Drahý fáro má zato lacinej hůmor,
při mincích pod polštářem spí.
Doufá, že se rozmnoží
a záhy vlastnit bude vůkol lán,
kůstek háj a na náměstí svoji bustu spatří.
Neví jak se smát zato ví jak bejt vážněj.
Despektem respekt si získává,
sem tam brázdí ve spěchu,
pro pár drobáku by hovno olízal,
hlavu sťal a upsal ďáblu duši krví.
Můj je hrad, potok i zázvor
a nikdá nedám píď,
můj je přec nade všech názor
a nikdá nebloudím.
V malým sejfu má to co zbylo z jeho jáství,
litrem si doutník zapálí.
A ve fitku se nezpotí,
ale zadek svůj si v křesle zahřívá,
popel klepá tam, kde klepal popel tatík.
Můj je hrad, potok i zázvor
a nikdá nedám píď,
můj je přec nade všech názor
a nikdá nebloudím.
Možná že ho jednou zabijou.
Prachy, prachy, prachy, prachy.
