Z DENÍKU VESMÍRNÉHO OSLA: Ryby etc.
Já a táta. Člun.
Jsme na rybách.
To se dělává- vlastně je to mužský způsob, jak důstojně vyjádřit emoce ve vztahu otec-syn / syn-otec, aniž by bylo třeba se objímat.
Já a táta. Už dlouho jsme nebyli spolu. Je těžké začít o něčem mluvit. Trochu nevíme o čem, trochu se stydíme. Nechceme tlačit na pilu, už je to vážně dlouho, kdy jsme se viděli naposledy.
Naše loďka se nezřetelně houpá na zvlněném stříbřitém sametu. Chceme si toho tolik říct. Ale není kde začít, ani jak pokračovat. Oba mlčíme a sledujeme neposedné udice. A oba (a to je důležité) víme, že toho máme tolik na srdci. Užíváme si, že jsme
spolu.
Tak zatímco slunce po jezeře honí zlaté motýly, já a táta prožíváme pocit chvilkového předávkování štěstím. A nejen proto, že spolu můžeme mlčet…
Vidím hejno ryb. Jsou to zlatobřiší okouni. Jemně upozorňuji tátu.
Jenže na místě, na které ukazuji prstem, se děje něco zvláštního. Jeden z okounů plave nad hladinou.
‚Jobany v rot!‘ upustí ten starší z nás dvou. Mluví mi z duše.
Ten okoun vypadá, jako by zapomněl, že jeho osud, jeho vlastní živočišný druh a jeho samotná rybí podstata ho při narození odsoudily k doživotnímu pobytu pod vodou.
A teď se vznáší půl metru nad jiskřivou hladinou, jako by se nedělo nic vyjímečného.
‚Představ si‘, říká táta, ‚že budeme u nás doma, v paneláku, v sedmym patře, a na okno zaťuká pošťák, jak jinak, než dvakrát, uctivě pozdraví, vyžádá si pána domu, pak mi s úklonou podá pár obálek, a bude se mít k odchodu.‘
Vnímám ho jen na půl. Sleduji zlatavou rybu, jak obratně protíná vzduch a předstírá, že ten má stejnou hustotu jako voda.
‚Jenomže, protože sem duchapřítomnej, inteligentní, schopnej a skromnej muž činu, včas ho zastavim, no uznej sám, přece se ho nemůžu nezeptat, jak to, že nám klepe na okno, místo na dvéře, a jakpak že je to vlastně možný, že si jen tak poletuje, jakoby
nic.‘
Napůl v odpověď, napůl pro sebe si špitám: ‚On o tom možná ani neví…‘
‚No to je právě ono, je vidět, že si syn svýho otce, ten pošťák se podívá pod nohy a zezelená strachem, a čert ví jak to s nim dopadne, buď si poskočí s hlasitým juchů, vyletí a už ho nikdy neuvidíme, nebo se leknutím připotento, žačne klesat a… no, už ho
taky nikdy neuvidíme.‘
Mám rád toho chlapa, který mě stvořil. I když někdy vtipkuje nemístně. ‚Jedna věc je jistá…‘ doplňuji, ‚budeme mít novýho pošťáka.‘
Ztratil jsem okouna z dohledu. Nemohu ho najít, možná už je zpátky mezi svými.
Nebe je modré, náš člun je sněhově bílý, voda se podobá pláni diamantů. Táta se usmívá a já tuším podvod. Je to tak krásné, že to nemůže být pravda.
Dochází mi to, je to jen sen.
To poznání mě píchá velice, velice hluboko. Básník by ten pocit ve vší své obrazové představivosti přirovnal k odkrojení kusu masa z živé tkáně. Protože pro tu svíravou bolest mě kousek ubylo. A to velice hluboké místo v mé duši by poeta pro nedostatek fantazie označil jako srdce.
Probudil jsem se. Mám sevřené břicho a ani nevím proč. Vždyť to byl jen sen.
A že mi ukradl kus mě samotného? Třeba mi i něco dal…
