podřezával živého kohouta. Při zásahu jednotky SNB bylo následně zjištěno, že 98 % osob na koncertu – většina zfetovaných „trávou“ a toluenem, jsou děti členů nomenklatury KSČ z Prahy – tedy těch, co po listopadu 1989 položili legitimace KSČ a začali s vervou vlastní zlodějům, privatizovat a tunelovat.Směšné pokuty ve výši 500 až 1000 Kč jezdili tito lidé v té době v luxusních automobilech z Tuzexu platit na MěNV Rudolfov.

Svědčím o tom, u čeho jsem skutečně byl.