Již starší článek........autor jest "Oranžovej vykřičník"
Velký krok pro Vykřičník, snad větší pro lidstvo
Je to sotva pět hodin, co jsem si sedl k počítači a začal z foťáku stahovat fotky z akce HuHu. První je z vlaku – Dejv se válí napříč kupéčkem na sedačkách, vyřvává možná Zámky, možná Plexis (anebo taky Illegality), Dan naproti němu mučí struny kytary trsátkem a rychlík se sune směrem měsíční krajina Mostecka a ještě kousek dál. Samozřejmě byli bychom blázni, kdybychom jeli rychlíkem už ze Svitav. IC nás vyplivlo v Holešovicích na nádraží, ale neřeklo ve svém přehledu zastávek na trati do Hamburgu, že hledat v okolí nádra hospodu je jako hledat really Pražáka na Václaváku. Nakonec jsme zakotvili strávit to hodinové čekání na přímý rychlík do Chomutova v restauraci čtyřhvězdičkového hotelu, který sice nevím,jak se jmenuje, ale rozhodně jsem si tam připadal jak idiot se spacákem a Dan se málem chystal poučovat vrchního o točení piva, jako to vysvětlil servírce ve vinárně U Sudu, když jsme si v říjnu spolu vyrazili za kulturou (rozuměj na Plexis).
Během toho focení natáhnutého Dejva, hrajícího Dana a čumění z okna se popíjí zelená a také přijde sms od Lůcy, která se o nás v Chomutově bude starat a s kterou jsem koncert po mejlech domluvil. Ze začátku klasická sms: Jak ubíhá cesta? Pokračování: Na nádro to za váma nestíhám, vyzvedne vás Láďa. Kurva, jakej Láďa, proběhne mi hlavou, ale se spacákama přes rameno si nás přece musí všimnout i slepý, hluchý a blbý. Přece jen se z našeho kupéčka ozývá battle zpěv fiXy proti Calambre od Plexis, krátce na to se line ze dveří na chodbu vagonu vůně Danových ponožek, zelená je již vypitá a Danův hopík za chvíli skáče po celém vagonu. Chomutov, volové, vystupujem!
Základ splněn, všimli si nás, naložili do dodávky a kamsi jedeme. Nejsou to mafiáni? Evidentně ne, protože brzy vystupujeme před HuHu barem místem dnešních hrdinských činů. Lůca sedí vevnitř, pár dalších lidí. Očicháváme prostředí, trojice Lůca, Láďa, Tomáš (majitel) ochotně pomáhají. Vypadá to dobře. Na stole stojí hrnec narvaný párky a kečup je prý opravdu ostrý. Že jsme se nevykašlali na bagety! Brzy se ozývá Dirbi. Frčí z Německa a do hodiny je tady. Ty Višňo, a dostanem to zaplacený? Ten bastard mi pořád nevěří, že všechno bude v pohodě a i on bude naftově ukojen. Když dojede, zasloužil by přes ústa. Ale hlavně, že je tady. Tož jsme komplet, jdeme na pivo. Brzy známe celou chomutovsko-kláštersko-kadaňsko-jirkovskou elitu. Koho ne osobně, toho aspoň z vyprávění. Vzpomínám si na Samotáře, jak Macháček říká, že tady asi lidi málo hulej. Podle všech těch historek tady asi hulej až dost. Ale asi bych byl taky trochu blázen, bydlet s měsíčními krátery pomalu na zahrádce.
No ale budiž, nechme uhlí uhlím. Ráno sem namnožil záznam z Dukáče a hodinu před odjezdem ještě stříhal a kreslil obaly na cédéčka. No Do It Yourself hadra. Léňa mi pak pomohla dopsat dozadu playlist Šikovná to holka. Sice já za dobu, co ona popsala tři kousky, popsal zbytek do desíti (pro negramotné: asi sedm), ale já opravdu pouze sepsal pod sebe písničky na disku obsažené. Léňa se s tím trochu mazala a točila to do šneka a do obdélníku a všelijak různě tak. No a najednou tu byla kopie. Teda originál kopie. Originál Neřízená kopie. Ani nezřízená. Možná trochu vyřízená kvůli nedávnému vykradení zkušebny, ale svojí role instrumentálních a pěveckých se ujali svědomitě se srdcem na správném místě i bez mikrofonu. Sice jsem moc nerozuměl, ale jinak underground jak blázen. Lidi zatím postávají, sem tam sebou někdo hodí, Dejv s Dirbim sedí v naší silver káře a poslouchají záznam z Dukáče. Přijdou až když Kopie odejde z pódia a kdy už to tam drtí HoubyCZky. Pánové už opravdu punk nehrají, ani psychopunk. Řve to, mikrofon liská zpěváka do obličeje, protože se za chvíli z toho po...., ale je to živé vystoupení, živé ve smyslu, že se něco děje. Oproti naším zkušenostem s podobnými soubory, kdy týpek s vymaštěnou hlavou, umaštěnými vlasy v obličeji čučí k zemi a blije do mikrofonu svý nerozluštitelný moudra za zvuku kytarové záplavy kulminující na horní hranici slyšitelnosti a snesitelnosti, jsou HoubyCZky jinde, byť pro tak malý prostor, jakým HuHu je a pro sílu do mikrofonu nacpanou také zrovna třikrát nerozumím. Smutné docela je, že zpěvák si zapaří pod podiem spíše sám, než aby tam na někoho koukal.
Nu a najednou se Dirbi vyptává, kdy bude hrát ta Kopie, že ji neslyšel, protože po pobytu v autě je opravdu lehce dezorientován v pořadí kapel a neví, že má čapnout svůj basový nástroj a šmidlat na podiu. Dan s Dejvem to pochopili o poznání dříve. A už to jede, lovesong Zkrachovalá existence na začátek, pak něco pro milovníky panenek Barbie (rozuměj Antifácká!???), přes Calambre, kde si zazpívám jako obvykle i já, až k Atomovým hlavicím. A hle, publikum chce nášup ... No ne, že by kluci na to nebyli zvyklí, letos se zatím přidávalo na každém koncertě. Ovšem na obou předchozích vystoupeních chtěli lidi pod podiem Kostlivce a teď? Happysong. Dirbi to chvíli okecává, nakonec zahrají znovu Kostlivce a novinku Něco na té Mary je. Nestačí. Tak dojde i na Happysong a Rekviem. Teď už ale opravdu konec. Dáme pivo a přemisťujeme se do jiného podniku. Proč nezůstaneme v HuHu, nikdo netuší, ale je to asi jedno. Dan vykecává s Bugynou, Dirbi s Léňou, já rozpočítávám cesťák a platím lístek.
A už si to šmidlíme pěkně do centra podél Odry (možná také Vltavy, Elbe směrem Ústí pod Elbe, ale určitě ChomutoFFky), jdeme navštíviti útroby baletky Hunny Bunny výborné. A tu šok, nepobírám, my kluci z Moravy absolutně nechápeme – pivo do panáka??? A sakra ... Retardace z uhelnýho prachu??? Těžko! Spíše nejjednodušší způsob jak vypít pivo na ex bez újmy na zdraví (kdykoliv jsem totiž v minulosti dal pivo na ex, tak jsem následující dva dny ležel s horečkou – od té doby vím, že studené pivo is very dangerous). Paňáca, velký piffko a jedeme spát. Taxikář je hovorný asi jako němá ryba na poušti, navíc vypadá napruženě. Copak děláme takový bordel? Zastavujeme kdesi, ale prý tam bydlí Lůca. Za chvíli dojíždí i druhé tágo. Postupně uleháme po místnosti. Gute Nacht a tu náhle kopačka do nosu od Dejva. S Dirbim jsme na matraci pod gaučem, kde spí na jednom křídle Dejv a na druhém Dan. Chvíli se hádáme s Dirbim o strany, nakonec končím mezi matrací a gaučem, obdarován kopačkou do kolena od Dana. Chce spát a je nervní jak sáňky v létě. Co takhle obdarovat ještě otravujícího Dirbiho loktem do břícha a nezabít při tom Lůci kočku? Mise splněna, spíme.
Ráno kupodivu zase tolik nespíme. Až na Dana. Všichni chtěj vidět fotky, já je nechci ukazovat, protože zkušenost velí nepůjčuj za střízliva foťák nikomu, kdo se v podnapilosti nechal fotit, smaže ti fotky. Po přísaze povoluji. Čas tak nějak plyne, i Dan už uzná, že by možná mohl vstát, definitivně se ale zvedne, až je oběd na spadnutí. A že měl opravdu hlad – z talíře málem slízal i namalované kytky. A tak se loučíme, snad ne navždy. Dan spěchá domů na jahodový knedlíky, já bych rád ještě jel do Olomouce na byt, Dejv asi nespěchá a Dirbi taky nemá čas. Najde si ho ale na hledání cesty na Prahu. Dan vyškemrá foťák a fotí si vesele duhu. Že by mi ale s úpravou fotek potom pomohl, to těžko. No, do Olomouce jsem nakonec neodjel. V takovém počasí, kdo by kam taky jezdil. To jen Dirbi si zajel k Danovi ještě probírat předchozí večer. Nad pěnou ... Tuž tak.
P.S.: A nový song se možná bude jmenovat Brambor a Kraťas. Kdo neví o co jde, ať si zajede do Kadaně, Chomutova, Klášterce nebo Jirkova, hned bude mít jasno. :-)