Moje máma je tvůj děda!
Kámo ty těžkej pohodáři,
co nosí brýle -
růžový iluze máš, snad tohle bláto dobře -
snášíš se k zemi z království v oblacích,
kde psi mluví a sloni tančí waltz.
Dávno mý zoufalství mi brání
chtít překročit ten
stín co světlo polyká, toužící svést mě do ni -
kamna vyhaslý mou duší votřásly,
no tak škrtni, ať dým se zvedá!
Rauš lehce stírá zlý skepse
jak jaro mráz či hříchy čas.
Pocity jak když sme se vocitli zas
tváří v tvář sobě.
Navždy chci úsměv mít na tváři
A nebrat se moc -
vážně tápu co nemá vliv dobrej na mě
a co máslo na hlavě kulichem zakrývám,
realita ta se jen zdá.
Rauš lehce stírá zlý skepse
jak jaro mráz či hříchy čas.
Pocity jak když sme se vocitli zas
tváří v tvář sobě.
Mýval míhá se myslí mou matně
mýty mizí mi mozkomíšní mok.
Vaří tiše bublá, buňky kazí, smazává!
SAJ CO TO DÁ, SAJ CO TO DÁ
MIZÍM Z TĚLA OPODÁL!
V trávě si dáchnem, zblajznem manu s chlebíkem
až hvězdy spadnou, zavřem dvířka za chlívkem,
ve kterým zlý prasátka nedaly nám hnout,
klíček spláchnem do řeky co nemá kam plout!
Rauš lehce stírá zlý skepse..
